Putování Austrálií (2)

Je sobota 24. října - 13:45 p.m. a my jsme vyrazili na sopky – nebo „pyramidy“?! Dojeli jsme však jen do Nambour.

V autě jsme si okamžitě rozdělili úlohy. Milda byl hlavní šofér, Chuck vše řídící navigátor a já (jako „majitel vozu“ – neboť sem ho zaplatil) seděl vzadu. První den jsme nedosáhli vytýčeného cíle a dojeli jsme jen do Nambour. Na zkrácení etapy se podílelo především bloudění v Brisbane - při objíždění nového mostu. Neměli jsme zažádáno o průjezd na mostě přes Brisbane River, který údajně nešlo zaplatit v hotovosti ani kartou na mostě samotném (20 Australských dolarů – dále jen AD)! Naše bloudění pak trvalo až do úplného vybloudění z města – více než 2 hodiny! Toto Pyrrhovo vítězství nás stálo již zmíněných 20 AD a ztrátu času. Musím ale upřímně přiznat, že podobně jsme na naší pouti zvítězili ještě několikrát…

Kemp v Nambour nacházíme až po radách místních „radilů“. Byla už tma a byla to naše první noc v řadě kempů, které jsme cestou navštívili. Cena, jak se později ukázalo, byla standardní – vždy to bylo kolem 30 AD – „za všechny a všechno – tj. 3 důchodci, auto a stan“.

Hned první večer v kuchyňce kempu řešil řidič, spolu s navigátorem, hlasitě otázku pošlapávání „základních lidských práv“. Šlo jako už pro vždy v Austrálii o „Zákaz nebo vyhrazené místo na kouření“. Zákaz a vyhrazené místo, tzv. „smoking area“, se striktně dodržuje po celé Austrálii, kempy nevyjímaje. Obvyklá siesta s cigaretou a kávou se pro chlapce proměnila v každodenní hledání restaurace s „rudým koutkem“! Mnohdy se opravdu jednalo o zmíněné pošlapávání… Seděli bokem od ostatních hostů zahradní restaurace a s rezavou plechovkou u nohy stolu.

Neděle 25. října

Sopky nebo „pyramidy“?

Ovlivněni četbou knihy „Tajemné pyramidy“, kde autor vyslovuje „podezření“, že existoval tajemný národ budující Pyramidové poselství po celém světě a tedy i v Austrálii, jedeme na první výlet. Tajemné „stavby“ se nacházejí na severovýchod od Brisbane.

Začínáme na tamním lookoutu, odkud vidíme celou oblast jako na dlani. Připadám si jako na Rané u Loun - samé sopky. Vybíráme si jednu z doporučených a zároveň povolených „staveb“ jménem Tibrogargan (stáří 26 mil. let, sopečný původ, kultovní místo aboriginců - LP)

Bilboard na začátku výstupu dále návštěvníkům říká:
1. výška 368 n. m.( vycházíme ze 120 m),
2. výstup je těžšího charakteru,
3. je určen jen pro zdatné a trénované jedince,
4. za deště se stává výstup velmi obtížným, protože je skála kluzká,
5. časové doporučení výstupu je 4 – 5 hodin, a jako vždy „alibistický dovětek“
6.výstup podnikáte na vlastní nebezpečí!

Je krátce po 11:00 a.m.a já s Chuckem vyrážíme vzhůru. Milda zůstává u auta. Vzhledem k popisu výstupu volím poprvé (a zároveň naposled) trekové hole a pohorky. Po půl hodině turistického výšlapu začíná dvojkové až trojkové lezení, které tvoří podstatnou část výstupu. Protože ani jeden z nás nemá batoh, pověsil jsem si trekové hole na keř mimo výstupovou cestu. Byly to poslední okamžiky, kdy jsem hole viděl! Na zpáteční cestě už hole na keři nevisely a tak doufám, že jsem k holím pomohl nějakému zchudlému Australanovi nebo jinému jinozemci…

Výstup nám trval asi dvě hodiny a Chuck si liboval především v lezeckých partiích. V pravé poledne jsme (ostatně jako mnohokrát později) vylezli na vrchol! Měl tvar hřebene a byly tam lepší výhledy než z předchozího lookout. Ve 3:00 p.m. jsme byli zpět a vydáváme se směrem k Gimpie a Maryborough.

U pumpy v Gimpie stojí socha australského loupežníka Nelly Kida - australská verze našeho Babinského, s výčtem jeho hrdinských skutků… Bohužel jsme si ho nevyfotografovali a tak ani nevíme, zda si pánové byli podobni. Jedeme dál a kocháme se subtropickou krajinou. Naše dnešní putování končí v Harvey Bay, v místním kempu. Ráno chceme jet na Fraser Island a tak ještě večer sháníme informace o přístavu s přívozem na ostrov leč marně…

Pondělí 26.října

Jak jsme nedobyli Fraser Island

V noci neskutečně řvali ptáci! V 6 hodin a.m. pak na sebe řvaly dvě vedle stanující Němky. Podle jazyků znalých kamarádů si vyčítaly „společně strávenou noc, která nesplnila očekávání ani jedné z nich“! Dámy pokračovaly v hlasité výměně názorů až do našeho úplného probuzení a slunce východu! Díky Vám, kéž zněly by jak zvony – se mi vynořilo v paměti?!

Ráno jedeme do River Bay, odkud bychom se chtěli přeplavit na Fraser Island. Podle „Lonely planet“(LP) jde o největší písečný ostrov Austrálie. Běhá tam pes dingo a jsou na něm sladkovodní jezera. Počítali jsme s tím, že auto necháme na parkovišti u přívozu, přejedeme na ostrov, rozložíme tábor a strávíme zde alespoň jeden den a noc.

Človíček v pokladně trajektu byl už časně z rána pořádně unavený a nebyl ochoten pro nás hnout ani prstem – tedy jazykem – tzn. zatelefonovat na správu parku pro permit! Bohužel anglické telefonování není naší silnou stránkou a tak nezbytný „permit“ nakonec nezískáváme… „Nothing“ - odpověděl Chuckovi človíček v pokladně přístavu na otázku, jestli něco z krás ostrova uvidíme, pokud jen přejedeme přívozem do přístavu a podíváme se na jeho okolí. A tak, bohužel, jedeme dál. Tak třeba někdy příště…

Škoda, Fraser Island mohl být krásnou vzpomínkou…

Z bilboardu u přívozu se dovídáme následující (můj překlad):

- žije tam volně dingo,
- dinga nemám krmit,
- máme se (asi turisté) držet jen ve skupině a
- nesmíme nechat děti volně pobíhat!

Je to dost podmínek a navíc bychom si museli ještě půjčit nějaké děti, abychom je všechny splnili…

První městečko, kterým projíždíme na naší další pouti je Maryborough. Za prohlídku zde stojí krásný Quens Park s domestikovaným salámovým stromem a s „původním“ nádražím, kde vidíme první z mnoha úzkokolejek, na které jsme narazili. Toto je pro Austrálii vůbec typické a navíc mají koleje pokaždé jiný rozchod. Po krátké prohlídce vyrážíme na další pouť, když v tom Chuck (stejně jako mnohokrát později) a v krizi, zařval: „stůj a jeď vlevo, p..o “! Tentokrát se nejednalo jen o změnu směru, ale o zachovalý, starodávný obchod (LP), v němž však majitel požaduje vstupné. Po nahlédnutí do obchodu usuzujeme, že za ty peníze obchod nestojí (vstupenka = dvě piva). A tak z prohlídky nic nebylo, ale hned naproti je podívaná zadarmo.

Přes ulici totiž stojí budova školy. Podle věku žáků v uniformách a typických kloboučcích je to určitě „high school“ a je právě „polední“ přestávka. Někteří žáci se procházejí – dívky, jiní běhají po hřišti – mladší kluci. Starší žáci – zde jsou zastoupena obě pohlaví - v poklidu kouří u plotu, v koutě za keři. Jako bych viděl ostravská SOU! Na školním průčelí je asi tak tří metrový kříž se státní vlajkou – ta zde vlaje vždy v pracovní den a o státním svátku. Školní zvonění je podobné jako u nás.

Na tomto místě musím s radostí konstatovat, že počet kouřících dívek na ulici v naší vlasti vysoce převyšuje počet kouřících dívek v ulicích australských. Tak tedy alespoň v něčem jsme lepší, zkrátka „nemají na nás“…

Jedeme dál a asi po 10ti minutovém okruhu jsme na konci města, kde cesta končí doslova v poli. Když se nám to podařilo podruhé za sebou, Chuck vystoupil, zapálil si cigaretu, prohlídl konec cesty a suše podotknul, že i „Broadway takhle končí - po 40ti kilometrech v poli“. Jako mnohokrát později, doplácíme na (pro nás zcela nepochopitelné) značení směru. Bílý domorodec kterého se Chuck dotázal na cestu, byl snad „pod vlivem“. Pochopil otázku, mluvil patrně k věci, ale velmi rychle a naprosto neznámou řečí?! Když mu ale na závěr Chuck poděkoval za informace, poplácal ho po zádech a nabídl i cigaretu, tak jsem si říkal jaký to on už není pašák, „pashak“?! - v té angličtině?! Po rozloučení s informátorem si Chuck znovu zapálil cigaretu, zamyšleně vyfoukl dým, pomalu se ke mně otočil a povídal: „nevíš co říkal“?

Po chvilce dalšího bloudění narážíme na Bruce Hwy – Busy - to jsou ty všudypřítomné a v Austrálii typické zkratky. Pro tento den jsme zachráněni. Jedeme směrem na Childers, kde si v poklidu dáváme naše věčné menu „chicken or fish and chips“. V 4:30 p.m. už notně unaveni – především stálý řidič Milda, zastavujeme u naprosto opuštěné pláže. Na parkovišti vaříme kafe a na pláži pak hledáme škebličky. Chuck marně, jako ostatně vždy, aspoň jednu „mrtvou jellyfish“!

V cestě nám stojí průmyslové Gladstone. Chemička na kraji města evidentně „zasírá“ okolí jak hustým kouřem, tak i velmi hodnotným smradem. Probíjíme se pomalu vpřed a pánové vzpomínají na rodnou Ostravu a Kralupy… Chuck slzí a vzpomíná na rodný „gazwerk“ dnešní „Borsodchem“- za komoušů MCHZ, kde strávil dva roky svého mladého života. Milda zase na kralupský Kaučuk, kde brigádničil, a kde také pracoval jeho tatínek jako vedoucí skladu kapalných látek! To ještě netušíme jaká „panoramata“ uvidíme později na jihu Austrálie. Doma se pak dovídám o tamějším množství emisí a imisí v přepočtu na hlavu a rok. Dokonce jde o jasné světové prvenství Australanů… že by?

Za tmy dojíždíme do Rockhampton zvaného místními Rocky (info z místní restaurace), kde hned vedle hlavní silnice nacházíme kemp. Milda, který dnes ujel 570 km chytil slinu a protože v kempu není žádná restaurace, vyrážíme za pivem do města - 3 dcl za 4 AD. Tam a zpět to byly asi 4 kilometry, ale na druhou stranu jsme poprvé viděli běhat ještěrky po stropě…

Pivo a alkohol je v Austrálii vůbec problém. Jediné místo, kde se dá obé koupit je „bottleshop“, který se musí obyčejně hledat. V běžném obchodě je alkohol zřídkakde k mání a v restauraci je výrazně dražší. A tak by si naši pivaři v Austrálii užili zdravého pohybu, včetně procvičení konverzace v podobě pěší městské turistiky…

Během celé noci v kempu mám pocit, že spím uprostřed kruhového objezdu a v hejnu řvoucích divokých kačen! Pánové ale spokojeně spí a ráno neví nic o řvaní ptáků či nočním životě na Bhwy…

Úterý 27. října

Jedeme dále na sever na Sea Forth, Mac Kay do Proserpine

V noci pršelo a něco bouchalo na stěny stanu. Hlavou se mi honí vzpomínka na kemp „U Wiliho“ ve Slovinsku, kde jeho majitel Willi krmil, a nakonec i vykrmil, své volně pohybující se kačeny rukama turistů a jejich zásobami. V kempu bylo sice všechno posrané, ale kačeny byly na podzim tlusté… Když jsem Willimu říkal, že by i prase takhle mohl… pobaveně pozvedl obočí a v oku se mu rozsvítil plamínek zájmu - že by?! Za rok uvidím!

To, co v noci bouchalo na celtu stanu byly masivní výtrusy ptáků, kteří nad námi sídlili. Jmenovaní totiž mezi hlasitou celonoční diskusí na nás soustavně trousili. Teda, pod našim parlamentem bych bydlet nechtěl…

Ráno jsme hned po výjezdu z kempu zvolili špatný směr, ale situaci po chvíli zmatkování zachránil - ostatně jako vždy - Chuck. Vnutil se dvěma policistům stojícím u silnice a které jsme při výjezdu málem přejeli. Debata, při které všichni zúčastnění zcela pravidelně rozkládali rukama zdálky připomínala spartakiádní prostná našeho mládí. Nakonec Chuckovi přinesla potřebné informace a my jsme vyrazili správným směrem.

Míjíme prázdnou a vyschlou Aligátor Creek a příroda začíná viditelně ztrácet vláhu. Kolem silnice sice převládá rezavě šedivá barva, ale v autě je veselo. Milda nás zásobuje pikantními historkami o jisté paní Slámové a jejím dlouhodobém a vřelém vztahu k alkoholu… Jedeme původně a dle plánu do Mac Kay. Během jízdy se ale Chuck rozhodl jet přímo do Sea Forth a odtud do Proserpíně. Následkem tohoto rozhodnutí začínáme mírně bloudit. Po příjezdu do Sea Forth nám ochotná paní v koloniálu sdělila, že jsme „vedle jako ta jedle“! Musíme se 20 km vrátit na A1 a potom jet 120 km do předmětného města.

Vracíme se a kolem 8:00 p.m. se konečně zabydlujeme v kempu v Proserpine. Kemp je od pohledu útulný a má i „sámošku“ na ubytovací službu! S klidným svědomím ho můžeme doporučit i pro výlet s „ó nikoliv“! Poprvé a vlastně i naposled pečeme již nazelenalé kotlety na všudy přítomném „barbacque“, kteréžto ještě horké a křupavé zhltneme. Hladově jím a zároveň doufám, že se dožiji rána… Po chvíli se vrací Chuck se zprávou, že u sociálek viděl minimálně tří metrového hnědého hada, ale my jdeme navzdory této zprávě spát… Chuck, který hada i vyfotil, se na závěr naší cesty stal vítězem soutěže nazvané: „Kdo uvidí velkého hada“! Druhé a třetí místo nebylo uděleno, protože jsme s Mildou hady během putování žádné neviděli. Jen já jsem málem chytil hada do ruky, ale o tom později… Později, v Sydney, jsem u Bojana viděl a i chytil do kyblíku velikého pavouka, ale ten se mezi hady nepočítá a údajně nebyl ani jedovatý… Kolem půlnoci přijíždí rozveselení spolukempíří… Poslední noční prásknutí dveřmi auta nastalo v 0:30 a.m., první ranní pak v 5:30 a.m.… Vím o tom jenom já, známý nespavec…

Jak jsme se doma přesvědčili pohledem do chytré knihy, tak Chuck viděl nějakou pakobru a nejspíše mimořádně jedovatou, ve městech žijící obyčejně v kanálech a podobných úkrytech… Naštěstí nejsem bezdomovec. Teda zatím ne, ale nesmím si při tom vzpomenout na naše politiky…

Pokračování příště, kdy se chystáme na výlet lodí do korálového ráje…

Karel Janků

Související články:

Putování Austrálií - 1