Cestování tenkrát a dnes
Vidím to ráda, kdy¾ moje vnuèky-vysokoškolaèky cestují po svìtì. Rozšiøují si obzory, zlepšují znalosti jazyku, získávají nové pøátele i praxi pro své budoucí povolání. Ale obávám se, ¾e si nemohou u¾ít tu pestrou škálu pocitu, kterou pro¾ívala naše generace pøi ka¾dém pokusu o cestu za hranice všedních dní... Moje vnuèky - jako mnozí z dnešní generace -mají toti¾ s cestováním problémy výhradnì finanèní: kde splašit výnosnou brigádu, jak vyklikat nejvýhodnìjší letenku, kde objevit laciné ubytování, jak pøesvìdèit tatínka, aby jim pøispìl takovými øeknìme nejmíò... anebo aspoò... A potom u¾ dostáváme esemesky z Mnichova anebo e-maily z Baltimore.
To je nìjaké dobrodru¾ství?
Já jsem si ¾ádala o pøídìl deviz nìkolik let - a nic. „Jak ti to banka zdùvodnila" ptaly se mne vnuèky. Hloupouèké, nechápou, ¾e tenkrát nemusely banky vysvìtlovat nic. A¾ po létech se stal zázrak a dostala jsem pøíslib na dináry, do Jugoslávie! V opojném nadšení jsem si vzala den dovolené a odebrala se na Správu pasu a víz pro vycestovací dolo¾ku. "Kdy¾ jsi mìla pas, naè ti byla ta dolo¾ka?" ptaly se vnuèky. Pøešla jsem to bez vysvìtlování, to bychom se nikam nedostaly a u¾ vùbec ne do Jugoslávie. Dorazila jsem tam ráno v šest, abych byla první, ale ukázalo se, ¾e jsem osmnáctá a úøední hodiny ¾e zaèínají a¾ odpoledne ve tøináct nula nula. Nìjaký pán vytáhl z kapsy kupony s èísly a chtìl je rozdávat, aby se pøedešlo hádkám, ale okolojdoucí velitel správy mu kupony sebral, vyhlásil, ¾e na urèování poøadí jsou tam oni a nav¾dy odešel. "Babi, proè jste si na toho policajta nestì¾ovali?" divily se vnuèky. "Nechtìli jsme vyfasovat pár let v Jáchymovì, milé dìti!" odvìtila jsem pravdivì. Jinak probíhalo všechno hladce a v pùl tøetí jsem byla doma s pasem, dolo¾kou a adresou švagrové té paní, která stála pøede mnou a najímala pokoje v Sutomore (ta švagrová, paní, která stála pøede mnou, mínila letìt do Španìlska za synem. Nebyl to úspìšný nápad.)
Bdìlost a ostra¾itost, to byl tenkrát systém, který bránil krajiny pøed turisty. Jednou jsem pøiletìla do Moskvy na Šeremetìvo a tam nestaèil ani pas s výjezdní dolo¾kou, nýbr¾ nám rozdali ještì zcela speciální dotazníky na okam¾ité vyplnìní. Já mám dotazníky ráda a v¾dy je vyplòuji èestnì, pravdivì a úplnì. Tak jsem postupovala i v tomto pøípadì, ale mìlo to drobný problém: formuláø byl vytisknut výhradnì èínskými znaky. Opatrnou reklamaci mi zamítli s poukazem, ¾e jde o drobný nedostatek v jinak vítìzné cestì za lepšími zítøky. Moje èínština není buhvíjaká. Dodnes mívám pochybnosti, jestli jsem se v nìjakém údaji nesekla. Dotazníky vybíral vojáèek v uniformì s le¾érnì pøehozeným kalašnikovem pøes rameno. Doufám, ¾e ho kvùli mému dotazníku neposlali na Sibiø.
A co vìdí moje vnuèky o pašování? Vùbec nic! Kdy¾ si nìkde nìco koupí, pøivezou to domu, a» je to DVD, trièko anebo magnetka. Kde zùstala romantika? To my, kdy¾ jsme jeli do toho Sutomore, jsme si koupili doma maïarský salám a pracnì jsme naò navlékali obal z jiného salámu, aby nám ho maïarští celníci na hranici s Jugoslávií nesebrali. Maïarský salám se z Maïarska vyvá¾et nesmìl a my jsme nemìli potvrzení, ¾e jsme ten náš koupili legálnì v naší Masnì.("Co je to ´"Masna"?" ptaly se vnuèky, které u¾ ze mne byly zøetelnì nervózní.) A kdy¾ jsem jela z Maïarska a pašovala pøes celnici dvì tabulky èokolády a kelímek krému Fa, pro¾ívala jsem pocity Krále Šumavy, kdy¾ unikl úspìšnì celníkùm s pašovaným stádem koní a pytlíkem soli... Anebo ten triumf, kdy¾ jsem pøivedla do zoufalství celníka z Nìmecké demokratické republiky, proto¾e jsem do celní deklarace do rubriky "vyvá¾ené pøedmìty" napsala velkým písmem "EIN ZUG" a potom jsem okousávala pero, proto¾e jsem si nemohla vzpomenout, jak se nìmecky øeknou "kšandy". Proto¾e to jsem vezla mým drahým jako suvenýry, synáèkovi vláèek, man¾elovi šle ke kalhotùm (ty tenkrát velice frèely, jenom¾e jako všechno, co frèelo, nebylo to k dostání..)
„Babi a proè vás vlastnì nechtìli pouštìt za hranice, kdy¾ øíkali, jak je v komunizmu dobøe?" ptaly se mne vnuèky, ale odpovìdi se nedoèkaly.
Opravdu, proè?
Blanka Burjanová
Další èlánky autorky: