Loučení s ostrovem Zanzibar

Ještě než se rozloučíme, čeká na nás jeden fakultativní výlet. Nabídli nám potápění se u korálových ostrovů s tím, že nás auty odvezou někam k těm ostrovům. Druhá možnost byla, za použití plachetnice doplout sice k menším ostrůvkům, ale podstatně blíže a za poloviční cenu. Zvolili jsme variantu č.2.
Jak už jsem se zmínil, při odlivu jsme museli pěšky šlapat k lodi. Při tom jsme museli dávat velký pozor na mořské ježky. Jejich ostny byly velice ostré a nedaly se vytáhnout. Mají totiž na konci každého ostnu zpětný háček a jsou velice křehké. Přiznám se, ještě v současné době, mám v patě tři ostny. Cítím je, ale to je tak všechno co mohu dělat. Prý musí vyhnisat. Prozatím nemám problém.

Dopluli jsme k ostrůvkům. Vypadaly jako větší kameny, ovšem byly barevné a porostlé korály. Zpočátku, protože jsme byli všichni pohromadě a hlučeli jsme, nedělo se u ostrůvku nic. Bylo tam mrtvo. Až jsme si našli každý svůj ostrůvek, začaly se dít věci. Z ostrůvku začaly vyplouvat rybky pěkně barevné a některé i větší. Dokonce začaly připlouvat i hejna malých rybek. Prostě pohoda a pokoukáníčko, které jsem ještě nikdy neviděl.
Měl jsem opět trochu problém se šnorchlem. Část, která se dává do úst má takové dva výstupky, do kterých se zakousnete a tím se utěsní náustek a neměla by se do úst dostat voda. Na mém štorchlu chyběl jeden výstupek a tak se mi voda do úst dostávala. Protože jsme byli v mělké vodě, nebyl to velký problém. Asi po dvou hodinách nás to přestalo bavit. Pořídily se fotky a jelo se na hotel.

Při cestě zpátky jsme šli s kamarádem Jožkou pěšky. Popletli jsme si hotel a prodloužili si tak cestu asi o kilometr. Byl odliv…

Tímto skončil oficiální program. Odpoledne jsme se s Jožou vydali na procházku po pláži. Jak už jsem napsal, byl odliv a tak jsme hodinu šlapali. Fotil jsem. Asi po hodině (bylo dost horko a na pláži kromě nás nebyl skoro nikdo), jsme se zastavili v jednom z hotýlku, kterých bylo na po cestě dost, k občerstvení. Poručil jsem si Cocacolu. Je na fotce, při pohledu na moře. Stala se mi osudnou. Mám tím na mysli tu Cocacolu. Byla tak vychlazená a já tak žíznivý, že po napití jsem večer přišel o hlas.

Protože se moře začalo vracet, šli jsme zpáteční cestu přes vesnici. Fotil jsem a také jsem v místním obchůdku vnukovi koupil tričko. Do večeře zbývala ještě nějaká doba, tak jsme si ještě zaplavali v bazénu a pak šli na večeři. Protože to byla poslední večeře, museli jsme vyrovnat účet. V místním hotýlku se neplatilo každé jídlo zvlášť, ale nahlásilo se číslo pokoje a účet se vedl na pokoj. Proto jsme si také psali, co jsme si každý objednávali, aby nedocházelo k neshodám. I díky tomu mám přehled co jsme jedli a co kolik stálo. Na večeři jsme přišli jako první a v šest hodin večer jsme požádali o účet. Nervy mi ruply a druhý den jsem se musel omluvit Filipovi, našemu vědoucímu. Důvod byl jednoduchý. Ač jsme byli první ještě v deset hodin večer jsme účet neměli a všichni ostatní už byli hotovi. Uklidnilo mne až to, že účet byl v pořádku a nic jsme nemuseli reklamovat. Ještěže jsme byli sbaleni. Filip mi sehnal vietnamskou tašku. Špatně se nosila, ale pořád lepší než nic. Pro větší bezpečnost jsem ještě věci dal do pytle a pak do tašky. Při nošení jsem využíval místní nosiče. Stálo to trochu peněz, ale bylo to pohodlné. Horší to bylo v Praze. Tam jsem to musel odtahat sám.

Z ostrova na pevninu jsme pluli trajektem. Při prohlídce přístavu nám pršelo. Na pevninu jsme se dostali bez jakýchkoliv problémů. Nakoupili jsme koření. Letadlem do Istanbulu. Asi 4hod čekání. Hrály se karty a popíjela káva. Do Prahy jsme přiletěli dle plánu kolem 18hodiny. Než jsem našel stanoviště autobusu tak mi první autobus ujel, ale v 18.35 hod jsem odjel na Hl. nádraží. Odjezd vlaku byl ve 20:15hod. Do Studénky, kde musím při cestě domů přestupovat, jsem dorazil o půlnoci. Nádražní budova byla zamčena a telefon jsem měl vybitý. Do čtyř do rána jsem mrznul venku, než mi jel vlak do Kopřivnice. Toto byl vlastně největší zádrhel na mé cestě, protože jsem se opět nachladil a týden jsem ležel marod.

To by tak bylo všechno o mém putování. Celkově lze říci, že zájezd byl velice dobře organizovaný. Tanzanská CK byla perfektní. Když si uvědomím, že o nás při výstupu na horu pečovalo více jak 30lidí, tak nelze nic namítat. Snad jen problematické bylo to, že se výstup konal v noci. Při bližším posouzení však je to přece jen ten nejefektivnější způsob. Oni totiž do Národního parku Kilimanjaro pouštějí denně jen 80 turistů a doprovod denně.
K dalšímu programu nemohu mít připomínky. Všechny hotely byly perfektní a oddělené od „civilního světa“. Auta, kterými jsme jezdili, byla nová nebo zánovní, alespoň tak vypadala. Za místní prodavače nikdo nemůže. Každý chce přežít. Byli jsme v napůl muslimské zemi, takže v některých místech na Zanzibaru nebyly k dostání alkoholické nápoje.

Stravování:

Snídaně jsme měli zaplaceny. Většinou byly vajíčka - buď míchaná, nebo vaječná omeleta. Žloutek ve vajíčkách byl bílý. K tomu jeden opečený toast, káva nebo čaj. Někdy palačinka. Na horách ještě teplá polévka, nebo ovesná kaše.

Obědy:

V horách naše energetické tyčinky, nebo kdo co měl. Dole studený oběd - kuřecí stehno. Pozor žádné vykrmené kuře! Trochu masa tam bylo. Příloha - zelenina, rýže nebo těstoviny. Pak nějaké suchary a buchta (kousek).

Večeři jsme si kupovali sami. Cenové relace:
Kuře jak už jsem psal nic moc s přílohami stálo 9 500 jejich peněz.
Ryba a chobotnička stála 12 500
Káva 2 500
Voda láhev 3 000
Pivo Kilimanjaro 4 000 (prý se dalo pít)
Čaj 2 500
Cocacola 2 500

Takže, když si odpočítáte dvě nuly a přidáte 10% máte to v korunách.

Zájezd hodnotím jako velice dobrý. I když jsem v koutku srdéčka nosil naději - na pohled z vrcholu Kilimanjára - nestalo se. Přesto nelituji a krásné vzpomínky mi zůstanou až do smrti.

Co napsat na závěr? Nejkrásnější z takovýchto poměrně extremních zájezdů jsou návraty. Když přijedete domů, otevřete živ a zdráv dveře bytu, uvidíte rozzářené oči manželky, je to asi oboustranně krásný pocit. Dále musím říci, že když jsem tam nahoře mrznul a nebylo mi únavou do zpěvu, říkal jsem si:.“Co já tady dědek jeden, vlastně dělám? Už nikdy více!“.
Když všechno přejde do normálu, vzpomínky jsou nádherné, názory se mění, člověk začne uvažovat, co kdyby…

Nezbývá než dodat, že jsem rád, že jsem se narodil tady, v naší nádherné zemi. Je sice malá, ale krásná. To už se ale opakuji. Napsal jsem to, když jsme se vrátili z USA.
Mohu-li, doporučuji každému, aby se snažil pozitivně hledět na svět i na dění v naší zemi. Přece každá mince má dvě strany a vždy je lepší si zazpívat, než nadávat.
Není každému dáno, aby mohl jezdit po světě, ať už z jakékoliv příčiny. Je možné vybrat si náplň života tak, aby mu byla přínosem. Čas neúprosně ubíhá, nikdy se nevrací. Nám důchodcům běží jednou tak rychleji.
Přeji všem čtenářům mých vzpomínek krásné prožití všedních i svátečních dnů. Možná někdy nashledanou.

František Blabla

Fotogalerie - začátek cesty

Fotogalerie - výstup na horu

Aklimatizační výstup

Návrat

Zanzibar