Tanzanie – výstup na Kilimanjaro

Po dvou volných dnech, které jsme využili k prohlídce města Aruschi a já jsem se trochu vzpamatoval z reakce na očkování přišel na program výstup, který byl těmi nejzdatnějšími zakončen výstupem na Uhru peak.

Prozatím však jsme ještě v Aruschi a ještě malé odbočení.
Dnes to je 08.11. jsem si poprvé po návratu z výletu vyšel na Velký Javorník. Musím konstatovat, že ještě dnes jsem cítil námahu jak v nohách, tak v ramenech podstoupenou výstupem na Kili.

18.10. - úterý, budíček v 6 hodin
Snídaně a odjezd směr NP Kilimanjaro.

Brána a současně vstup do tohoto parku je v Marangu Gate ve výšce 1980 m n.m. Tam jsme dojeli autem. Cestou poprchávalo a na bráně už pršelo. Na tomto místě začínal tropický deštný prales. Také nám to dával deštěm patřičně na vědomí.

Nejprve jsme se museli všichni zaregistrovat. Pak ti z nás co neměli anebo měli nevyhovující pláštěnky či jiné vybavení do deště, si ho mohli koupit, nebo si ho pronajmout. Samozřejmě za úplatu. Po nutném focení a vyřízení všech formalit jsme se asi ve 12 hodin vydali na cestu. Nevím jestli nás měl Pánbůh tak rád, ale když jsme se vydali na cestu, jako kouzelným proutkem se obloha rozjasnila a po celých šest dnů našeho výstupu bylo krásně. Nespadla ani kapka a sluníčko svítilo.

Dostali jsme ponaučení, že musíme jít ve skupině! Vpředu jeden bubáček, tak pokřtil náš vedoucí černochy, vzadu vždy jeden nebo i dva a mezi námi opět jeden. Po všech stránkách jsme se cítili bezpečně. Když si někdo musel odskočit, vždy byl pod dozorem. Cesta, i když byla pořád do kopce, byla celkem příjemná. Šlo se ve stínu, pomalu. Někdy nás doprovázely opice, sem tam nějaký pták, ale ti byli většinou v korunách stromů. Byl jsem příjemně překvapen, že i když bylo horké vlhko, neobtěžoval nás hmyz. Tak jsme v pohodě došli až na občerstvovací místo. Bylo tam pár lavic a stolů. Příjemným zpestřením byla zvířátka, která čekala až jim něco dáme. Bylo to zakázané, ale… Znalci říkali, že to byli psouni. Vyfotil jsem je a také se mi podařilo vyfotit opici.

Zdárně jsme došli do prvního tábora, který se jmenoval Mandora a byl 2720m n.m. Měli jsme v nohách cca 900m převýšení. Před ubytováním, dokud jsme byli ještě rozejíti nám nabídli procházku k sopce Maudi Crater. Neodmítli jsme a i když jsem toho měl dost, šel jsem. Nelitoval toho nikdo z nás. Poprvé ze země jsme uviděli Kilimanjaro. Píšu záměrně ze země, protože Kili jsme viděli také z letadla, při přeletu z Dar es saalamu do Aruschi. Když jsem horu uviděl a dozvěděl se, že musíme našlapat ještě 30km abychom se dostali na úpatí, proběhlo mi hlavou, že tam asi nikdy nedojdu. Nejhorší na tom bylo, že se šlapalo pořád do kopce. Než jsme vystoupali ke kráteru, viděl jsem poprvé Plavuň a Africkou růži. Fotky s komentářem, zveřejním v Galerii.

Všechno, co jsme měli v plánu, jsme si prohlédli a šupky do postele. Ubytování bylo v chatkách po dvou. Spal jsem s Jožkou, výborným parťákem. Celý půl den jsme šli tropickým pralesem.

Ještě jsem se nezmínil o našem doprovodu. Skládal se z vedoucího, který se o všechno staral a také se s námi stravoval. Pak byli průvodci, o těch jsem se už zmiňoval, nosiči a kuchaři. Nakonec všelijací další pomocníci v kuchyni apod. Celkem jich bylo okolo třiceti. Mimo vedoucího a průvodců jsme se s nikým nestýkali a nekomunikovali. Každé ráno nám donesli hrnek horkého čaje. To bylo vynikající, hlavně ve vyšších polohách. Dále nás obsluhovali při snídaních a večeřích. Na konci výpravy si přišli pro bakšiš. Bylo zajímavé, že si pamatovali a dobře věděli komu kdo nesl bágl.

19.10. středa
Nástup na pochod v 08. hodin a šlo se až do Horombo, které se nacházelo v 3700 m n.m. Při výstupu se krajina měnila. Zůstal za námi deštný prales a rostlinstvo se drželo při zemi, jen takové zvláštní palmy byly o něco, někdy o moc vyšší. Možná, že někdo z obrázků pozná co jsou to za stromy. Musím se však přiznat, že jsem přírodu až tak moc nesledoval, neboť v těchto výškách, už pochod dával hodně zabrat. Všechno jsem si pak vynahradil při sestupu. Také fotky jsou většinou ze zpáteční cesty.

Po ubytování jsme zde tentokrát spali dvě noci. Z toho jednu ve společné místnosti. Na druhou noc už jsme byli v chatkách po čtyřech.
Sluníčko nám svítilo, ale žádné šero či stmívání. Přišlo to najednou, než se člověk nadál, byla tma jako v pytli… Noc byla studená, bez čelenky ani ránu. Zima jako hrom. Ovšem obloha byla nádherná. Viděl jsem Jižní kříž i souhvězdí Štíra (oni mu říkali nějak jinak?) . Na tyto pohledy se nezapomíná!

Dva dny výstupu máme za sebou a zítra nás čeká aklimatizační výstup do 4200 m n.m. S Pavlem (kamarád z Himálaje) jsme se radili, zda by nám po dvou dnech neprospěl oddech a nabrání sil na další výstup. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme.

20.10. čtvrtek
Nádherný den. Změnili jsme rozhodnutí a jdeme! Již hned za táborem nás čekal nepříjemný výstup. Potom ale, ten, kdo chodí po horách to zná, vidíte kopec, hřeben a říkáte si, to je vrchol a dále se už nestoupá.
Ale není to tak, vyjdete na pomyslný vrchol a za ním je další, a pak se to opakuje, a vy už to ani nesledujete. A tak to bylo i s námi. Ono je to ve všech horách stejné. Nakonec jsem prohlásil, že vyjdu do 4000 m a pak se vrátím. Filip, tak se jmenoval náš vedoucí, měl za úkol mi nahlásit výšku 4000 m. Vyšlo to přesně k Zebře (viz.foto). Pak se mi ale nabídl jeden z průvodců, že mi vezme batoh. Průvodce se jmenoval Hašim nebo tak nějak. Filip ho přejmenoval na Hašiš a tak jsem ho i oslovoval. Měl z toho legraci. Filip mu vysvětli o co se v případě hašiše u nás jedná. Od tohoto okamžiku jsem měl osobního nosiče a už jsem se o svůj batoh, k oboustranné spokojenosti nemusel starat. Stálo mne to pět dolarů denně, ale vyplatilo se mi to. Celý aklimatizační pochod jsem zvládl. Hašiš se o mne staral jako o malé děcko. Za odměnu jsem ho krmil našimi tyčinkami.

21.10. pátek
Výstup na Kimbo Hut 4700 m n.m. Tak tady už končila legrace a šlapalo se velice pomalu. Už se nemuselo chodit ve skupině, protože krajina byla bez jakéhokoliv porostu, přehledná. Za sebe mohu říci, že jsem toho měl „plné kecky“. V této výšce jakékoliv zrychlení, rychlejší popojití (třeba o tři kroky), bylo neudýchatelné. Trochu zkušeností už bylo s přijímáním tekutin, pitím. Když člověk začal pociťovat slábnutí v nohách, musel se napít a únava přešla. Tak jsme doharcovali až pod samý kopec. Rychle ubytovat. Připravit se na noční výstup - na vrchol. Ještě tuto noc v 23.30 hod byl plánován nástup. Aby člověk došel na hranu Kili musel 6.5 hodin stoupat do prudkého kopce. Nejhorší na tom bylo, že se šlo přímo a podklad byl kamenitý, spíše štěrkový, dost kluzký. Do takového kopce jsem ještě nikdy nešel.

To by tak bylo na úvod. Nebudu vás dlouho napínat. Do toho prudkého kopce jsem šlapal 3 hodiny a pak mne kopec přemohl. Po úvaze jsem došel k závěru, že hlavní příčinou mého „neúspěchu“ bylo špatné, nebo nedostatečné oblečení (kalhoty). Byla mi zima. Při výstupu na takový vrchol se jde tak pomalu, že se nezahřejete. Foukal studený vítr. Zima se nedá popsat. Neměl jsem sebou teplý nápoj. Představte si, že dýcháte ledový vzduch, teď na mne přišla potřeba se napít a voda, kterou mi Bubáček podal, byla s krystalky ledu. Napil jsem se jenom jednou. Sil začalo ubývat. Zavolal jsem na Filipa a zeptal se jak jsme vysoko. Dal jsem si za úkol, že se musím dostat do 5000m. Do této výšky jsem se probojoval. Filip mi nahlásil pětitisícovku, trochu jsem znepozorněl, podjely mi nohy a praštil jsem sebou jak jsem byl dlouhý a široký. Nic moc se nestalo. Filip mi dal napít horkého čaje. To mne osvěžilo. Dostal jsem přiděleného Bubáčka s tím, že půjdu jak budu moct. Takže jsem vyšel ještě 250 výškových metrů a zavel jsem k návratu. Dostal jsem se a mám na to certifikát, do 5250 m n.m. Můj osobní rekord, který už nikdy nepřekonám!

Daly by se hledat další příčiny mého selhání, ale pro mne to už nemá cenu. Závěr je - podcenění a nezkušenost. Teď už bych se choval jinak. Už ale žádná další příležitost nepřijde. Musím si přiznat, ač strašně nerad, že roky se zastavit nedají. Potěšil mne jeden kamarád o více jak deset let mladší. Řekl mi.
Citují volně: „Františku ty jsi mi dal naději, že ještě za deset let budu moci při dobré životosprávě, chodit po horách.“

Na vrchol se z nás čtrnácti vydalo jedenáct. Z toho já vyšel do 5250 m a jedna paní to vzdala 100 m před vrcholem. Další paní vyšla s pomocí Bubáčka. Celkem úspěšná výprava!

Cesta dolů nám trvala dva dny. Vrátily se vypůjčené věci. Vyřídily se certifikáty. Nakoupily se nějaké zbytečnosti, pořídily  fotky a jelo se zpět do Aruschi.
Tam už nás čekala jenom zábava a odpočinek.

Příští psaní bude o prohlídce Národního parku Ngorongoro, návštěva Masajské vesnice…

Fotogalerie - začátek cesty

Fotogalerie - výstup na horu

Aklimatizační výstup

Návrat

František Blabla