Cesta po Španělském království

Sevilla

Sevilla je královnou Andalusie. Jejím hlavním městem. Toto čtvrté největší město Španělska má přes sedm set tisíc obyvatel a ti jsou všude kolem vás úžasně živočišní, protože moc dobře vědí to, že život jim byl dán pro radování a užití. Sedm set tisíc “Radovanů” a s nimi i velká tlupa turistů si zde žijí, radují se na plné pecky, ovšem kromě doby siesty. To žijí a většinou i trpí pouze chudší turisté z daleké střední Evropy. Sevilla je matkou býčích zápasů, taky flamenka a je drahá. Má největší gotickou katedrálu na světě, překrásné ulice, náměstí a náměstíčka a určitě i srdce a duši. A taky samozřejmě dlouhou a slavnou minulost. Zase tady byli Římané a v nedaleké Italice se narodili císaři Hadrian a Traian. Potom bylo hlavním městem Vizigótského království, pak ho samozřejmě získali muslimové a chvíli bylo i nejmocnějším muslimským městem. Pak ho dobyl Ferdinand III. a v roce 1503 získalo monopol na obchod se zámořím. V té době se říkalo, že Madrid je hlavním městem Španělska, ale Sevilla hlavním městem světa. V roce 1649 přišla první morová rána která zahubila půl Sevilly, po ní později i další a město dále upadalo. Řeka Guadalquivir se postupně stala nesplavnou a monopol na obchod se zámořím se přestěhoval do Cadizu. Nastala bída, která zmizela až někdy v osmdesátých letech dvacátého století. Ale od té doby až dodnes opět město rozkvétá. 

V Seville jsme byli už vlastně včera. Po návštěvě Cordoby jsme zastavili kousek od areálu Španělsko-americké výstavy z roku 1929. Město není jen jedno obrovské muzeum, jak se to v některých slavných městech stalo. Je živé i přes nesnesitelné vedro a přes právě probíhající čas siesty, i když pravda není to živost lecjak mamutí. Ono totiž skutečně jde o život. První tichá informace se roznesla při vjezdu do města. Taková šeptanda. Čtyřicet čtyři. To prosím nebyl průměrný rok narození všech členů zájezdu. To byly stupně Celsia. Na čtyřicet jsem byl připravený i já a říkal jsem si, že třicet sedm už přece znám. A čtyřicet je jen o pouhé tři stupně víc. To přežiješ. Vždyť vlastně celý život tvrdíš, že člověk by si měl vyzkoušet všechno. No tak si vyzkoušíš čtyřicet. Ale čtyřicet čtyři?! To je určitě jen porucha na teploměru! A jak si tak jedeme a jedeme přes to horoucí město, tak to vidím i já a spadne mi čelist až na boty. Na dalším digitálním teploměru svítí už čtyřicet pět!!!! Hned se začnu potit o moc a moc víc. Pak vystoupíme z autobusu a vedro vám skoro podrazí nohy. Snažíme se všichni chodit ve stínu, dojdeme do areálu výstaviště a zase se všichni mačkáme v těch nejtmavějších a nejzastíněnějších místech. No to je ale hrůza! Nemá si cenu otírat čelo. Není ani čím, protože jsou kapesníky okamžitě mokré. A proč plýtvat silami na úplně zbytečnou věc. Nádech, dvě kapky potu, výdech, jedna, nádech, dvě kapky potu. A stále dokola. Ale když mám umřít, tak jako hrdina. To se to vytahuje hrdinstvím, když vám nic jiného nezbývá, co?! Ale není tohle právě základem hrdinství? To nezbývání. Ať už z vnitřního vnuknutí nebo z vnějšího příkazu.

Areál výstaviště patří spíše k secesi, které se zde ve Španělsku říká modernismo. Gaudi a tak. Samozřejmě je tu dost věcí zastavěno lešením, ale areál je i tak slavnostní, nablýskaný a nezaprášený. Je v něm kus španělské pýchy, kus pozemské historie a kus iberského půvabu. Spousta keramiky a to na věcech a místech, kde byste je nehledali. Keramické sloupky na mostech, na zábradlí a u kašen. Kolem celého půloblouku staveb jsou všechny španělské oblasti znázorněny na glazovaných a barevných dlaždicích. Nejvýznamnější historická událost této oblasti a její atributy. Kolumbus, Cid, Alhamra. Prostě ta největší španělská sláva a k tomu v oblouku netekoucí umělá a symbolická řeka s úplně čistou modrozelenou vodou. Jen kdyby nebylo to šílené vedro. Všichni se co chvíli koukají na hodinky, kdy už konečně půjdeme do našeho klimatizovaného autobusu. Proč se jen ten čas tak pomalu vleče! Po cestě se jdeme podívat také na Carmen. I ta patří k Seville. Bývalá továrna na tabák je dnes areálem vysoké školy, takže dnešní Carmen bude mít určitě vysokoškolské vzdělání. Naštěstí jsou zde záchody, ale moje návštěva v nich je vlastně zbytečná, protože se všechno vypotilo a není čeho se zbavit. Na průčelí jsou úsměvné obrázky o hodných Španělech, co pobili všechny zlé indiány a těm hodným darovali štěstí jediného a spravedlivého křesťanství. Vězte, že těch zlých indiánů bylo podle Španělů většina.To je ostatně nějak symbolicky znázorněno i v jiných španělských městech. Že by potlačování svědomí? Kdo ví. Carmen jsem v bývalé továrně na tabák nepotkal, i když vlastně jedna cestovala s námi. Česká Španělka, nebo španělská Češka? Prostě Carmen. Ale tahle určitě doutníky na svých stehnech neválela. Je to magistra a má určitě nějaké španělské geny a také skvělou znalost jazyka španělského.

Chvíli jsme pak po procházce odpočívali u fontány a čekali na pád času, až už konečně pojedeme. Vousatý španělský bezdomovec se postavil ke kraji fontány, nabral plnou dlaň vody a přímo před námi si omyl intimní partie a to naštěstí bez sundání kalhot. Košili si sundal už před mytím, ale šálu kterou měl kolem krku ne. Pak si omyl i krk, na kterém měl obrovský krvavý a mokvající flek. Vypadalo to jako lepra, co ji občas zahlédnete v nějaké publikaci, či na stránkách Internetu. Klidně se pak napil z té samé vody plnými doušky a poměrně svižně odkráčel pryč. Tohle nevypadalo na zrovna sladký život španělských bezdomovců. Jak vlastně vypadá to jejich štěstí? Jak vypadá štěstí takového průměrného bezdomovce? Konečně je čas na odjezd a jedeme do hotelu. Opět spíme v apartmánech. Můj pokoj je obrovský, je na patře a pod polštářem mám hnízdo miniaturních mravenců. Nějaký čas je vyklepávám a zabíjím, ale pak zcela vyčerpán ulehám s nepříjemným pocitem svědění od právě probíhající nákazy pochycené od bezdomovce i celého stáda malých okovaných mravenců co mi systematicky ohlodávají tělo. Tak za dvě minuty je to moje prostěradlo skoro celé mokré, ale nakonec přece jenom usínám. Celou noc se mi pak zdá o žravých mravencích, nakažených bezdomovcích a pak už jen taji a taji jako vosk pod plamenem autogenu až do ranního svítání.

Ráno je kupodivu vlahé a příjemné. Po snídani čekáme na autobus. Přijíždí a nás dnes potká sevillská katedrála, potom přejezd na Gibraltar a pak hlavně nejnepříjemnější část celé cesty Španělskem, noční tisícikilometrový přejezd na Peniscolu. A potom po dvousetkilometrovém dalším přejezdu večerní ubytování u Barcelony. A nakonec tři, představte si, celé tři dny v jednom hotelu. Včera jsme si ještě stačili doplnit potraviny a hlavně minerálky. Do Sevilly je to z hotelu kousek. Granada má Alhambru, Cordoba Mezquitu a Sevilla katedrálu. Samozřejmě že toho má víc, ale katedrála je nej. Údajně je třetí největší na světě a určitě je největší gotickou katedrálou světa. No gotickou… Byla gotická, pak se její střed propadl a ona byla přestavěna v renesančním stylu. Domluvme se ale, že ji budeme vnímat jako gotickou. Ale s těmi pořadími bych zas tak moc nemával. Pomalu v každé publikaci je to pořadí jinak a všechny se shodují pouze v prvenství římského Svatého Petra. Dneska už zdaleka není čtyřicet pět. Na jednom teploměru jsem zahlédl čtyřicet jedna a pak už jenom třicet osm. A to už je přece šílená zima…

O ulicích města se nedá tvrdit jen to, že jsou půvabné. Ano jsou, ale není tam ta všudypřítomná něžnost z Granady. Všechno je větší, velkolepější a tím ne tak lidské. Víc se vám ta Sevilla vytahuje. Je přece taky hlavním městem Andalusie. Je zde víc prostoru, i k moři je to blíž a není tu pohoří Siera Nevada. Jsou tu větší palmy, je tu i o hodně víc tropické vegetace. I doprava je zde o hodně hustější. I když je zase doba siesty a město je skoro liduprázdné. Zde se žije také až večer a v noci. Projdeme si pár ulic a skončíme před katedrálou. Zvenku tedy zas tak moc impozantní není. Zevnitř už trochu víc, ale římský Svatý Petr to ani zdaleka není. Je výzdobou chudší i členitost je o hodně jednodušší. Ale co je hezčí, to je její osvětlení. Je vlastně v jakýchsi patrech a to nejvyšší je zlaté a postupně směrem k zemi tmavne. Katedrála má veškeré bohatství ve zlatě a v mramoru. A taky v obrazech.V jedné kapli je i Goyův obraz Svatá Rufa a Justina. Ty co byly předhozeny lvům a on jim lízal nohy, místo aby zahnal svůj věčný hlad. No nic moc. Tohle zas tak skvělý obraz není. Možná slavný, ale jinak bych řekl, že ani není poznat, že ten obraz maloval Francisco. Určitě jich spousty namaloval lepších. Tedy pro mě. Co je fantastické, to je hlavní oltář. Dva tisíce stříbrných a pozlacených figur na jedené ploše je samo o sobě úžasné. Ale k tomu si přidejte krásnou schopnost vyjádření křesťanské historie a z toho vyzařující víru a máte před sebou půl bible. Fakt to bylo nádherné.

V katedrále má být pohřben Kolumbus. Chudák malý. Tohle tvrdí i Dominikánská republika a ještě i jiná místa, a tak vlastně ani Kryštof sám neví, kde je. Kde tedy leží. Po porovnání kosterních ostatků z katedrály a ostatků jeho bratra, který je zde v Seville jistojistě pochován, byla prohlášena shoda. Ale shoda byla prohlášena i s ostatky z jiných míst. A tak to vypadá, že je Kolumbus rozset po celém světě a doufám, že alespoň jeho duše už nalezla svůj klid. Celý svůj život byl přesvědčen, že nalezl cestu do Indie. Chudák malá. Zde symbolicky čtyři králové nesou jeho rakev. A on fakticky rozdělil naši historii na dobu před a po Kolumbovi. Po něm už byl svět navždy jiný. Kolik lidí se může pochlubit týmž? Dva, tři? Malá je naše Země, malá! Teď ale zvedněme zraky a kochejme se. Horní partie této katedrály jsou asi ty nejhezčí, které jsem kdy viděl. Není to pocta Bohu. Jako že se vše vzpíná k nebesům. Je to pocta velebnosti lidské. Trochu se vám tím pohledem ten boží Pantheon polidští. Nic tu není na bázi násilí a nic tu není na bázi pokory. Je to naše lidské a ne boží nebe. To je to nebe Michelangelovy Sixtinské kaple. Našich lidských slabostí a naší lidské síly.

Symbolem Sevilly je Giralda. A Giralda je věž. Patří a nepatří ke katedrále. Byla tady už před katedrálou jako věž mešity. Postavena je z cihel. A považuje se za nejdokonalejší islámskou stavbu ve Španělsku. Mění svoji barvu s osvětlením. Má dokonalé proporce a stojí tu už od roku 1198. Tedy její spodní část. Později byla zvýšena křesťanskou nástavbou až do dnešní výšky 98 metrů. Křesťanská je ta její část nade zvony. Přístup je u ní snadný. Nahoru vedou rampy v takové šíři, aby na ni mohl vyjet jezdec na koni. Tato jízda byla povolena pouze panovníkům(křesťanským i maurským) a muezzinům pro hlásání doby k modlení. A tak šlapu nahoru, fotím a potím se a funím a čumím si. Až úplně nahoře se raduji, že už to mám za sebou. Ono je se na co dívat jak po cestě, tak i pak až nahoře, jak už to tak i u jiných věží bývá. V dálce je býčí aréna a bílé město s barevnými cákanci střech se rozvaluje v tom pozdním letním dnu jako ta nejlínější kočka na světě. Až shora je vidět mohutnost katedrály. Přesně tak, jak si to její autoři přáli:”Vytvořme takovou stavbu, aby si budoucí generace myslely, že jsme se zbláznili”. Tůdle! Já se teda naschvál nezblázním. Já si budu zrovna dělat, co chci. Nade mnou i pode mnou ve dvoře je El Giraldillo, což je větrná korouhvička Víry a symbol města.

A pak máme volno a už ze včerejška víme, kde na nás bude čekat autobus. Jdu si. Rád si jdu. Jdu si rád a rád si jdu po svých.
Už není pětačtyřicet, ba řekl bych, že už není ani těch třicet osm. Na obloze se objevují první mráčky a řidiči si nás včera dobírali, že když se budeme moci v Peniscole koupat, tak že nebudeme, protože bude pršet. Oni po nočním přejezdu budou muset spát a to spát ze zákona a to spát ze zákona evropského. Tak pravili španělští meteorologové, EU a Zarathustra. Teda ten ne. Ten pravil něco jiného. Když jdu kolem bývalé továrny na tabák, tak na balkon vychází dvě Carmen. Tedy už v letech. Zakouřit si. A já hned fotím, protože tuhle příležitost si nemohu nechat ujít. Vždyť je přeci zrovna Carmen doma. Ony se smějí a ta starší dělá takové to odmítavé gesto, jako že ne, fotit tedy že ne. Ale já dělám jako že jo, fotit teda jako že jo a ona pak teda taky dělá jako že tedy, když že jo, tak jo a obě se řehtají a já se klaním a děkuji. Něco volají a já jim nerozumím a moc mě to mrzí, protože s těmito bych si tak hrozně rád pokecal, protože by to nebylo povídání, ale spíš špičkování a flirt a zábava. Ale nerozumím a to ani rukama a tak jdu dál. Docházím k řece, ta už je tady dost velká a má to jen kousek k moři. Je docela čistá a na jejím břehu stojí zlatá věž, co vůbec není zlatá a taky tady rostou stromy z Afriky, co už jsou tady a ne v Africe. Kvetou modře, ale jinak než poštovní schránka na rohu ulice. Na řece pádlují kluci, tam vzadu jsou jeřáby přístavu a my se za chvíli vydáme na Gibraltar. Do úplně cizí země. Do Británie. I když španělské. Tak se mějte a příště na shledanou.

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo

Granada

Cordoba 

Sevilla

Další články autora