Cesta po Španìlském království
Granada
Slyšíte to taky tak jako já? Granada. To slovo jásá, to slovo tanèí, to slovo se hrdostí zajiká. Mnì osobnì se tedy nejlépe “poslouchá” francouzština, pak asi italština a pak u¾ poøadí neurèuji. To èasté ch mi ve španìlštinì vadí. Má krásnou melodiènost, jen kdyby na tìch cháèkách neškobrtala. Ale Granada, Marbella, Sevilla to je koncert sám. Ona taky samotná Granada, ale také i Cordoba a Sevilla jsou z úplnì jiného svìta. Jako je tøeba Rusko kus Evropy a kus Asie, a to po celém svém území, tak Andalusie je kus Evropy a kus Arábie a kus Afriky. Ale hlavnì a nejvíc kus Andalusie. Kdy se to stalo a odkdy tomu tak je, ví jen Bùh a ten rozhodnì netrpí ukecaností, aby nám to øekl. Ale proè bychom to vlastnì mìli vìdìt. Prostì to tak je a basta fidli. Nebyli-li jste v Andalusii, nemù¾ete dost dobøe tvrdit to, ¾e znáte dobøe Evropu. A tak já teï jedu do Andalusie s velkým oèekáváním. Za¾ít a pro¾ít to, co jinde neza¾iji. To jsem si myslel pøedtím, ne¾ jsme tam dojeli, a vìzte, ¾e se to doopravdy naplnilo mìrou vrchovatou. 
Granada sama o sobì je mìsto pøekrásné. Jedno z nejkrásnìjších na svìtì. Ale tento fakt neobyèejnì a nìkolikanásobnì povyšuje klenot jménem Alhambra. Nedávno svìt hlasoval o novodobých sedmi divech svìta. Z tìch starých divù se mezi ty nové dostaly jen pyramidy. Ostatní památky starovìku do dnešních dnù nepøe¾ily, zavál je písek a èas. Pak je mezi sedmi divy svìta mimo jiné tøeba Koloseum. Není tam Alhambra a to je obrovská køivda. Klidnì bych ji vymìnil tøeba za sochu Krista v Riu. Proto¾e socha Krista vás sice ohromí svou velikostí a umístìním, ale pak u¾ nemá èím. To Alhambra je zále¾itostí nekoneènì vytrvalou ,a to ve svém pøekvapování a ohromování. Stále máte co objevovat i obdivovat i za hodnì dlouhou dobu. A pak ona sama stojí svým významem a šíøkou zábìru zcela na hranì. Kultur, èasù, významù. Nemá ve svìtì obdoby, a to i ve svìtì islámském, pota¾mo arabském. Jestli¾e nìco doopravdy nepatøí nikam, proto¾e je to tak výrazný originál, musí to být pøece absolutní div. Soch Kristù je spousta a jen se liší velikostí a stylem, mo¾ná svou posvátností a slávou, ale památka arabsko-køes»ansko-španìlsko-pøírodní jménem Alhambra je jen jediná. Ale dost u¾ obhajoby její výjimeènosti a slávy a jedeme za ní.
Do Alhambry se chodí v¾dycky jen se španìlským prùvodcem, na urèitou hodinu, na urèitou èasovou délku a ve skupinách maximálnì po tøiceti. Závaznì se musíte objednat u¾ alespoò den pøedem (nezávaznì i o dost døíve) a pøijedete-li pozdìji, tak prostì máte smùlu. Minimálnì dvacet euro je pryè a vy si bì¾te poplakat tøeba na nádra¾í. Má to ale jednu obrovskou výhodu. V Alhambøe se netlaèíte. A to jako správní cestovatelé musíte ocenit. Proto¾e spíme skoro na pøedmìstí Granady nemusíme vstávat u¾ v šest. Náš hotel je klidný, spíme všichni v apartmánech, i jídlo je super, ba i obsluha je super. Je asi osm hodin ráno, autobus šplhá do kopce a my jsme pøed vchodem vèas. Je ještì pøíjemné ráno, slunce u¾ sice høeje ale nepálí. Alhambra je na kopci nad mìstem a celá Granada sama je zarámovaná pohoøím Sierra Nevada. Je to opìt zále¾itost vysoce estetická. Vchod je celkem nenápadný, jen ty skenery obtì¾ují, ale ty jsou dneska u¾ skoro všude. Prošli jsme pak po cestì Alhambrou ještì dvakrát kontrolou neomylného oka lidského i technického. Patøiènì prozáøeni a prozkoumáni vstupujeme do komplexu. Zahrada se jmenuje Generalife a byl to prostor absolutního soukromí pro tehdejší krále a jejich rodiny. Celý komplex je pomìrnì velký a zvenèí nenápadný a díky starobylé a všudypøítomné zeleni jdete vlastnì stále uprostøed zahrady. Na rozdíl od panoramatu Toleda, které je pro zbytek ¾ivota nezapomenutelné, je panorama Alhambry jen jakýsi shluk èervených budov na jakémsi kopci. Tedy ve dne. Ne tak v noci. Ale to jsem nestihnul.
Historie Alhambry je dlouhá. Poèátky jsou u¾ nìkdy v devátém století a Granada sama padla definitivnì do rukou køes»anských králù a¾ roku tisíc ètyøi sta devadesát dva. Tím vlastnì skonèila rekonqista a Španìlsko bylo od tìch dob celé jen køes»anské. Alhambra nepodlehla zvùli køes»anských králù, ale v osmnáctém století málem podlehla všeobecnému zapomnìní. Za Napoleona slou¾ila jako kasárna a málem byla vyhozena do vzduchu. Potom u¾ v ní ¾ili jen ¾ebráci a tuláci. Naštìstí ji pro svìt objevil spisovatel Washington Irwing, který zde svého èasu pro¾il kouzelnou noc a poté i nìkolik dnù. To jeho strhující “Povídky Alhambry“ (1829) znovuobjevily tento klenot a od tìch èasù dochází k její opìtovné slávì a tím i k renovacím. Roku 1870 je prohlášena za národní památku a dnes spolu Alhambra, Generalife a ètvr» Albacín patøí do kulturního dìdictví Unesca. A patøí urèitì k tomu nejhodnotnìjšímu a nejkrásnìjšímu, co lze v Evropì vidìt. 
U¾ vstupní partie hned za vstupní bránou zasejí do vašich duší blahodárný pokoj. Ne ¾e by vás všechno, všude a stále kolem šokovalo dokonalostí a jedineèností. O tom Alhambra ale ani trochu není. ®ádné tuny zlata, støíbra, perel a diamantù. A bylo-li zde zlato kdysi všudypøítomné, tak u¾ ho dávno oloupaly a oloupily ruce dávných dobyvatelù, ale urèitì i obyèejných návštìvníkù. O harmonii, o pokoji v duší a o ú¾asném klidu všehomíra, který vás zastele do té nejmìkèí a nejú¾asnìjší postele, o tom to všechno tady je. Takhle prý má vypadat islámský ráj. Ale proè by mìl být jen islámský? Cypøiše které musí pamatovat rozhodnì víc ne¾ vy, cesty pøímé i klikatící se, nádvoøíèka i dvory, výhledy do blízka i do dáli, spousta kvetoucích kvìtin, stromù i travin, oblouky, linie a køivky, ornamenty, kašny, nádr¾e, kaskády a vìci které se snad ani nedají pojmenovat, tak tohle všechno vás svou neobyèejností nezatlouká do prachu cest. Ani trochu agresivní dokonalosti v nich není. Nezvoláváte oh, jé, no tohle, tedy, no to je nádhera, fantastico.Nezvoláváte vùbec nic. Ba ani do breku vám není z té ú¾asnosti. Vše vám pøipadá právì pøesnì takové, jak by to mìlo být. A voda! Pøátelé voda dìlá Alhambru Alhambrou. Mnoho jí stéká s tìch vysokých hor do Granady a mnoho ji protéká u¾ nekoneèná staletí tímto rájem. Voda chladná, èistá a èasto i pitná. Voda, která zde na jihu rozhoduje o tom, jak dobøe a zda vùbec se zde dá ¾ít.
U¾ vlastnì nevím, o èem vlastnì mluvit. Vlastnì spíš jak psát. Ani ta nejdokonalejší slova vám nemohou dostateènì tento klenot popsat. Vše bude vyznívat jen jako to nejhloupìjší klišé a bude to pravda pravdoucí. Alhambra je rájem pro dívání a ne pro psaní. Náš køes»anský evropský svìt je svìtem postav a krajin. Proto¾e ale korán zapovídá jakkoliv zobrazovat Boha, postavy a taky trochu i krajiny a zvíøata, vše musel vmìstnat do ornamentù, obloukù, myšlenek a slov. Dosáhl v této oblasti takøka úplné dokonalosti. Ne, já si nepøeètu na stìnì ¾ádné arabské moudro, ba ani ¾e Aláh je velký, ale mù¾u bez toho ¾ít. Nevím jen, zda a jak budu nadále ¾ít bez Alhambry. V¾dycky mnì bude chybìt ten klid a harmonie, který se tam ve mnì tehdy usídlil. Všechno, co je v tìch obloucích a mušlích zakleto, nechápu. Jen ten pocit harmonie, klidu a pokory ano. A také u¾ vùbec nechápu agresivitu souèasného islámu. Ale jedno vím urèitì. ®e o agresivitì ten islám není.
A tak chodíme neodstøelováni a neupalováni po té nádherné zahradì. Fotíme všichni, všechno a stále na doraz našich fotoaparátù a ani moc neposloucháme, co nám pøekládají naši prùvodci. Nádherný je pohled z vì¾e na bílé ulice Granady, na tmavé pohoøí Sierra Nevady, na zrcadlení všeho ve vodách èetných kašen a bazénkù, skotaèení vody pøi stékání z kopcù a kamenné stìny kolem klikatících se cest. Jen Lví dvùr je v rekonstrukci. U¾ se ti lvi unavení dlouhým a kamenným ¾ivotem zaèali drolit a opadávat a pøestali být lvy. Nevadí. I tak toho bylo dost, tak sbohem, vlaštovko….A abych zase nechválil jen ten arabský svìt, i to køes»anské je zde skvìlé. I kdy¾ nedokonèené, tak hodnotné. A malý pøíbìh nakonec. Z dávné minulosti Alhambry. Jedna z arabských panovnických favoritek byla pøisti¾ena panovníkem s neislámským milencem in flagranti. Milenec nebyl králem zcela bezpeènì poznán. Panovník však dokázal svou absolutní spravedlnost tím, ¾e kdy¾ nemohl bezpeènì urèit viníka a nikdo se mu sám od sebe nepøiznal, dal popravit všechny podezøelé. Tím svou spravedlností u¾ nav¾dy vstoupil do dìjin.
Všechno má svùj konec. I náš pobyt v Alhambøe. Kdybychom pøetáhli, to¾ bychom si ještì dost poplatili navíc. Tohle tedy nechceme. A pak je tu ještì samotná Granada. Scházíme pìšky ze stinného ráje zahrady do pekelné výhnì mìsta. Ono je tam nahoøe doopravdy o hodnì ménì stupòù ne¾ dole v ulicích. Na digitálním teplomìru u¾ z veliké dálky lze rozpoznat èíslo tøicet osm. Tedy nad nulou, samozøejmì. Tìlo se vám valí setrvaèností díky gravitaci, ale pøesto je ka¾dý krok vykoupen kapièkami potu a mokrý kapesník u¾ tu záplavu ani nenasaje. Obèas nás prùvodci zavedou kamsi do dvora, obèas k nìjakému pítku a všude je to moc hezké. Ale a» u¾ to Slunce nìkdo na chvíli vypne. Jdeme se podívat na sousoší Kolumba a královny Isabely. Výrazné sousoší s pøíjemnou fontánou. Kolumbus má výraz inspektora Colomba, je to liška podšitá, a královna váhá, zda má té ukazované mapì vìøit èi ne. Uvìøila, a Španìlsko tím pádem neskuteènì zbohatlo. Tedy i zásluhou tìch rùzných dobyvatelù, co s dvìma sty èi dvaceti vojáky pokoøili milionové indiánské øíše. Ale za to urèitì Kolumbus nemohl. Tady je za lišáka, co pøesvìdèuje královnu. Ta je i s tìmi nejbli¾šími svými pohøbená v místní katedrále. A do té jsme jen na chvíli nakoukli.
Granada je neobyèejnì elegantním mìstem v jednotném stylu, kdy jednotnost neznamená nudnost. Je poledne a je trochu vylidnìná a zaèala se vlastnì plnit a¾ pøed našim odjezdem. Máme dost dlouhé volno na courání a najedení, co¾ je v tomhle vedru skvìlý nápad. Skoro všechny obchody jsou díky èasu siesty sice zavøené, ale i tak je kde se najíst a schovat v tom šíleném vedru. Ale toho bohdá nebude, aby èeskomoravskoslovenskonìmeckomaïarský Suchánek z boje utíkal! K jídlu mi staèí pizza, ba dokonce si k tomu i chvíli sednu a tu Fantu si k tomu vypiji, ale pak vzhùru za krásou. Kdy¾ jsem si to tak pìknì vypil, jdu k øece. K øíèce, nebo» i pøes mno¾ství vody stékající ze Sierra Nevady nemá mìsto velkou øeku. Zase ale má tìch øíèek víc. Nevím, jak se jmenuje tato, ale co po jménì. Vede k ní monumentální stromoøadí lemující chodník, jen¾ vede prostøedkem širokého bulváru. Je siesta, a tak skoro nic nejezdí, skoro nikdo nechodí a ospalost a klid tomuto mìstu sluší. Nìco málo sluneèních paprskù proniká i na chodník, nezabíjí mì svou intenzitou, ale jen mihotavì skotaèí po vzorované mozaice z kostek.
Chvíli jdu po nábøe¾í a obdivuji kvetoucí hoøcový stromek, co mnì doma kvete v¾dycky jen dvìma èi tøemi kvìty a tady jich má sto. Kvetou i palmy, rùzné kaktusy a agáve a voda je bílo-modrá, líná a netekoucí. Co chvíli mi ukápne další kapièka potu z èela a u¾ nav¾dy po mnì nechá stopu v uhrabaném písku cesty. Je takové vedro, ¾e i nìkteré fontány pøestaly najednou støíkat. Vracím se zpátky na místo odjezdu autobusu, ale pak si uvìdomuji, ¾e mám ještì hodinu èas. Sednu si na lavièku k té nejvìtší mìstské fontánì, obèas zavane vítr a zchladí mì rozstøikovaná mlha. Pak mì vy¾ene slunce do stínu obrovských platanù a já tiše trpím. Ne, flamengo ne! Na ¾ádné nepùjdu. Alhambra sice je v noci krásnì osvìtlená a kultivovaný pohyb mám taky docela rád, ale z klimatizace mì dneska u¾ nikdo nedostane. Já u¾ chci na hotel. Pak se doèkám autobusu a se mnou i všichni ostatní. Aby pak bylo té legrace úplnì nejvíc, tak mi v noci co ka¾dou hodinu sama od sebe vypíná klimatizace a já ji znovu a znovu musím nahazovat. Pak je ráno, snídanì je pøímo excelentní a my jedeme do Cordoby. Ale o tom u¾ a¾ pøíštì.
Jiøí Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial