Cesta po Španělském království

Toledo

Ale Toledo nás, vážení, teprve čeká. Až za chvíli. Teď jsme ještě v posteli. Spíme v Madridu a to tentokrát doopravdy znamená, že spíme. Hotel je na předměstí, je tu nádherný klid, který vyplývá též z toho, že dnešního rána je neděle. Madrid ještě spí a my snídáme. Ne, nebyl jsem se podívat na noční život Madridu. Veliká únava zavinila, že moje předsevzetí padlo jako unavená Rosinanta pod statečně pošetilým rytířem. A já nebyl schopný tu svojí kobylu zvednout ani na kolena. Má to ale pro mne tu výhodu, že jsem fit. Čeká nás projížďka Madridem, pak padesátikilometrová cesta do Toleda a potom několikasetkilometrová cesta do Granady. Opět tedy na jih a už naším autobusem. I řidiči už jsou po náročné opravě vyspaní. Honem si ještě zaskočím vyfotografovat tiché a prázdné okolí. V dálce na horizontu se rozprostírá Madrid, slunce jen pomalu a líně šplhá nad obzor a vypadá to na příjemný den.

Dnešní jízda po Madridu je minijízdou. Taková desetikilometrová smyčka po hlavních třídách s jedinou zastávkou u stadionu Reálu Madrid. Tohle je část Madridu modernistická. Madrid má několik mrakodrapů, z nichž nejslavnější je skupina čtyř gigantů naklánějících se k sobě v jakémsi přátelském opojení. Každý z nich má jiného autora a toto přátelství je spíš facebookové. Jako by si ty čtyři domy jen psaly. Moderní architektura je dost často dosti lidem nepříjemná. Myslím těm lidem, kteří v ní pracují nebo bydlí. Čím jste k ní blíž, tak tím se od ní cítíte dál. Jejich impozantnost se přečasto mění v nestvůrnost. Tohle ale neplatí o fotbalových stadionech. Když sedíte mezi ostatními neznámými, náhle získáváte pocit, že sedíte mezi samými dobrými známými. Fandit tak mančaftu X je naplněním vaší potřeby se shlukovat a spojovat se s někým za někoho, proti někomu.To je vyplavení adrenalinu z boje bez krve a potu. Boje proti někomu vlastně dost imaginárnímu a neuroníte při tom ani kapku krve. Chléb a hry. Platí a platilo to vždycky a Španělé to mají v krvi. Při nedávných referendech o býčích zápasech rozhodl Madrid, že korida smí končit smrtí býka. O smrti toreadorů se při tom nehlasovalo. Barcelona, potažmo Katalánsko, hlasovalo proti smrti býka. O toreadorech se opět nehlasovalo. Madrid chce A. Barcelona B. Vždy a ve všem A proti B.

Protože je neděle, nedělá se a nedělá a město je skoro prázdné. Všichni ještě spí. Dlouho, snad půl hodiny, jedeme tunelem pod městem. Zvláštní pocit být na půl hodiny krtkem a čekat na vynoření. Už? Ještě ne. Tak už? Konečně! A pak se Madrid změní z modernistického giganta na dámu a je tu náhle jemná krajková slavnost. Velkolepost ozářená ještě ne příliš spalujícím sluncem. Město je doopravdy rozmařilá, ale také překrásná dáma. Půvabná ve své zdobnosti, koketní svým nočním životem, zralá ale ne přezrálá svou ne zas tak dávnou historii. A také nádherně líně frivolní, tak jak i pravé dámy umí být. Madrid je prostě Madrid a to i z okna autobusu. Je hříchem ho nepohladit alespoň očima. Při jakémsi průzkumu se na základě součtu stromů, keřů a vůbec všeho zeleného a při tom úplně živého přišlo na to, že Madrid toho má z těch opravdu velkých měst úplně nejvíc. Víc než Tokio, Paříž i Praha. Nějak se stalo, že v tom lese a na těch loukách jaksi mimochodem vzniklo město Madrid. Tři a půl milionů lidí se tam vešlo bez vykácení a rozorání půdy. A co se při tom stavění doopravdy vykácelo a rozoralo, to se zase osázelo a oselo. Byl jsem včera v parku Retiro. Kousek za Pradem ho nechal zbudovat Karel III.(prý nejlepší starosta Madridu) a otevřel ho velice krátce po zbudování i pro veřejnost. Ale jen pro veřejnost řádně oblečenou a umytou. Doopravdy chytrý král to byl, že! Krásný, dvě stě třináct hektarů velký dar krále jeho poddaným.

A to těch parků tam máte doopravdy hodně. Nejen těch královských. Ale nejen v parcích jsou stromy. V každé ulici a na každém náměstíčku, ba i na střechách a vnitřních patiích. A k tomu keře, květiny a trávy a taky sochy a fasády a balkony a všechno, co zdobí a neuráží vkus estetický i filosofický. A tak v době polední se stín vždycky najde, ba i lavička na sezení i trávník na poležení. V Retiru je veliká vodní nádrž, na které se můžete i na lodičce svézt. A taky je po celém Španělsku spousta vodotrysků a kaskád a ty všechny tryskají a voda skotačí a zdobí a hlavně ochlazuje ten někdy příliš horký vzduch. Nikdo nenaříká nad tím, jak drahá je energie, co to všechno stojí a kdo to má pořád opravovat a čistit. A to jsme prosím v zemi, která si setsakramentsky uvědomuje, jak je voda vzácná a nenahraditelná. V zemi suchých koryt řek a vod tak bílých, že byste si mohli myslet, že pod vámi teče mléko a ne ten podvojný vodík s kyslíkem. Ale pro slávu naší matičky Prahy zde musím veřejně prohlásit, že není nic krásnějšího na světě, než pohled na Vltavu z Karlova mostu. Madride, styď se, že nemáš pořádnou řeku!

Máváme Madridu za svými zády a jedeme do Toleda. Není na širém světě hodnotnějšího středověkého města než je Toledo. Snad jen Sant Gimignano je taky tak veskrze originálně středověké, ale přesto v něm necítíte tu středověkou a neodolatelnou tíseň, která na vás v Toledu dopadne. Toledo tedy určitě není veselé město. Stále v něm cítíte tu potřebu dávných předků se ubránit a odolat i tomu nejsilnějšímu a nejzrádnějšímu nepříteli. Má neuvěřitelně dlouhou a velikou minulost. Už v roce 193 před naším letopočtem ho dobyli Římané. Neví se zcela určitě, zdá až v té době se zde začaly kovat meče. Možná už i před nimi. Tak dlouhá je tradice zdejšího kovářství a oborů příbuzných. V pátém století je hlavním městem Vizigótského království, pak je vystřídají Maurové, aby ho pak po rozpadu emirátu už navždy získali křesťané. Bylo to hlavní město nezávislého království mnohých Alfonsů. Ti sudí pak byli velikými a zanechali po sobě ve městě bránu. Až roku 1564 vnuk římskoněmeckého krále a císaře KarlaV. Filip II nechal hlavní město přestěhovat do jakési nevýznamné vesnice na severu. Myslím, že se jmenovala Madrid. V Toledu už pak jen zůstal španělský primas, a tak je dodnes hlavním městem španělského křesťanství.

Město má jen padesát tisíc obyvatel. Je to málo? Je. Ale i těch padesát tisíc už se víceméně přestěhovalo do pohodlnějších předměstí a historická část patří turistům. Ne tak dneska. Je přece neděle, a tak jsou ulice skoro prázdné. Ve Španělsku i přes dávnou minulost všude cítíte i přítomnost. Až na Toledo. Bývalo kdysi určitě kosmopolitní. Žili tu vždycky i Maurové a Židé, a i když byli nuceni vyznávat oficiálně jen boha jediného, vlastního se nikdy nevzdali. Tedy tajně. Jediný Bůh? Jistě. Ale náš. A v Toledu byl Bůh jistě kovářem, klenotníkem, či zbrojířem. I dneska. Město žije z těchto profesí a z turistiky. Panoráma Toleda je stejně často fotografované jako třeba panoráma Florencie či Benátek. Leží si před vámi zcela nenuceně na protějším kopci a hluboko pod vámi se zatáčí řeka Tagus. Tohle není bílé a přátelské město z jihu. Tohle je temná pevnost z mnoha klikatících se uliček na docela příkrém kopci. Ční z něj jen Alcázar a trochu katedrála. Vypadá jako houba choroš a vůbec na nic si nehraje. Město je tu kvůli tomu, aby bylo nedobytné!

Máme slíbenou návštěvu manufaktury. Vcházíme a všechny představy se okamžitě rozplynou. Manufaktura? Tady se něco vyrábí? Je to jen poměrně velká prodejna, jen vedle vchodu předstírají dva rytci usilovnou práci na jakémsi šperku. A k tomu pobíhají po prodejně prodavači a prodavačky a jejich vedoucí a vedoucí jejich vedoucích a možná i majitelé a jejich majitelé. Ne tohle je jen prachsprostý kšeft a my jsme tu na oškubání. Ale proč brečím, vždyť tohle je přece v každém obchodě. Tak to přece má být. Proč to však nazývají manufakturou to při nejlepším svědomí nepochopím. Ale zboží tu mají hezké. Chytil jsem se! Mám přece ve svém životě koho obdarovávat. Tak koukám a kupuji. Tohle se mi líbí! Přívěšek s ptáčkem, bílá s černou. Tedy stříbrná s něčím tmavším se na mě přímo usmívají, ptáčci si vesele prozpěvují a já kupuji. Dva menší pro dceru a starší vnučku a větší pro manželku. A budu to mít z krku, až už to budou mít holky na krku. Závistivě si prohlížím nože, dýky a šavle, na které rozhodně nemám ani při nejlepší vůli. Jsou často v ceně hodně drahých kol a to určitě ty dražší ani takhle nevystavují, ale mají uschované někde v trezoru. Cena se prostě odvíjí od kvality a zájmu. Ty šavle, nože a brnění jsou tak kvalitní a jedinečné, že na tomto světe je jen málo lidí, kteří by si je koupili jen tak z měsíční výplaty. Jsou vlastně pro nás obyčejné smrtelníky skoro neprodejné. Zase nemáme na nic čas. Všechno tu v Toledu jen obcházíme zvenčí. Alkázar, katedrálu, synagogy. Prosím, vše až ve volném čase, nabádá nás průvodkyně. Asi má pravdu. Ne všichni chtějí všechno vidět.

Pak se rozcházíme. Před jedním z kostelů, kde právě končí svatba. Tahle tedy určitě nebyla pro turisty a ani pro veřejný lid. Svatba tak zvaně lidová to rozhodně nebyla. Nevím, proč mě zrovna tam a tehdy přepadl pocit, že tihle jsou ti nejpravověrnější a nejskutečnější Španělé. Přepadl mě dost surově, kopal do mě a mlátil mě pěstí a já mu i bez toho úplně věřil. On stejně tu fyzickou sílu ten pocit nemá zas tak moc, tak ať si mě mlátí. Ostatně je to přece můj pocit, tak si na mně může dělat, co chce. On může. Pak se i svatba rozešla. Tohle město je město El Grecovo. Tedy pro mne. Tedy hlavně. Jeho dům je v rekonstrukci a mě stejně moc nebere vidět třeba jeho štětec, židli, noční nádobu a tak. Pro mě jsou nejdůležitější jeho obrazy. A tak jdu, ba přímo si jdu, a kupuji lístek do kostela Santo Tomé. Tam visí jeho nejslavnější, i když asi ne nejlepší obraz “Pohřeb hraběte Orgaze”. No tedy přátelé, fuj! Je to skoro to samé, jako kdyby tento obraz vystavili na nějakém zaplivaném nádražním záchodě. Snad nejhorší možná volba. Je v předsíni kostela, daleko od vás, šíleným způsobem osvětlený a v nepříjemném umístění dole u vysoké a úzké stěny. Já vím že je to dané historickými okolnostmi, ale stejně. Někdy je skvělé se vzepřít tradici. Ten obraz by si to rozhodně zasloužil.

Sám kostel taky nestojí za moc. Myslím, že mnohé naše vesnické kostelíky jsou daleko cennější a hezčí. Zklamaný pokračuji dál a dávám si bacha. Bloudil tady kdysi Karel Čapek, tak proč bych nemohl zabloudit i já. No hezky si bloudím, ale zatím je mi to jedno. Ještě mám spoustu času. V úzkých uličkách je zvláštně bezpečno. Trochu ponuře, ale přesto bezpečno. Znáte to určitě taky. Někdy víte a nevíte, proč to víte, a jen to víte. Prostě to je. Fascinují mě barvy. Rusové jsou na modrou, Španělé zase na kontrasty. Ale přitom na kontrasty vkusné. Jako by tu byl věčný svátek. Úžasné jsou především keramické dlaždice. Všechny možné a myslitelné španělské náměty od Maji až po býčí zápasy. Všude jsou trička se slavným fotbalovým vítězstvím z letošního mistrovství světa, taky šátky a šaty, trika a kabelky. Nepřetržitý trh. Vycházím na Soco Dover. Odsud už určitě nezabloudím. Z kopce je vidět autobusové nádraží, odkud máme odjíždět. Ještě je čas. Sestupuji a rozhlížím se po slibovaném muzeu děl El Greca. Tady? Ne. Tak tamhle? Ne. Jak říkají bratři Slováci. Sú tu nění. Jsou tu ale i ostatní spolucestující a tak jedna paní ze Slovenska se ptá místních. Slovenskými rukami sa píta, oni jí rozumí a španělskými slovy jí odpoví. Doopravdy je to tady. Před námi vlevo. Už jdeme za El Grecem společně. I když já trochu nerad. Potřebuji mít na tohle svoje soustředění. Ale pak se mi navzdory řečenému spustí mluvidla a já mluvím a ukazuji jim, co je na těch obrazech hezké, cenné, zajímavé a krásné a paní říká “Joj. Naozaj” a “to bysom nepovedala.” Tedy jsem já to ale ukecaný, až se stydím! Nejsem já vlastně ukecaná ženská? Ne, je to horší. Jsem ukecaný chlap. Ach ta rozmarná pýcha!

Ale mezi námi, ony “Slzy svatého Jeronýma” a to další El Grecovo dílo je doopravdy zvláštní a nevídané a vám to mluví najednou samo a vlastně si mluvíte víceméně pro sebe a ne zas tak úplně pro ně. Barvy si tu hýří, profily se neukázněně vlní a svatí jsou vám tak lidsky svatí, až jsou lidští. Možná že El Greco šilhal, ale když takhle budou šilhat i jiní malíři, Bůh buď blahoslaven. Mám z těch jeho obrazů až dětinskou radost. Pak už jdeme dolů k autobusu a jedeme do Granady. To už je ale úplně jiné kafe. Vařící. Tam dole nás čeká peklo. Horoucí peklo. Tak ať žije Andalusie. Ta země z jiné planety. A jestli budete chtít, můžete tam jet se mnou.

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo 

Další články autora