Cesta po Španělském království - ZARAGOZA

Ráno je pro většinu lidí obdobím prvního “musu”. Musí se vstávat. V šest hodin! V sedm totiž vyjíždíme do Zaragozy. Abychom všechno stihli, neboť musíme stihnout Zaragozu a pak přejezd až za Madrid, kde budeme dnes spát. No moc jsem se nevyspal. Oni ti Španělé usínají až tak v jednu nebo ve dvě ráno a to i jejich děti. Vstávají nejdřív tak v osm, ale spíš až v devět. Má to svoji logiku u národů, které drží polední siestu. Ono se přes to poledne nedá vlastně ani pracovat, protože je moc teplo, a fungují pouze turisté, co vlastně nepracují a jen si chodí. Přes noc nás ubylo a přibylo. Přiletěli letci - jak oznámili průvodci, což ovšem neznamená, že přiletěli letci, ale klienti, co přiletěli. No, není to zase tak složité, jak jsem to napsal. Prostě někdo do toho Španělska jede autobusem a někdo si letí. A že nás ubylo a přibylo? To zase ubyli klienti pobytoví a přibyli ti letci. Takže nás neubylo ani nepřibylo, i když nás ubylo a přibylo a je nás zase padesát osm.
Rozumíte?
Že nerozumíte?
Tak ještě jednou. Přiletěli letci….

Ale ne, já vím, že rozumíte. V recepci dostaneme snídani v pytlíku a pas jen tak bez pytlíku. Samozřejmě svůj pasaporte.

Mám mít na sedačce vedle sebe novou sousedku. Paní je blondýna, nějak víc vyrostla do délky a stále na všechno trochu nadává. Ale pak sedí na úplně posledním sedadle uprostřed řkouc, že si mojí milé společnosti během tohoto dlouhého zájezdu ještě dost užije, a hlavně, že si může natáhnout své doopravdy dlouhé nohy. Taky už si trošku ta paní pamatuje, tak jako já. No, o trošičku víc než já. Nakonec se z ní vyklube docela solidní parťačka, a to i přes to svoje pravidelné nadávání. Umí nadávat vtipně, a i když to zní zvláštně, tak trochu se specifickým filozofickým nadhledem.
A má ráda El Greca!

A teď vám tajně sdělím to úplně nejtajnější tajemství. Dávno, tak pradávno, ještě moc dávno před tím, než o nich psal Josef Čapek, vařili pejsek a kočička dort. Prostě fušovali Bohu do jeho povinností a práv a on si to nechal líbit a vůbec se na ně nezlobil. A tak kočička s tím svým pejskem do toho dortu dali to nejlepší, co znali. Tu tam vrazili temperament, tu snění, tu romantiku, tu tvrdou realitu, tu povolnost, tu neústupnost a pak to posypali horami a dolinami, lesy a pustinami, městy i samotami. Přidali moře a maňana a bylo z toho Španělsko. Vyšlo jim z toho něco tak neskutečného a ohromujícího, že se toho až lekli a okamžitě emigrovali do Čech. Tam se nechali najmout k bratřím Čapkům do spisovatelské služby a žili tam až do své smrti. Od té doby je na světě země Španělská, co nemá na světe rovno co do rozmanitosti a nevypočitatelnosti a kam jezdíme my turisté zvolávat Ohhh a Jůůů, No tohle, Ollé a Vivat Espaňa. Ono taky nacpat do sebe Evropu, Afriku a svět islámu by nikdy nikoho nenapadlo, kromě dámy nazývané Náhoda a pána se jménem Osud. A já teď sedím v autobuse po téměř probdělé noci, chci spát, ale oko to nedovolí, neboť to hezké je všechno všude kolem mne a cesta ubíhá, ba vlastně ujíždí a člověk se tedy nenudí.

Zaragoza

Je to páté největší město Španělska a má asi šest set tisíc obyvatel. Založili ho Římané čtrnáct let před naším letopočtem díky výhodné poloze na řece Elbra. Je léto, řeka je bílá a páchne. Ne smrdí. Nebudu ji šetřit. Ne úplně moc, ale přece. Bývala pro dávné obyvatele splavná. Nevím, jak teď, asi nic moc. Město po Římanech patřilo čtyři sta let Arabům, kterým ve Španělsku obecně říkali a říkávají Mauři a patřilo jim až do roku 1118, kdy ho dobyl Alfonso I. Ten z něj učinil hlavní město horního pomezí tehdejší Andalusie (z arabského Al Andalus). Další jeho velký rozkvět nastal za katolických panovníků.

Všechny doby mají ve městě svá zákoutí a svou slavnou stavbu, což činí ze Zaragozy město pestré a nadmíru zajímavé. Později dlouho odporovalo Napoleonovi, pak bylo “hlavním” městem odborářů, ale pak jej snadno dobyl generál Franco. Ten tu zřídil vojenskou akademii fungující dodnes. Vždyť říkám, kočička a pejsek vařili dort a dali…

Protože je srpen a jsme ve Španělsku, je teplo. Spíš je vedro. Naše první zastávka je u stavby se jménem Aljaferia. Je to stavba maurská. Určitě nejhezčí mimo Andalusii. Byla zbudována výhradně pro potěchu tehdejších maurských vládců, leč dějiny se pohnuly, oni byli vytlačeni a palác pak sloužil chvíli i panovníkům křesťanským. Taky ten náraz barbarů je v tomto komplexu znát. Z krásných krajek je náhle přeoblečen do kopřiváčků. Jen na chvíli. Pak se i ta španělská křesťanská kultura pozdvihla díky ctižádosti panovníků katolických, ale dlouho doba nedosáhla arabské řemeslné dokonalosti, byť byli ti řemeslníci vlastně i nadále maurského původu. Tak alespoň stropy jsou dílem srovnatelným se zbytkem maurským a nečiní tak barbarské násilí na maurské minulosti stavby. Byla pak za naší návštěvy v Aljaferii jakási televize a vyskytovaly se při tom tři maurské princezny, které převlečeny z modrých jeans do modrých závojů zapózovaly podle napsaného scénáře. Ve spojitosti s touto stavbou volám po obnovení trestu smrti. Ti, kteří hned vedle této památky vyprojektovali a následně postavili paneláky, by si ho určitě zasloužili. Ale dosti již Aljaferie.

Vystupujeme na nábřeží řeky a na překrásné náměstí s katedrálou El Pilar to je jen pár kroků. Tak nějak si představuji, že by to mělo vypadat po celém světě. Žádné násilí mezi stoletími minulými a dávnými a mezi nedávnými, jen nepatrně minulými. Jestliže by se měli popravovat ti budovatelé paneláků vedle Aljaferie, pak tito by měli vstoupit na nebesa. Celé to náměstí, ačkoliv opravdu velké (údajně největší ve Španělsku), je koncipováno lidsky a s nebývalou elegancí. Máte pocit, že ho už vlastně dlouho znáte, což je znamením, že se vám doopravdy líbí. Jednu jeho stranu, která je u řeky, zaplňuje Basilica de Nuestra Seňora del Pilar (naše paní na sloupu-tedy Panna Marie na sloupu). Ta se zjevila Jakubu Apoštolovi 2.ledna roku 40 n.l. nad sloupem antické stavby. A tak se sloup postupně obestavoval, líbal věřícími i papeži a je z toho hodně velká a slavná katedrála až do našich let. Ten líbací kousek sloupu je doopravdy malý, neustále hlazený a líbaný věřícími stojícími spořádaně v dlouhé řadě. Je až s podivem, že sloup není vyhlazený a slíbaný skrz na skrz a nezírá na vás jen velká díra. Asi ho stále posouvají a opravují. Sloup v nekonečné délce či smyčce. Na jiných sloupech jsou vlajky všech španělsky mluvících zemí a je jich doopravdy hodně. V chrámu je také česká stopa, což je ve Španělsku obrovská vzácnost. Na jednom sloupu jsou nainstalovány dva štíhlé dělostřelecké projektily, které díky působení posvátného místa v chrámu neexplodovaly. Pocházejí z české zbrojovky. Všichni skeptici okamžitě tvrdí, že to bylo dáno nekvalitou české munice, ale věřme raději v ten zázrak a ne v nekvalitu českých zbrojovek. Ve dvou kopulích jsou i Goyovy fresky. To jsou ty, co mu je nechal jeho tehdy slavnější a mocnější švagr ze své všemoci přemalovat. Protože jsou čerstvě restaurovány, září mezi ostatními kopulemi jako čerstvě vyloupnutý pomeranč mezi shnilými banány. Trochu nezaslouženě.

Na jedné straně náměstí pak je sousoší s dominantní sochou Goy a přilehlou fontánou. Za ní zakončuje velké náměstí katedrála La Seo. Trochu mi to připomínalo situaci z Paříže. Na jedné straně katedrála Notre Dame, která je sláva sama, originál ze všech originálů nejoriginálnější a která sice naplní vaše očekávání, ale která (alespoň mě) nenadchne. A pak je tam cosi kýčovitého a zavrhovaného, ale taky moc a moc navštěvovaného. Katedrála Sacre Coeur. Lidmi i přes značnou nekvalitu architektury milovaná. Víra a víra. Její přítomnost zas tak úplně nezávisí jen na slávě a patině letitosti, ale též na pocitech návštěvníků. La Seo byla pro mne nečekaným skvostem. Zase se asi vařil ten dort a kočičce a pejskovi se neobyčejně povedl. Staletí se stavěla tato katedrála a její zdi obsahují všechny myslitelné i nemyslitelné slohy. Ale také opravdu obrovský kus něčeho nepojmenovatelného. Tohle byla pro mne nečekaná a milá prémie. Nejhezčí překvapení. Ostatně na fotografiích to uvidíte sami a možná tu mojí slovní slavobránu pochopíte. Byla budována od 12. století, ale při nedávné rekonstrukci její části byly objeveny zbytky římského chrámu a v něm zbytky pohanské svatyně.
Vůbec samotné náměstí a jeho nejbližší okolí bylo stavěno hlavně pro lidi a ne pro slávu, jak se mnohdy jinde činí. Mezi El Pilar a La Seo nenápadně existuje už po staletí jedna z nejkrásnějších renesančních budov, které jsem kdy viděl. La Lonja je bývalou burzou a na jejích stěnách jsou skromně a nenápadně zachyceni v barevných a kulatých medailoncích aragonští panovníci. Jsou právě tak velicí, aby nenarušovali ideální proporce člověka své doby, jak bych při své neskromnosti renesanci specifikoval já.

Ale už jsme si pochodili, pokoukali, popili, pojedli a poseděli a musíme zase dál. Stihl jsem si ještě vyfotit El Pilar od řeky. Přímo naproti mně bylo výstaviště Světové výstavy z roku 2008, leč čas je mým pánem. Snad příště. Ale houby! Jsou věci, které už nestihnu.
Když odjíždíme je 14:44 a 34 st. C. No to je třeba u nás taky (nebylo-měli jste 14 st. C a pršelo vám). Budeme spát za Madridem a cesta je ještě dost dlouhá. Krajina se mění a krásní. Fotím a ne sám. Ony ty fotky tedy určitě nebudou nic moc, ale ta krajina si zaslouží zvěčnit. Je z úplně jiného světa. Tady co provincie, to jiná krajina. Ani nemusí stavět milníky a cedule. Poznáte okamžitě, že jste už v jiné provincii.

Cesta ubíhá, na obzoru se objevují první madridské mrakodrapy, pak letiště a ozve se D, D, D, D, D, PRÁSK. Pneumatika! Pamatujete si na film Velký autobus? No tak to je ten náš. Je velký, má natáčecí dvojici zádních pneumatik a jedna z nich praskla. Ve Španělsku si nemůžete jen tak na dálnici vystoupit a tu pneumatiku vyměnit. To musíte zavolat policii a ta musí asistovat po celou tu dobu, pokud není autobus fit. Řidič pneu vymění a s jedním policejním vozem vepředu a jedním vzadu se jede na nejbližší parkoviště u pumpy. Pořádně dotáhnout šrouby a tak. Tam se dojede a řidič zjistí, že za těch asi osm kilometrů už je ta pneumatika zase skoro na bouchnutí. Rozházela se geometrie. Volá se Česko, volá se cestovka, volá se španělský servis a průvodci i řidiči telefonují jako pominutí. Pak se opatrně dojíždí až do hotelu.

Autobus jede do servisu i s řidiči, kteří budou celou noc a příští celý den opravovat. A my pojedeme na El Escorial a první projížďku po Madridu španělským autobusem. Přesně tak, jak jsem to předpověděl a jak se to má podle cestovatelského manuálu udělat.
Nemám já náhodou úspěšně absolvovaný státní kurz průvodce cestovního ruchu?
Mám!
Sice už z minulého tisíciletí, ale přece. I když jsem se tím nikdy neživil. Dobře mi tak!

A dneska už dost. Na shledanou příště v El Escoriálu a v Madridu.

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Další články autora