Cesta po Španělském království

Před cestou-prolog.

Tak jsem si koupil novou cestovní tašku. Bleděmodrou s nápisem Reebok. Ta moje stará se jaksi rozpadá a tahle nová je natolik sportovní a nápadná, že si ji určitě nikdo jiný do Španělska nevezme. Do té nové se toho hodně vejde. Balím, protože je pondělí a my už zítra v úterý, v jedenáct hodin, odjíždíme ze Zličína směr Barcelona. Bratru nějakých pár set kilometrů a asi jednadvacet hodin v autobusu. Tedy - když to pojede jak má, což není zas tak úplně vždycky. Na třináct dnů strávených v autobuse se nedá dost dobře připravit. To je hrozně dlouhá doba.
Budu potřebovat tu kravatu?
A ty montérky?
Co když budu muset pomáhat s opravou autobusu?

Ale ne, to je nereálné. Šup s montérkami zase do skříně. A kravatu taky ne! Nebudeme určitě zúčastněni žádné velké společenské akce.

I když, vzpomínám si, že když jsem byl asi před jedenácti lety v Paříži u Vítězného oblouku, tak si francouzská televize půjčila jednoho našeho impozantního a staršího kolegu (doopravdy to byl kolega z Košic ze školy, jen trochu starší-neuvěřitelná náhoda!) k nějakému pietnímu natáčení. Najednou byl hrdinou francouzského odboje. A na tu chvíli mu půjčili i stuhu Čestné legie. Chudák kolega, neuměl ani slovo francouzsky a tak jsem mu překládal co má dělat, kam se otočit a na koho se usmívat, což ode mne byla hodně velká drzost, protože jsem se francouzsky učil jen chvíli a v mládí. Ale jiný tam na překlad nebyl a tak jsem se potil já. Komedie, že by se za ní nemusel stydět ani Molier. Problém trochu nastal, když na něm vyzvídala jedna z vyznamenaných odbojářek, z které je vlastně jednotky. Naštěstí byl v té francouzštině němý jak Bobeš a jeho stále opakovanému “ééé?“ zase nerozuměla odbojářka. No ale já nevypadám impozantně, takže k čemu by mi byla kravata, že! Já jsem tak nanejvýš do komparsu někam za horizont, kam už kamera nevidí.

Konečně mám sbaleno.
To víte, že jsem nezapomněl na šištičku Vysočiny a Tatranky. Bez nich já nedám při cestě do ciziny ani ránu. Taky mám širokoúhlý objektiv, další objektiv hodně světelný a jeden úplně univerzální. A taky náhradní karty a baterie. Jeden nikdy neví, kdy ho potká životní záběr. Proboha unesu já vůbec tu tašku? Jen tak tak! Plavky samozřejmě mám. Vždyť je konec srpna a to Španělé jezdí na dovolenou, protože se samým vedrem nedá pracovat. Možná, že jsem tam měl jet v květnu. Ale to je moře ještě studené a v tomhle zájezdu jsou tři časové úseky, kdy by se mělo dát teoreticky koupat. Vůbec je zajímavé, že věci, které si s sebou beru jsou přiměřené velikosti zavazadla a ne mé potřeby. Kdybych na ty věci měl koupený vagón, tak by byl taky určitě plný. Ale teď už mám sbaleno a běžím na zahradu. Rozloučit se s rodinou a tak. Člověk nikdy neví co se může stát. Manželka se mi na zahradu přestěhovala díky novému společenskému statutu. Je čerstvou důchodkyní a tak splynula s přírodou a kašle na to bláznivé město. Její splynutí s přírodou je takřka dokonalé, a tak, když jde náhodou domů, tak jí musím po telefonu napovídat kudy má vlastně domů jít. Jinak by asi zabloudila. Tedy skoro. Zahrada je stále trochu plná. Ta naše holka s vnučkou jsou tam taky skoro pořád. Prostě léto budiž pochváleno.

Naše vnučka je úžasně ukecané dítě. Až neskutečně ukecané na to, že ji ještě nebyly dva roky. Takhle ukecané nebylo žádné dítě z mého dosavadního života. Vždyť ona se kvůli té své ukecanosti snad ani v budoucnu nemůže vdát. To přece nemůže žádný chlap vydržet! Snad to napraví čas. Jen v poslední době u ní mozek trochu předbíhá řeč a tak jí není úplně všechno rozumět. Musíte se na ní plně soustředit. Ona mluví strašně rychle. A jak si tak uvažuji o vzdálené budoucnosti té své vnučky, tak ona si klacíkem rýpe v květináči. Jako by nenápadně rýpe a kouká se, co na to kdo řekne. A při tom si “zpívá”: “Pec nám spadla, pec nám spadla, ví to celá obora…” Eeeee. No trochu si to prohodila, že. Ale fakt není dementní. Ona přímo čeká na to, až se začneme smát. Tůdle miláčku! A zrovna ne…
Ještě jednou to zopakuje a pak jde zazpívat na vedlejší zahradu tetě. Přece se nebude zahazovat s takovými natvrdlými prarodiči! Teta se určitě smát bude. To ji určitě naučil tatínek! Ona to doopravdy umí i správně. Když ji někdy uspávám pojížděním kočáru a brázdím s ní sem a tam prostorem té naší velké zahrady, zpívá to správně. No zpívá… Neintonuje správně. A občas si i vymýšlí úplně nové melodie. To jsem ji zase naučil já. Tak si tak někdy blbneme společně, každý si jedeme tu svoji vymyšlenou melodii až do doby než usne. Ti naši sousedi si o nás asi nic dobrého nemyslí a já se jim ani nedivím!

Markéta bude dneska spát u babičky. Maminka s tatínkem jdou na koncert. Beru si ji do kočáru na uspání a jen tak jezdím po Podlázkách. Mám hrozně rád tohle tajemné období stmívání. Toho uklidnění a zarovnání času, toho smíření Slunce a Měsíce, času psa a vlka. Tuhle magickou chvíli, kdy je člověk smířlivě spojený s celým světem. Svítání a soumrak je období, které není ničí a jen čas ví, proč si ho stvořil. Jako by to ta naše Markéta cítila taky tak jako já. Najednou nezpívá, ani dokonce nemluví a jen oči ji jezdí jako reflektory po celém dohledném okolí. U splavu mladí pinkají plážový volejbal. Vůbec jim to nejde. Stále kazí. Jediná dívka mezi kluky se vrhá po míči, skáče, nabíhá na bloky a smečuje. Chlapci jen do míče nesmyslně a bůhzdarma tlučou a ten létá za čáry a do sítě jak se mu zachce. Předvádí se ta holka před kluky, nebo ti kluci před holkou? Není ta dnešní doba divná? Nebo se tolik mění? Skoro to vypadá, že těm klukům ta dívka vadí. V těch jejich sedmnácti letech by to přece tak být nemělo! Už je skoro tma. Markéta sleduje míč bez jediného slova a ten pohyb ji viditelně baví. Jako každé mládě je fascinovaná pohybem. Ale mě už ten volejbal nebaví! Jedeme dál.

Rozsvěcují se lampy a ze stále větší dálky k nám doléhá vzdálená “přetloukaná“. Dole je slyšet splav a v okolí už začínají poblikávat televizory. Přejíždíme železniční přejezd hospody u Suchých. Modré světlo bíle bliká. Z hospody je slyšet chlapy jak se hádají o fotbale a z velké dálky se dá vytušit přijíždějící motorák na Doksy. Je to ten v sedm třicet. No teď už přece musíme počkat na vláček! Hřmot zesiluje, motorák houká a blikačka je náhle červená a rychlá. Vlak je pro mne stále nádherným strojem. Už mu sice dávno nesyčí pára jako kdysi dávno, ale i na tom motoráku je cítit obrovská síla, ty nekonečné dálky a ty nové začátky. Kňáňa už se vlaku nebojí. Ještě před dvěma či třemi měsíci jsme se chodili koukat na mašinku k nám na kopec. Zahrada je skoro až ke kolejím a když vlak přejíždí, chvěje se pod vámi země. Sám vlak vás míjí v deseti metrové vzdálenosti nad vašimi hlavami. Celý prostor se chvěje i s vámi, slyšíte vlastně každý vagon zvlášť, tón se zvyšuje a pak padá až přechází jen v šum rušený projíždějícími kamiony z daleké dálnice. Kdyby tak zrovna teď praskla kolej, nebo náprava, nebo…Markéta se drží jako klíště, hlavu otočenou k vlaku a věří, že ji děda přece zachrání. Kňáňo všechno ani děda, ba ani maminka a tatínek nezmůže. Ale takhle se bála “před Ruskem“. Dneska už ji stačí držet jen za ruku. Dobře to vypráví ten pan Černý. Zatím co ty spíš….a máš doma najednou dospělou ženskou, co chce najednou za každou cenu pryč.

Jedeme po silnici nad naší zahradou a babička si svítí na verandě na houby, které dostala od známých. Musí je nakrájet, aby jí nezplesnivěly. Putna je osvětlená do růžova a bíla a začínají lovit netopýři. V té tmě by nás babička neviděla i kdybychom ji mávali. Je strašně daleko. Vlastně ani není vidět. Jen osvícená verandička a nejbližší stromky jsou vypíchnuty ze tmy jako při detailním záběru kameramana. Ještě zabočíme do kopce ke hradu. Putna je už od šesti hodin zavřená, ale ty domky v podhradí jsou milé ve dne i ve večerním osvětlení. Některé z nich jsou pradávné chaloupky, ale nestaví se nijak okázale na odiv v té své bílé prostotě. Nehrají si na historické hodnoty. Hodně barevných květin v truhlících a květináčích na oknech a po zahradě, trochu normálního světla přede dveřmi, ale i tak porůznu v celé zahrádce a u vrátek, nabílené a hrbolaté omítky. Posvátná chvíle pro to moje loučení. Tak tohle já opouštím? Jsem nevěrník? Co chci vlastně v tom Španělsku najít? Může být něco hezčího než tady? Třeba jedu objevit ten dávný pocit dítěte, co vidí něco po prvé. A taky třeba objevit ten zvláštní pocit veterána, který už ví, že jsou věci, které už vidí naposled. Co za tím vlastně vězí?

Pak jedeme dolů od hradu. Kopec je prudký, gravitace působí a tak utíkám, celý kočár rachotí a Markéta z toho má ohromnou zábavu. Směje se nahlas a od ucha k uchu. Co směje, přímo řičí smíchy. A já řičím s ní jako blázen a je mi fajn. Smích je přece hrozně nakažlivá nemoc. Ale než otevřu dvířka na zahradu, tak už Kňáňa spí. Přenesu ji do postele, chvíli si se ženou ještě povídám a pak už doopravdy musím jít domů spát. Tak nashledanou v příštím díle. Na té dlouhé štrece do Španěl. V zemi, kde nějaký pátek přede mnou byl i můj milovaný Karel Čapek.
Vivat Espaňa.

Jiří Suchánek

Další články autora