Tip na výlet

Takhle to dopadá, když vám děti dají na hlídání na místo vnoučete psa. Vnoučátko může být mlsné, ale když dostane imaginární pohlavek, tak na vás přestane loudit - třeba …

U psa to ale není jisté. Mám takový dojem, že se nám mstí za to, že musí snášet cizí prostředí. Nejsem znalec psí duše, ale jinak si to nedovedu představit. V okamžiku, když si někdo z nás sedne ke stolu, má ono psisko u nohou. Sedí a smutně kouká. Pokud se pokusíte si něco dát do pusy, hned začne pokníkávat, povrčávat a hlavně do vás vrážet čumákem. Poukázání na to, že ono do vaší huby vložené není nic k jídlu, není vůbec důvod k ukončení tohoto psího nátlaku. Seřvat tu hladovou potvoru je naprosto zbytečná činnost, která vás pouze vysílí. Poukázání na plnou misku psích granulí, dodaných právoplatnými majiteli, je jenom oceněno pohrdavým pohledem, který vyjadřuje „sežer si to sám“. Po prvním týdnu jsme se usnesli, že toho psa musíme nějak vytrestat. Protože doma musíme pořád postávat (viz loudění u sedícího) jsme se vypravili do přírody. Pes je to turistický a tak se vydáme na výpravu za účelem vyhladovět tu chlupatou bestii, nasbírat houby a protáhnout svá těla. Rozhodnutí padlo na Příhrazské skály.

Příhrazské skály
jsou krásné skalní útvary do kterých se musí vystoupat po mnoha schodech. Kdysi se na těchto schodech pořádal běh do schodů. Dneska to bylo jen plížení a časté kochání se krajinou. Bohužel, krajina je přehledná pouze na vzdálenost asi pěti metrů na sice krásné, ale jednotvárné borovice a tak jsem s touto fintou dlouho nevydržel. No tak už nemůžu, no a co? Pejsek se proti svému věku (10 nebo 12 let) pohybuje trochu svižněji. Dělá průzkum cesty, pak se vrátí a zve nás na pokračování ve stoupání po schodech. Počkej ty huňáči, také na tebe dojde. Na náhorní rovince jsme se konečně dočkali několika hub. Více radosti jsme ale měli, když se nám podařilo najít našeho psa. Když jsme přišli na rozcestí turistických tras, pojal jsem neblahé rozhodnutí, že budeme pokračovat směrem ke Krásné vyhlídce pod Mužským. Zapomněl jsem na to, že si už nepamatuji nejkratší cestu zpět na parkoviště v Příhrazech. Navíc, dlouho mě to táhlo na hřebenovou cestu kolem starého hradu.

Když jsme se konečně dohrabali k oné hospůdce, dalo se do deště, Betyna stačila pod stoly v zahrádce posbírat popadané hranolky a k radosti personálu, dokonale uklidit plac. Vlézt s ní do restaurace a sledovat, jak obchází hosty a žebrá bylo nemožné. Tak jsme zůstali pod přístřeškem a čekali, až přestane pršet. Krom pohledu do kraje a na parkoviště aut nás ještě potěšil pohled na zaparkované další dopravní prostředky, jako jsou oslíci a pštrosi. Oslíci, jako dopravní prostředek je u nás dostatečně známí. Na pštrosech se prý dá jezdit také, něco takového jsem již viděl v televizi. Pršet přestalo (tak jako pokaždé) a my jsme pokračovali v pochodu.

Návrat se konal opravdu po hřebeni s nádherným výhledem do kraje. Jak jsem již předeslal, dlouho jsem na této cestě nebyl. Jen jsem si pamatoval, že se jde podél skalních hřebenů a že je to nádherná cesta. Byla. Skutečně to byla nádherná cesta, ale pro trochu mladší a pružnější postavy než jsme my. Kdo z vás se touto cesto vydal, ví, že se místy se leze po žebřících, místy jsou ve skále vytesané a řádně sešlapané schůdky a v některých místech je stezka skoro doslova na hraně nože. Pohled na padesát cenťáků široký chodníček je povzbuzující. Za to nádherný pohled na druhou stranu rokle, je působivý.

Najednou se mi v hlavě něco převeksluje a já jsem o mnoho let mladší a vidím se na stezce ve Slovenském ráji, nebo na feratech v Alpách. V poslední době, jsem s přáteli absolvoval cestu mezi Ádrem a Teplickými skalami, tak zvanou Vlčí stezku. Ta byla ještě vylepšena dřevěnými žebříky, které se tam asi instalovali za procházek autora Máje. Zub času a množství turistů vykonalo svoje. Tady jsou krásné kovové, leč superpříkré schody, místy se zábradlím, ale pro psa poněkud nevhodné. Ještě že to není vlčák a nebo dobrman. Ten by se v náručí asi těžko snášel dolů.

Co podotknout na závěr.
Při příchodu domů, se pes proti očekávání nevrhl na misku s granulemi, zato mi se vrhl na cokoliv k snědku a vypití. Pejsek nás i na dále obšťastňoval svojí příchylností a hladovými pohledy. Přesto jsem si imaginární návrat do let, kdy jsem se ještě hbitě pohyboval po skalách a jiných výšinách. Věřím, že i pejsek Betyna se dostatečně protáhl a další týden přežije naší péči. Jen se bojím, že si nás Betynka natolik oblíbila, že se nebude chtít vrátit k majiteli. To bych potom konečně snad zhubl.

Další foto : Fotogalerie

Míra Herout

Další články autora: