Kaluga - Život je procházka růžovou zahradou?

No dobře, tak jenom chůze skrz park. Já to nevymyslel. Já to jen někde slyšel nebo četl. To je jen myšlenka Hemingwayova starce bez moře. Jsem v Kaluze z Čechů ten nejstarší. A možná v celé fabrice. Ale stařec?! To jsem přehnal. Relativně ovšem asi ano. S tím starcem i s tím mořem. Stařec bez moře nemůže spát, protože mu do okna svítí úplně celý Měsíc. Je úžasně bledý ten Měsíc. Měl by navštívit lékaře. Určitě je to ten Měsíc, který mi svítí do okna v Čechách a který by mi svítil do okna i v Japonsku či Brazílii. Zatím je všech, ale tím si nejsem tak jistý. Někde jsem četl, že už se prodávají parcely. Asi si půjčím od České (tedy Rakouské) spořitelny nějakých padesát miliard a nějakou parcelu si tam koupím. Mám ještě někde schovaný letáček, kde mi půjčku osobně garantují. Tak nějak padesát za pět set. Nebo obráceně? Jsem vždycky strašně šťastný, když si mě nějaká firma vybere jako výjimečného zákazníka a má službu jen speciálně pro mě. Jsem v seznamu. A tady. Půjčíme panu Jiřímu Suchánkovi padesát tisíc. Panu Novákovi jen třicet. Nebo…. Když si koupíte krávu u nás, dostanete zadarmo jako dárek koberec. To asi kvůli tomu, aby nám ta kráva nezadělal náš koberec v obýváku, až tam s námi bude.

Vidět Měsíc ve dvě ráno, to je vlastně velké štěstí. Vždyť to znamená, že vidím a ještě navíc jsem živý. No spíš, že jsem živý a vidím. Obráceně to ne a ne fungovat. Ten bledý Měsíc za oknem je důkazem, že jsem stále zúčastněn v téhle zahradě. Mám ji rád. Tu naši společnou zemskou zahradu. Já vím, zrovna teď moc nekvete. Tak se to jeví. Ale zároveň i vím, že nám ji buldozerem či slovem žádný Hitler či jiný šílenec nelikviduje. Anebo že nám ji žádný zbohatlík nezalévá do betonu či asfaltu, aby si nezašpinil boty. Že zrovna žádný takový architekt povinného lidského štěstí nesedí s rukama na řadicích pákách. Je vůbec nešťastné, že si lidstvo nechá čas od času nakukat, že mu někdo vyrobí štěstí. Poslouchejte, neslyšíte právě teď odněkud tu kukačku? Ne? Tak to se mi asi jenom zdá. Musím se vzbudit a jít zodpovědně volit. Volit proti kukačkám. Ale k sakru, jsou tu vůbec ještě nějací jiní ptáci?

Být osamělým v té daleké cizině má i jednu výhodu. Když nepracuji, tak si poslouchám. Pořádám si tu přímo sluchové orgie. Mám tu na to klid a čas. To co jsem si nestihl doma poslechnout, si zde vynahrazuji měrou vrchovatou. Po asi tak třiceti letech, bay vočko, dvě vočka, jsem si poslechl celou, tedy doopravdy úplně celou, devátou symfonii od Ludvíka Béthovenů. A vymetla mi hlavičku od starostí a rošťáren jako ta řeka ten slavný chlév Augiášův. Mám vymeteno. No ale kdyby jen to. Přinesla mi radost a zvláštní zadostiučinění. Že to s tou mojí pamětí není ještě tak zlé. Já si ji pamatoval! Tu symfonii. Tóny a nálady mi naskakovaly s nepatrným předstihem před reálnými tóny, já se vlastně těšil dopředu a rozestřel jsem se celou tou symfonií do široka a do daleka. Já byl v ní a ona byla ve mně. Jako bychom si odjakživa patřili. Tak jsem si poslechl spoustu té takřka pro mě zapomenuté hudby. Ale objevil jsem pro sebe i novou hudbu. Třeba Ravelovu Španělskou rapsodii, ale taky třeba Carminu Buranu. Ne jen tu část co se hraje, ale celou. A znovu jsem si uvědomil, že vážná hudba je vlastně nevážná. Poslouchal jsem ji občas v mládí. Jako rovnováhu k těm rokovým bláznivinám. Prošel jsem si taky kdysi folkem. Tedy tím českým. A teď se vracím do mládí? Možná. Letos v létě byla hrána Carmina Burana na Máchově jezeře. Chtěl jsem původně jet, ale počasí mě odradilo. Škoda. Mohl to být krásný zážitek.

Tak a jsou už tři hodiny ráno. Pondělí. Vlastně ve všední den bych šel spát. Měsíc už se pomalu odsouvá z okna pryč, venku je bílo a zmrzlo. Třeba zaberu a usnu. Láme se mi polovička a moje “polovička” mi píše, že se na mě těší. Markétka mě prý hledá a doma v Čechách prý sněží a sněží. Zatáhnu závěs a jdu spát. Třeba se konečně oteplí a příští neděli vyrazím do Moskvy. Tak dobrou noc. A zase příště.

Jiří Suchánek