Kaluga - Moje velmi pozdní odpoledne

Přemrzlý sníh se mi propadá pod nohou. Jen s nepatrným křupnutím. Křup tady, potom křup dál. A pak zase dál. Jen o krok vpřed a znovu křup. Ten nejbělejší možný sníh podléhá mé hmotnosti a tak na nějaký čas zaznamená, že jsem tudy šel. Já jsem totiž tady v Rusku začal opět hmotnit a ne vážit. Mínus pět kilogramů. Ty mé stopy tady budou jen do doby dalších stop. Jen do doby dalšího tání a pak utrum. Definitivně.

Dva muži s fotoaparátem poskakují bílou ruskou zimou podél skoro neviditelné řeky. Jako dva zajíci. Neznámý pán a já. Zajíc jedna a zajíc dva. Poslušně šlapu v jeho stopách. Jsme dvě naivky, které se snaží zachytit prostor a uzamknout čas. Do té naší skříňky s čipem a kartou. Neznámý pán si sundá rukavice, zamíří, zmáčkne spoušť a šup, už je řeka uvnitř té nikoňácké krabičky. A potom znovu honem do rukavic a ruce do kapes. Jediná jistota, že si ty ruce neopatrným pohybem neurazíte. Mrazem ruce ztuhnou až do zkřehnutí. Jediný způsob jak neumrznout je být rychlý. Chudák foťák. Ten se nezahřeje. Jde mu o “život”? Asi ano. Je mínus sedmnáct a ve výhledu příštích dnů slibují až mínus třicet čtyři. To by pro mne znamenalo rekord. Zažil jsem “jenom” třicet tři kdysi v dětství. V Krkonoších.

Oka to úplně nevzdala. Pod mostem, kde ústí městská kanalizace, je stále kouřící černé C. Jako by tam někdo vylil cisternu horkého vyjetého oleje. Pod mostem taky sedí tři barevní rybáři a zaklínají těch pár pracně vyvrtaných děr. Tou dírkou by se stejně daly vytáhnout jen rybičky. Takové větší olejovky. Ale to nevadí. Neodtáhnou je teď od té zábavy ani peníze, ba ani krásné dámy, snad ani smrt umrznutím. Teď si prostě existují jako praví muži. Neboť lov je mužská zábava takřka výhradně. I když to asi ne. I ženy mají své oběti, že. Nelovíme my s kolegou vlastně taky? No jo, ale co vlastně lovíme? Prostor? Čas? Nálady? To ne, čas se lovit nedá. Čas loví nás. Asi prostor. A taky nálady. I když to neumíme. Teda já. Profesor třeba ano. Proč vlastně maloval Cezanne stále tu svou horu? Nezačala ho trochu nudit? No jasně. Jaro, léto, podzim, zima. Vždycky je ten kopec trochu jiný. Ale stejně. Byla to potřeba? Umíněná potřeba se trefit sám do sebe? Tohle je moje hora! Ta na tom plátně. Ta na tom kartonu. Ne ta na obzoru. Měl Cezanne svého guru? Určitě měl. Ale on potřeboval najít sebe. Tak jako Van Gogh, tak jako Pollock, Kafka, Poe. Tak jako občas my všichni.

Někdy máme sami sebe úplně plné zuby a odnesou si to všichni kolem nás. Je lepší se vycvakat spouští fotoaparátu, než někomu vymlátit zuby. Je lépe přilepit ucho na svůj portrét, než narážet hlavy na kůly. Já vím že Leonardo da Vinci byl jen jeden. Kdo dneska může ještě vůbec stihnout vymyslet skafandr a při tom malovat Monu Lízu. Kdo může jako Michalangelo jednou rukou tesat Davida a druhou psát sonety. Tak ještě koukat na televizi a při tom jíst. To zvládneme. Co po nás zbude kromě dětí? Zahrada, někdy dům, pár zbytečných vět v počítači, pár vzpomínek vnoučat na toho dědu, co hrál na kytaru. Víte, toho co dělal v Rusku. A možná jméno na náhrobku. Ani ta nadprodukce hrdinů z dnešní televize se neuchová v paměti. Kristelová? Bouček? Isa? Kdo to byl, prosím vás? Takhle už se budou ptát naši vnuci za dvacet let. Tak proč to vlastně děláme? Fotíme, malujeme, píšeme, tesáme, hrajeme. Asi proto, že jsme lidi. Hraví až do smrti, sexující i bez potřeby reprodukce, tvořiví často i proti sobě. A jeden ze sta milionů činů a děl se někomu nadmíru povede a vy jste najednou hrdí na to, že jste zrovna tenhle živočich, co se jmenuje člověk. I když samozřejmě není to dílo nebo čin náš, je váš. Jste jím souhlasně naplněn. Co po nás zbude? Souhlas? Možná. Snad.

Cvakám, cvakám a skrývám. V kapse je teplo. Pán přede mnou je trochu starší než já. Vypadá trochu jako univerzitní profesor. Bílý a pěstěný vous. Jen hlavu mu ”zdobí” škaredá placatá čepice. Trochu mi připomíná jednoho mého dědu. Toho z Krkonoš. Ale ten v životě nepodlehl vousu. Ba ani kníru. To já toho svého mám od devatenácti. Kdysi jsem se zhlédl v Georgovi Harrisonovi. Tomu z Beatles. Kytarou i knírem. Symboly a vzory. Někým být. Jako by přece nebylo v životě nejdůležitější být někdo. A to především sám sebou. Pan profesor fotí přesně opak toho co já. On stráň vpravo, já řeku vlevo. On koruny stromů, já jejich kmeny. Asi už má ze mě trochu strach. Já se potkat, tak bych ten strach měl určitě taky. No pomyslete! Mám světlou bundu a na hlavě kapuci!!! To se v Rusku zásadně nenosí. Tady musíte v nejhorším případě vypadat jako člen zásahové jednotky. Chlap tady musí být v černém. Když už teda nemáte uniformu. Teda až na ty úplně staré, nebo úplně mladé. A chlap musí být úplně, nebo aspoň trochu, holohlavý. Určitě čerstvě ostříhaný. Profesor odbočil do stráně. Prodírá se vysokým sněhem. Mám chvíli chuť ho následovat, ale pak si dám pokoj. Třeba má strach, že ho sleduje KGB. Členstvím v této organizaci se chlubí každý desátý opilý Rus. Symbolika moci a černočerné tajemné síly se tady vesele pěstuje dál. Když už mě nemáš rád, tak ze mě musíš mít aspoň trošilinku strach. Pořád je to tu trochu black and black. Bílá tu ještě úplně nenastala. Ani teď v zimě.

Šlapu dál ve vyjeté lyžařské stopě. Stráně kolem mě ještě neposkvrnila lidská stopa a řeka tu dělá zase povinnou zatáčku. Kdesi jsem četl, že existuje fyzikální závislost mezi směrem toku a její šířkou. Myslím, že to byla vzdálenost osminásobné šířky řeky, která ji vždycky donutí s tou vodou zatočit. Jak my si vždycky najdeme nějaké lidské měřítko pro to, abychom to té řece vysvětlili. Jak se má chovat. Škoda že tu nebudu na jaře. Je něco fascinujícího na jarním tání. To obrovské množství valící se vody. Ta šílená energie, co uhání kolem vás. Když taje sníh, tak vám řeka zbělá, pak dojde na splavovanou hlínu a náhle zhnědne. Začne se stydět a vztekat. Jen aby už byla v moři. Stydí se za to, že je tak špinavá? Možná. A pak se znovu očistí a voda je průzračná. Jen po březích se občas zavěsí suchá tráva, větve a králíkárny. Když už je tedy moc zle. Z dálky slyším ruské diskotékové hity. Když nevnímáte ruštinu, tak jsou vlastně hity světové. Rusové si svůj trh s populární hudbou ubránili. Zatím. Tam za stromy už je sjezdovka. Jediná. Kde by zde taky mohla být jiná. Placka jako lívanec a jen řeka to tu rozřízla. A nahoře na břehu se postavil velký hotel. Taková Panoráma z Tater. Po její střeše a po stráni k řece právě vede ta jediná místní sjezdovka. Prknaři zde prknaří, lyžaři lyžaří a sáňkaři. Ne ti tu nejsou.

Chvíli postávám a pak je najednou zle. Začínají mě zábst nohy. Dupu na místě, dupu po cestě a pořád zebou. Že já jsem sem vůbec chodil. A tak chvíli běžím a už je to lepší. Kaluga se zase přibližuje, profesor už asi zmrznul a já snad vydržím. Pak už je ten můj most, rybáři, ulice, moje ulice, můj hotel a můj pokoj. Pouštím si televizi. Podle ní je v Kaluze mínus dvacet čtyři. A tak si nasadím sluchátka, vlezu si v kalhotách pod deku a poslouchám Ravelovo Bolero. Konečně. Konečně si ho můžu v klidu poslechnout a můžu si ho užít. Doma nebylo nikdy dost vůle a soustředění. Samota je někdy i příjemná. Vždyť je neděle. A já mám svůj čas pro sebe. Jak dávno jsem už neměl ten svůj čas jen svůj.
Tak zatím ahoj. A někdy příště.

Jiří Suchánek