JOHANN GUTENBERG

asi 1400 MOHUČ

3. 2. 1468 MOHUČ

Vynález knihtisku (narozen asi roku 1400 v Mohuči) znamenal pro lidstvo víc než Kolumbovo objevení Ameriky.

Časného zářijového jitra roku 1442 pracoval v malém domku před hradbami města Štrasburku asi pětačtyřicetiletý muž. Oknem, jež vedlo do dvora kláštera svatého Arbogasta, dopadly na měděnou desku paprsky nízkého slunce a rudě ji zažehly. Když odložil rydlo a zvedal se od stolu, otevřely se za jeho zády těžké dubové dveře.
"Smím, mistře Gutenbergu?" tiše se zeptal mnich v tmavém hábitu.
"Jaké novinky přinášíte z kláštera, otče Eusebio?" obrátil se k němu Gutenberg. "Připravili se už bratři k závodům?"
"Všichni jsou plni očekávání," odvětil mnich. "Dva nejlepší písaři sedí už u svých pultů a čekají, až otec Hieronymus dá znamení. Však už je tu."
"Mistře Gutenbergu," začal Hieronymus ještě ve dveřích. "Prohlásil jste, že novým způsobem popíšete padesát archů pergamenu dřív, než dva mniši dokončí dvacet archů. Trváte-li na tom, dejte se do práce."
"A který text jste určil?"
"První žalm. Tedy padesátkrát první žalm," odvětil a obrátil se ke dveřím.

Gutenberg nepospíchal. Zahleděl se do otevřeného okna a nechal ve své hlavě odvíjet sled vzpomínek na to, jak pomalu a těžce se z nápadů rodila konečná podoba vynálezu. Vzpomněl si na okamžik, kdy ve vinařském lisu poprvé uviděl svůj budoucí knihtiskařský lis. To byla pouze otázka dovedného využití a úpravy již známé věci, ale co se například natrápil s písmeny. Pro každý znak bylo třeba ručně vyřezat z ocele jakési razítko prototypu, které pak vyrazil do měděného bločku. Tím vznikla matrice, do které odléval potřebný počet liter. Anebo liteřina, kolik zdraví utratil po nocích, když zkoušel nejvýhodnější složení sazby. Hodiny a hodiny přemýšlení. Konečně barva, která nesměla být ani příliš řídká, aby nestékala, ani hustá, aby se dobře uchytila na řádcích, pátrání, hledání nových cest a zavrhování špatných, den po dni, rok za rokem.

"Měli bychom začít, mistře," připomněl se mu Eusebius. "Mniši dole jsou už v plné práci." Gutenberg sáhl po bibli, z níž měl vysázet žalm. Měl rád tuto knihu, byla to dokonalá umělecká práce. Líbily se mu všechny drahocenné knížky, které vzešly z písáren klášterů, stránky z hadrového papíru nebo pergamenu popsané seříznutým rákosem, pery z husích, labutích či havraních brků, drobounkými štětečky iluminátorů vykouzlené nádherné iniciály, to vše z nich dělalo skvělá umělecká díla. Tyto knihy představovaly hodnotu celého statku, stáda dobytka nebo výstavného domu. Však si vzácné a drahé exempláře chránil majitel řetězem, kterým byly připoutány k čtenářskému pultu.
Konečně přistoupil Gutenberg k sazečské kase a začal vybírat typy písmen. Eusebius, který roztíral barvu, se vyklonil z okna a zavolal na Hieronyma: "Jak jste daleko?"
"Máme už čtyři," zaznělo zdola, "a pátý a šestý na sebe nedají dlouho čekat. A jak jste daleko vy?"
"My teprve začínáme," odvětil Eusebius.
Zatím se pod okny shromáždila skupina mnichů, připravených oslavit vítězství svých bratří.

Právě když Gutenberg a Eusebius opatrně snímal z lisu první arch, ozvalo se zdola volání: "Šestnáctý“, Eusebius přistoupil k oknu, zvedl arch do výše a křikl mnichům: "První“. Odpovědí mu byl hlučný smích.
"Kdyby věděli, že jsme nyní prakticky hotovi, tolik by nejásali," řekl Eusebius. Příprava jim skutečně zabrala nejvíc času. Ručně vybírali literky z přihrádek kasy, z nich do dřevěného sazadla skládali řádky a určitý počet řádků svazovali do sloupce. Dva takové sloupce oddělené úzkou mezerou tvořily stranu. Sazbu museli zaklínovat do rámu, upevnit do lisu, natřít pomocí tampónů černou barvou a vyhladit ji na pergamen. Sám tisk běžel pak už jako po másle.

Když dav pozdravoval osmnáctý arch - houf mnichů se rozmnožilo o lidi z okolních domů - sestoupil na dvůr Eusebius a nesl pod paží padesát pergamenových archů. Na každém z nich byl napsán první žalm, a to neobyčejně pěkným, stejnoměrným písmem. Lidé si je s úžasem prohlíželi, nejprve bez jediného slova, pak se však spustil příval otázek, který přerostl ve vzrušené hučení davu. Obdiv se měnil v závist a nenávist. Ozvaly se dokonce výkřiky "Podvod!" "Ďáblovo umění'''. Nato se dav pohnul ke Gutenbergovu domu a za
křiku "Sem s tím ďábelským zařízením! Do ohně s ním!", vnikl dovnitř, vyvrátil dveře dílny a začalo zběsilé ničení. Když bylo po všem, válely se na zemi v rozlité barvě cáry pergamenu, rozštípaný lis, sazadla i Gutenbergova pýcha zařízení na odlévání písmen, a pod oknem se v prachu ztrácely litery první
Gutenbergovy sazby.

Gutenberg mlčky opustil dílnu. Pocit štěstí, který ještě před chvílí tak intenzívně prožíval, naráz zmizel. Později vzejde z rukou poloslepého Gutenberga slavná dvaačtyřiceti řádková bible, jejíž krása bude soutěžit s nejkrásnějšími rukopisy a před níž se skloní celý kulturní svět. Ale již nikdy nezažije onen pocit plného uspokojení jako v ten den, kdy zvítězil nad dvěma písaři. Jen on si tehdy uvědomil, že je to vítězství dalekosáhlého významu.

Před očima mu probíhalo všechno to, co předcházelo jeho triumfu. Mládí strávené v Mohuči, učednická léta ve Štrasburku, práce rytce a zlatníka, která mu poskytla cenné podněty a pomohla mu uskutečnit vynález. Vzpomínal na nespočetná ruční zrcadla a skříňky s tepanými ozdobami a rukojeťmi zdobenými drahokamy, které vzešly z jeho rukou. Vybavovaly se mu četné návštěvy klášterních písáren, v nichž obdivoval mnichy opisující knihy. Byli mezi nimi skuteční umělci, kteří psali a malovali stránku za stránkou od rána do večera, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Opsání bible trvalo písaři rok i déle. Teprve potom se mohla svázat do jemně vydělaných kůží s nádherně vytlačenými reliéfy; desky byly často osázeny drahokamy, opatřeny tepanými sponami a v rozích zpevněny zlatými plíšky. Tak se vyráběly knihy po staletí. Každá z nich byla originál a její cena byla tak vysoká. že si ji mohli dovolit jen ti nejbohatší. Znalost čtení a psaní se tak omezovala na nejužší okruh vzdělanců, kteří tvořili ve středověku zcela uzavřenou, většinou církevní společnost.

Nyní však končila doba svalnatých rytířů, kteří se dovedli ohánět mečem, ale na dokument místo podpisu otiskovali svůj palec. Končila doba mnichů, kteří jedině znali "obtížné umění" číst a psát. Nastupovala renesance. Zprvu se ohlašovala jen skromnými vlaštovkami vědeckých knih, novými spisy o lékařství. matematice a hvězdářství, jež po středověkém umrtvení lidského myšlení měly nahradit spisy antických autorit a církevních otců. Vytvořila ideál "hominis universalis" - všestranného člověka, který by ovládal několik jazyků, uměl zahrát na několik hudebních nástrojů a orientoval se ve věcech politiky, byl dobrý šermíř i zdatný obchodník.

Rozvíjela se technika, hadrnictví, hutnictví, barvířství, obchodní styky pronikaly do stále větších dálek. Svět zažil první "informační explozi"; a na pořad dne přišla potřeba vhodného prostředku k rozšiřování zpráv, rychlejšího a pružnějšího, než jaký mohly poskytnout pisárny klášterů nebo rozmnožovny nemnohých nakladatelů.

A byl to Gutenberg, který jako jeden z prvních vycítil a zároveň i umožnil tuto potřebu. Proto také pouze on věděl, že vítězství nad dvěma klášterními písaři bylo vítězstvím pokroku.
A zničení tiskárny? Každá pokroková věc si musí vybojovat na světě své místo a zaostalé a odumírající se vždycky brání způsobem odpovídajícím jejich úrovni - bezmocnou ničící křečí.
Když Gutenberg po zničení tiskárny opouštěl Štrasburk a odcházel do Mohuče, kde doufal nalézt příznivější ovzduší pro svou práci, trpkost zmizela a v jeho duši byl mír. Věděl, že zničení jednoho díla neznamená smrt myšlenky, která dílo přivedla na svět.

Budoucí léta mu dala za pravdu. Do Mohuče se sjížděli z celé Evropy impresoři, tiskaři, rytci i chlapíci, kteří ničím nebyli a dohromady nic neuměli, ale zato chtěli pomocí Gutenbergova vynálezu rychle zbohatnout. Některým se to i podařilo. Gutenberg vyučil ve své dílně tolik tiskařů, že se mohlo tiskařské umění šířit po celé Evropě.

Patří k historickým podivnostem, že k rozšíření knihtisku, vynálezu předurčeného k vzájemnému dorozumění lidí přispěla válka. V Mohuči se střetli dva biskupové - Adolf Nasavský, sesazený papežem i císařem, a Dětřich z Isemburku. který ho měl nahradit. Ve sporu projevili oba biskupové pramálo křesťanské pokory a servali se o teplé bydlo jak náleží, až nakonec Adolf Nasavský rozkázal svým žoldákům zapálit Mohuč ze čtyř stran. Město vyhořelo a v něm i Gutenbergova dílna. Učedníci, tovaryši i příští mistři se rozletěli po celé Evropě a šířili knihtiskařské umění všude, kde se usadili.

S rozšířením knihtisku se stala bible přístupná širším masám. Pár let po vydání Gutenbergovy německé bible vyšla latinská, pak následovaly další. Po roce 1500 uměli tisknout knížky v celé Evropě - a nejen bible. Počet lidí, kteří se naučili číst se rychle zvětšoval. Tiskařské umění se šířilo i do zámoří. Roku 1531 vznikla tiskárna v Mexiku. 1556 v Indii, 1590 v Japonsku, 1639 v dnešních Spojených státech.
V českých zemích byla vytištěna první knížka v Plzni. Školní vědomosti napovídají, že to byla Kronika trojánská (1468). Jméno knihtiskaře se nikdy nepodařilo zjistit. Ale již devět let předtím vyšel v témže městě malý, celkem bezvýznamný tisk, který tu vytvořil také neznámý kočující knihtiskař. Těchto prvotisků, které vznikly před rokem 1500, se u nás zachovalo jednatřicet.

Čtyři země a sedmnáct měst si osobovaly domovské právo na vynález knihtisku. Pro nás je zajímavý nárok francouzského Avignonu, kde měla První tištěná kniha vyjít z dílny pražského rodáka Prokopa Waldvogela. I naši předkové se pokoušeli osvojit si slávu vynálezu pro naše země, sáhli po Gutenbergovi a chtěli z něho udělat "slavného rodáka". Již roku 1570 psal učitel na pražské vysoké škole, magister Tomáš Mitis: "Já slyšel jsem z úst svého krajana, básníka a kronikáře z horního města Kutné Hory, že vynálezce knihtisku anebo aspoň jeho pomocnici z Čech pocházeli, neboť Čechové, vyznačujíce se čilým a vynalézavým duchem, přicházeli četně do Mohuče..." Sice lichotivá, ale chybná úvaha.

V Pamětech města Kutné Hory z roku 1675 dokazuje Jan Kořínek, že Johann Gutenberg byl kutnohorský rodák, a "aby čest své vlasti zachoval", psal se prý Kuttenberger, čili Kutnohorský, jinak Gutenberg. Přání zde ovšem bylo otcem myšlenky. Po Kořínkovi hájili Guterrbergovo "češství" J. Bekovský, B. Pertlík a bibliotékář Muzea českého, spisovatel Vrťátko. Ještě v roce 1845 dokazoval na stránkách Květů Karel Vinařický kutnohorský původ Gutenbergův.

Přes některé rozdílné názory o prvenství se nakonec svět shodl na tom, že mužem, který odpoutal knihu od řetězu čtenářských pultíků a vytáhl ji z chladu klášterních čítáren na světlo mezi lidi, byl mohučský rodák, rytec, zlatník a knihtiskař Johann Gensfleisch Gutenberg. Při vzniku vynálezu knihtisku jistě spolupůsobilo mnoho cizích zkušeností, z kterých Gutenberg čerpal, neboť těžko můžeme všechny zásluhy a důmyslnost různých součástí knihtisku přičítat jediné osobě.

Když se později začal o něj svět zajímat, mohl jen konstatovat, že toho o něm víme jen nepatrně. Ba skoro nic. Narodil se v Mohuči "krátce" před rokem 1400 a zemřel pravděpodobně v únoru 1468. Je trochu symbolické, že se nám nezachoval ani jediný list psaný Gutenbergem. Neznáme ani jeden obraz, který by prozradil, jak skutečně vypadal, nevíme přesně, kde je pochován. (Snad v dominikánském klášteře v Mohuči?)
Zachovalo se jen jeho jméno a vynález.

Víme také, že žil celý život v peněžní tísni, neboť tisk bible pohltil velké sumy. Jeho vynález propadl věřiteli. Gutenberg se dokonce načas ocitl ve vězení pro dlužníky. Musel to být člověk obdařený nejen vynikající řemeslnou zručností, nadáním a fantazii, ale i nezměrnou vůli bojovat za svou myšlenku na mnoha frontách, s lidmi, kteří ho nechápali, kteří mu nepřáli nebo mu prostě záviděli. Těch i oněch nebylo málo.
Za nejstarší zachovaný Gutenbergův tisk se pokládá Mohučský zlomek o posledním soudu (patrně z let 1444 - 1447).
Dalšími tisky jsou donáty, tehdy nejrozšířenější školní latinské gramatiky. Nejstarší tisk, jehož datum lze přesně určit, je zlomek Astronomického kalendáře pro rok 1448 (tedy tištěného zřejmě 1447). Známy jsou Turecký kalendář, německý Cisiojanus, Kalendář o pouštění žilou, bulla Calixta II. a Mohučské listy odpustků.
V létech 1452 - 1455 vytiskl Gutenberg dvaačtyřiceti řádkovou bibli (zachovalo se asi třináct exemplářů), v roce 1458 vyšla z jeho dílny šestačtyřicetiřádková. Odhaduje se, že jí bylo vytištěno asi sto čtyřicet exemplářů na papíře a třicet na pergamenu. Dnes známe přes čtyřicet výtisků. Obě bible byly tištěny dvoubarevně bez ilustrací. Stránky byly téměř k nerozeznání od rukopisných, neboť Gutenberg jako všichni první tiskaři co nejvěrněji napodoboval rukopis a nesnažil se jej nahradit. Však také k vytištění dvaačtyřicetiřádkové bible potřeboval Gutenberg na dvě stě padesát znaků.
Roku 1460 vydává církevní Catholicon a o něco později Speciale Constantiense.

Přečetli jsme za vás - Zdroj: Zdeněk Procházka; Přemožitelé času

Zprostředkoval: Zdeněk Jeklovec