O medvědovi, orlovi, lvovi a jiné zvířeně

Rusové jsou spojení v symbolické mluvě zvířat s medvědem. Já tedy vůbec netuším, jak a kdy to vzniklo. Možná, že si ho tenhle národ váží pro jeho sílu, velikost a třeba pro jeho zdánlivě přátelskou povahu. No, nebo jim ho v minulosti někdo přišil a oni si ho už neodpárali. My jsme si toho lva taky nějak pochybně přivlastnili. Vždyť u nás nikdy žádní lvi nežili. Prostě se nám kdysi dávno zalíbila jeho ztepilost, síla a statečnost, a tak jsme přemluvili Bruncvíka ať nám ho ochočí a přivede. Já nevím, co mu tenkrát ten Bruncvík slíbil, že s ním šel až do Čech. Panny byly už i tenkrát na draka, tak snad stříbro či co. To jsme přece kdysi měli. Ale to asi ne. Stříbro lvi nežerou. Při předpokládané Bruncvíkovo české povaze ho asi musel ukecat. Ale od té doby je náš a šup, hned jsme mu přišili a zapletli druhý ocas, abychom si ho poznali. To kdyby nám ho chtěl někdo ukrást. Máme lva, heč. Němci, Rakušani a Američani mají orla a různě si je vymalovali, aby si je navzájem nepletli, Turci mají půlměsíc a Japonci slunce. No proč ne! Ve Vesmíru je sluncí a půlměsíců spousta. Rozhodně víc než u nás lvů.

Tenhleten jejich medvěd je trochu rozmrzelý.Vzbudili ho z jeho komunistického snu o světové spravedlnosti pod jeho vedením a má po té zimě hlad. To se medvědům prostě stává.
Taky těm orlům, lvům, měsícům, mně a ostatním. A i zesláblý medvěd je pořád medvědem a má síly spousty. Jeho revír je obrovský a patří mu víc než orlům a lvům dohromady. On vládne tomuto lesu a zemřít hlady nehodlá. Navíc je všežravec. Má to v povaze. Ale plyšové lvy určitě nežere. Za tu dobu co jsem zde, jsem se potkal se spoustou Rusů. Alespoň si myslím, že většina lidí, co zde potkávám, jsou domorodci. Mluví rusky, tak asi ano. Ten medvěd z nich tedy vůbec nekouká. Jsou v průměru průměrně přátelští. Taky bych rád na rovinu řekl, že nevím, jak vypadá typický Rus. Nevím ani, jak vypadá typický Čech či Američan. Všichni jsme si hrozně podobní.

Především bych rád vyvrátil, že jsou Rusové líní. Jejich pracovní výkonnost je poměrně vysoká. Za stejnou dobu (šest týdnů) udělali například třikrát tak dlouhý chodník než přibližně stejně početná parta u nás v Boleslavi. Pracovali takřka bez mechanizace a i potom ,co my jsme se vraceli z práce. Svítili si na to auty. Ale největší problém je u nich ten, že jsou velcí bordeláři. Jako by si nevážili práce. Tedy výsledků práce. Dokonce ani té své. Jeden den postaví plot a druhý den ho třeba sami nabourají autem. A už se neopravuje. Tralalalalá. Nebo se tedy vezme velké kladivo a plech se jím energicky vyklepe. Nebo se zničený díl vymění, ale už nenatře. Anebo, no prostě….Tak nějak všechno maňana. Potom, zítra, za rok, nikdy. Tedy jako řemeslníci nic moc. Hlavně to platí o minulosti. Vodovodní kohoutek vzdálený třicet centimetrů od zdi, spáry u oken přelepené izolepou, elektrika často bez izolace a volně visící pod stropem. Ale lepší se to u nich každou hodinou. Jistě, německý standart to ještě není. Ostatně synonymem kvality je v Rusku německé zboží. Okna, kuchyně, banky. Když jsem byl v Moskvě pro měřák a nemohli jsme najít Puškinskuju naběrežnuju (kde ten měřák na nás čekal), minuli jsme za tu dobu přejíždění po Leninském prospektu asi šestkrát obrovský nápis na obrovském domě. Skvělo se tam do dáli obrovskými písmeny “eifeisen". Neznám. Vůbec nikdy jsem o takové firmě neslyšel. Vrtalo mi to hlavou tak intenzivně, že v ní mám doteď vyvrtanou díru. Leč nic mě nepolíbilo, ani žádná a já až za drahnou chvíli pochopil, že se i v Rusku krade. Někdo jim ukradl R. To obrovské R z vysokého domu. Určitě ta banka v Rusku nemá německého ředitele. Za něj by se to nestalo, aby byl Reifeisen nedostatečný.

Ale zpátky z Moskvy. Ještě chvíli k tomu bordelismu. Oka je nádherná řeka. Už velká a dospělá, rychle tekoucí a hodně živá. No prostě už hodně a hodně čisté vody v pohybu. Tedy taky teče z kopce jako u nás. Ne jinak. Taková východní Seina. Těch proudů v proudu, těch protiproudů, tišin a vírů. Tolik jich nemáme ani ve všech českých řekách dohromady. Je to už řeka hodně dospělá, ale přitom ještě přírodní. Ale ten nepořádek kolem ní chvílemi až nahání slzy do očí a zatíná vám pěsti. Ještě že je jí tolik , a tak najdete i místa nepostižená. Ale o jedné mé procházce kolem ní napíšu až příště. Dneska už dost. Do svidaňja.

Jiří Suchánek