Nepál – M. Everest na dosah - 4

V minulém dílu jsem slíbil, že napíši o potížích, které mne potkaly při mém putování horami.
Musím navázat ve svém vyprávění na den minulý. Večer jsme měli poradu, kde nám vedoucí sdělil co nás příští den čeká. Měli jsme se přesunout po úbočí vysoko nad řekou Dudh Kosi a po táhlem stoupání přijít do osady Tenboche. Tento přechod jsme šli sami, protože vedoucí šel napřed zajistit noclehy. Musím se přiznat, že jsem pozorně neposlouchal. Důvod obvyklý. Sluch už mám částečně opotřebený a pořád se na něco ptát se mi zdálo nevhodné. Spoléhal jsem na to, že rozhodně s někým půjdu a ten dotyčný bude dobře informovaný. V tomto jsem se velice mýlil.

Ráno jsem jako vždy brzy vstával. Mělo to svou logiku. Nemohl jsem se spoléhat na skutečnost, že by v případě nutnosti, na mne někdo čekal. První jsem byl před lodgii, sedl si na židli a čekal až se parta dá do pohybu.
Přišel ke mně můj spolubydlící a říká:
„Frantíku, pojď půjdeme spolu“.
Já na to, „ty chodíš hodně rychle, já ti nebudu stačit“.
„Neboj já půjdu pomalu“, odpověděl.

Ještě mně popohnala kamarádka Jana a vyzvala, ať tedy jdu, že se sejdem na place, kde se kříží všechny cesty. Abych to zkrátil - kamarád mi odešel během 20min. s poznámkou, že jde s nosiči. Já jsem vyšplhal na horu, kde jsem předpokládal, že je tam to místo, kde se máme sejít. Čekal jsem dvě a půl hodiny a nikdo nepřišel. Pokračoval jsem tedy v cestě dál asi 1,5hod. a došel do vesnice Khumjung a tam opět čekal. Čekal a chodil od místa k místu, až jsem si uvědomil, že jsem sešel z trasy a vlastně jsem nevěděl, kde mám pokračovat v cestě. Byl jsem naprosto dezorientovaný. Zapomněl jsem, vlastně jsem ani nevěděl, kam mám jít. Situace velice zlá, když jsem si uvědomil, že nejsem schopný se s nikým domluvit. Pomoc mi chtěli Australan, Angličan a už si ani nevzpomenu, kdo se kole mne točil. Všechno bylo marné. Moje komunikační schopností byly nulové. Když jsem si vzpomenul na upozornění vedoucího, že sice Nepálci jsou velice hodní lidé, ale sami bychom se neměli pohybovat, moc příjemně mi nebylo. Pořád jsem si však říkal.Frantíku zachovej klid a rozvahu. Neodbočuj na žádnou boční cestu. Když se už smrákalo najednou slyším jak kousek ode mne někdo mluví polsky. Srdce mi poskočilo a já se obrátil na skupinu Poláku a řekl jim jak na tom jsem. Jejich vedoucí mi zajistil nocleh a napsal mi anglicky ve které hotelu bydlím a telefonní číslo. S tímto papírem jsem obešel, už za tmy, všechny tamější hotely a lodgie. To proto, kdyby mě naši hledali, ať dostanou informaci. Byl jsem bláhový. Tři dny po mě ani pes neštěknul. To ale předbíhám. Ubytoval jsem se. Zaměstnanci hotelu Everest, tak se ten hotel jmenoval, byli na mne velice hodní a starali se o mne jako o vlastního.

Ráno se mi nabídl spoluvlastník hotelu, už mi poslal email, že mne doprovodí za naší skupinou. Když jsem se ptal, co to bude stát, odpověděl - Help. Vydali jsme se po snídani na cestu. Ovšem se mnou bylo zle. Dokud se šlo po rovině, tak jsem se přemáhal a šel. Když jsme měli vystoupat do prvního kopce, přišla na mne taková slabost, že jsem nemohl pokračovat a musel jsem se vrátit do hotelu. Bylo to asi následkem nervového napětí předešlého dne a aklimatizace. Celý den jsem proležel a musím opět říct, že s veškerou možnou péči. Další ráno jsem snědl dvě porce ovesných vloček s ovocem a cítil jsem se velice dobře. K mé smůle se však podstatně zhoršilo počasí - mlha, že nebylo vidět na krok. Za této situace nebylo ani pomyšlení, abych šel do neznáma za partou. Také už jsem nechtěl využívat pohostinství mých hostitelů. Přestože jsem platil, jako normální host, přece jen to byl nadstandard. Zašel jsem na křižovatku a čekal až někdo půjde do Namche. Šli nějací Holanďané s průvodcem, šel jsem pomalu za nimi. Ve větší výšce se mlha rozestoupila a já se bez problému vrátil tam, odkud jsem, před dvěma dny, vyšel.

Byl jsem tak vynervovaný, že jsem zapomněl, ve které lodgii jsme byli ubytovaní. Asi po hodinovém bloudění po městečku, za pomoci Angličana, Angličanky, dvou zaměstnanců Ička a nakonec tří Čechů, jsme hotýlek našli. Shodou okolností zrovna mi přinesl nosič můj batoh. To byla jediná starost našeho vedoucího. Telefonicky jsem se s ním domluvil, že si další pobyt budu organizovat sám, že si nemusí o mne dělat starosti. Tím skončily moje potíže.

Večer jsem hodně přemýšlel jak dál. Můj cíl byl vyzkoušet, jestli zvládnu vystoupit do 5000m. Po prvním aklimatizačním výstupu jsem o mých schopnostech zapochyboval. Došel jsem k správnému rozhodnutí, že mi bude vyhovovat pohybovat se kolem 4000m. Tak jsem si plánoval moje trasy. Na jedné straně bylo výhodou, že jsem si určoval, kde a jak rychle budu chodit. Negativní stránka byla, že jsem chodil sám. Nachodil jsem toho dost. Přišel jsem na to, že mému organismu nejlépe vyhovuje, když dva dny makám a třetí den aktivně odpočívám. Aktivní odpočinek byl takový, že jsem vyšlapal nad Namche a tam pozoroval, jak se dobývá kámen, jak vrtulník zachraňuje nemocné turisty. To jsem také všechno fotil.

Aktivně jsem chodil tak, že jsem si najal průvodce a ten mne provedl celým údolím řeky Dudh Kosi. Všímal jsem si odboček z trasy a pak jsem se po nich vydával sám. Všiml jsem si, že z trasy vede odbočka na Chughumu 4790m s dovětkem 7hod.
Večer, když jsem ležel v posteli a myšlenky mi vířily v hlavě, jsem se rozhodl, že příští den se pokusím dojít do toho Chukhungu s tím, že tam přenocuji a další den se vrátím. Po fyzické stránce jsem se cítil velice dobře.

Dopadlo to tak, že jsem došel do vesničky, do výšky asi 4200m. Při tomto treku mě napadalo spousta různých myšlenek. Např. proč vůbec riskuji a jdu touto cestou. Kladl jsem si otázku, jestli je mi to vůbec zapotřebí tak riskovat. Co by se stalo, kdyby přišla nějaká srdeční slabost. Výstup byl tak náročný, že jsem poprvé viděl yaky jak s vyplazenými jazyky šplhali do kopce. V plících jim hvízdalo jako ve varhanách. Pak cesta opět klesala až na úroveň řeky a opět se stoupalo až do nebe. Nervově jsem nezvládl pomyšlení, že bych měl cestu opakovat. Rozhodl jsem se pro návrat. Plánovanou výšku jsem nezvládl. Ještě musím říct, že nejnebezpečnější byl sestup – velmi prudké srázy. Musel jsem si moc dávat pozor abych nezakopl. Takové zaváhání by bylo velmi nebezpečné. Situaci vůbec nedramatizuji, spíše naopak, nemám schopnost své vnitřní pocity řádně popsat. Bezpečně jsem se vrátil do Namche. Musím se přiznat, že mne poprvé rozbolel levý kyčelní kloub a pata na pravé noze.
Po této anabázi se už na mých cestách nic zvláštního co by stálo za popis nestalo. Kloub i pata se uklidnily.

17. 10. odpoledne
mi někdo buší na dveře pokoje. Vrátili se první kamarádi a kamarádky z treku. Pro různé zdravotní potíže nemohli pokračovat a museli se vrátit. Hned mi bylo veseleji. Sám jsem však chodil i potom, jelikož kamarádům se do chození už moc nechtělo.

František Blabla - Kopřiva