Kaluga

K čemu je člověku pravda? K čemu je člověku víra? K čemu jsou všechna ta nejsvatější a největší slova, obsahy a významy, není-li cíl? K čemu to všechno, není-li nějaké kam? K čemu je čas? Je “teď” časově omezeno? Jaký nejkratší okamžik je vlastně to “teď“? Není to “teď”už vlastně kdysi nebo potom? Čas je zapeklitá věc, je-li vůbec možno o čase mluvit jinak než o čase.

Tak tohle se mi honí momentálně hlavou. Tohle produkuje mé unavené tělo. Jsem osmý den v Kaluze, což je v centrálním Rusku. Jsem tu pracovně a tělo a hlavně hlava mi to patřičně připomíná. Pracuje se deset hodin denně, skoro hodinu se cestuje do práce a z práce a každý druhý či třetí den se mění pracovní doba. Prostě od nevidím do nevidím. Jo, Jirko, máš to, co jsi chtěl. Chtěl jsi do Ruska? Chtěl! Aby se ti před tím důchodem ještě něco „zadělo“. Tak co brečíš! Ne, nebrečím. Jen je všechno jinak, než jsem si představoval. No jo, ale představy nejsou jen cesty do nebe, ale taky do pekla.

Hororové sny má člověk i o práci. Já nevím jak vy, ale mně se například čas od času zdá, že nemám práci. Tedy placenou. Anebo, což je ještě horší, že ji jako mám. Ale, že vůbec nevím jakou. Že bezcílně chodím po pracovišti, nevím, co mám vlastně dělat, dělám, že něco dělám, a při tom nic nedělám a mám hrozný strach, že to všichni vidí, že jenom dělám, že dělám.
No, šílený sen!
Ale tady v Kaluze se to stalo realitou. Měřák byl prvních sedm dní mého pobytu na celnici v Petrohradě a ne v Moskvě, a tím pádem nebylo na čem měřit. No a já jsem sem přijel měřit. To je práce, která mě živí. A tak běhám se šuplérou a měřím. Není celkem co. Tedy tou šuplérou. To byste nevěřili, jak takové “flákání” unavuje. Ale zítra už si pro měřák jedu a bude veseleji.
Dneska mám první volný den. Jak tak nemám v práci tu práci, tak v noci nemám tu noc, a spánek není a není. Tedy je, ale přerušovaný těmi hororovými sny a hodinovými pauzami po nich, kdy vám hlava šrotuje a šrotuje. Škoda, že tu nemám několik pytlů zrní. To by bylo mouky!

Dneska jsem volal domů. Jako že žiji a tak. Ti moji vědí, že žiji. Hned po příletu jsem psal SMS. Zpátky jsem dostal dávky optimismu od všech. Naše Markéta mě prý pořád všude hledá. Markéta není pes. To je moje kočička - vnučka. Rok a dva dny mladé chodící zlato. Ono to tak asi nebude, ale proč si neosladit život, když máme cukr. Prý už kvůli ní se musím vrátit. Hezká lež. Nic nemusím, ale vrátím se!

No jo, tak tedy Kaluga. Sto osmdesát šest kilometrů pod Moskvou, na řece Oka, uprostřed obrovské roviny přerušené jen zářezem řeky se rozvaluje celkem malebně.
Má asi tři sta třicet tisíc žitělej a docela se ti zápaďáci i výchoďáci perou o to, aby tady mohli postavit fabriky. I když tady vlastně „zavódy“. A protože Němci byli vždycky dobří obchodníci (no, taky válečníci, že), šup sem s Volkswagenem. No a s tím i s dcerou Škodovkou, kterou už před léty koupili. Rusové milují modrou barvu a to je firemní barva Volkswagenu.
Vedle ní se určitě i ta zelená škodovácká neztratí.

Koneckonců zisky z obou jdou stejně do těch stejných kapes. A víte, co je v Rusku zákazníků! No jéje. Ostatně bude to vlastně jejich produkce a daně a mzdy se vždycky hodí. To se pak skousne i to, že to není Lada nebo Moskvič nebo jiné U, V.. , Kam.. nebo jiný Automobilní Závod. Je v tom Rusku lacinější pracovní síla. Tak jako v Číně, Indii, na Ukrajině. O větvi a pile se mi nechce uvažovat. Byly by to smutné úvahy. Kdo ví, jestli nejsou ti naši národní strážní andělé už dávno podplacení nebo přeplacení jinými. O všem víceméně rozhodují peníze.

Ale dneska už dost. Chtěl jsem vlastně původně psát o Ciolkovském. Proto ten začátek. Jo, člověk míní a pánbůh mění. Tak snad příště. No a nakonec….Ten asi desetiminutový hovor domů mě stál čtyři sta šedesát čtyři korun třicet haléřů. A tak sháním prázdné láhve. Což tady v Kaluze není žádný problém. Vypije se tady strašně moc mléka. Především zdejší muži ho vypijí často tolik, že jsou ježedněvno neschopní všeho. No a tak budu posílat domů zprávy po řece Oka. Jen bych potřeboval zprávy, jak je to s mořským prouděním v Černém a Středozemním moři. No a taky v Atlantiku a ještě, zda Labe nemá zpětné proudy. Nemá? No to je tedy blbý. Tak já tedy budu dál telefonovat….

Jiří Suchánek