Cesta do Říma a Neapole - 9

V Capri jako v Ráji….

Tahle noc nebyla kouzelná a ráno jsem nevstával dřív jako včera. Když jsme přijeli opět k moři na náš druhý nocleh, tak jsem se soustředěně a odhodlaně přesvědčoval, že se po večeři určitě v tom moři vykoupu. I bez těch plavek. A pak jsem se dobře a hodně navečeřel, popil se spolustolovníky darované víno, vyběhl na břeh moře do tmy a ony vlny skoro do pasu. Tedy do mého nízkého pasu. Přesto jsem se začal svlékat a najednou mi dvě vlny opláchly kolena, ačkoliv jsem před tím stál ve vodě jen po kotníky. Nějak se nám rozdovádělo moře. Mrška. A protože jsem ještě neviděl ani jednou v životě Capri, tak jsem se znovu oblékl a šel spát. To zas tak dobře neplavu, abych třeba už tuto noc doplaval zrovna až tam. V té tmě bych tam přece nic neviděl! To radši na Capri až zítra lodí.

Když už jsem ten osobně prásknutý průvodce, tak jsem hned měl být využit a vést tu naši skupinu do přístavu, zatím co ta naše Pavla dokoupí lodní lístky pro zbytek spolucestujících. To bylo ještě včera. Nakonec jsem ale nikoho nevedl a lístky se stihly na tu naši loď koupit za pochodu. Zase žádná praxe. Pánbůh má turisty rád. No ale zase by mohli vidět třeba Bari, kdyby se se mnou ztratili. Dneska už s Itálii skončíme. Jedeme lodí na Capri a pak v Neapolském přístavu počkáme na autobus, než se naplní devítiapůlhodinová povinná přestávka našich řidičů. Je to dáno zákonem a ten je platný v celé Evropské unii. A pak pojedeme domů. Tady v přístavu je živo jako na Václaváku. Ani ne tak lidmi, jako různými až přerůznými plavidly. Parkují zde dva veliké trajekty a každou chvíli přijíždí a odjíždí lodě nejrůznějších druhů, typů, rychlostí a významů. My už lístky máme koupené. Každý dostáváme jeden tam a jeden zpátky. Odjezd v devět třicet. Do té lodi před námi nestihli nastoupit dva pokročilí manželé na tandemovém kole. Nejdřív musel “někam”pán a pak paní. A víte, že kapitán kvůli nim zacouval s lodí zpátky k molu, nalodil je a pak teprve doopravdy odplul! Kolik to asi muselo stát peněz. Té vyjeté nafty! Zážitek!

edstavte si to třeba s letadlem na letišti. Tedy s vrtulníkem, neboť letadla necouvají. Ale ono to není v cestovním prostředku, ale v těch lidech co je řídí. V jejich lidskosti. To na nás tedy čekat kapitán nemusel. Vrhli jsme se všichni na palubu, jako bychom si nepamatovali, jak to dopadlo s Titanikem. Tahle ta loď se Titanik nejmenovala. Nejmenovala se vlastně nijak, neboť na jejím boku byl jen název lodní společnosti. Hbitě jsem zaujal místo u okna, neboť loď byla veliká, míst bylo na ní hodně a my na ní byli první. Byla skoro plná, ale je fakt, že všichni seděli a nikdo nestál. Pomalu jsme proplouvali přístavem kolem všech těch lodí, lodiček a bárek a bylo to vlastně jako na nádraží. Jen ty koleje nebylo vidět a “vlaky” byly větší. Opustili jsme přístav, pak motory pořádně zabraly, až loď poskočila jako nevycválané hříbě a já jsem žasnul, jak plujeme najednou rychle. Asi to byla loď rychlíková. Mořské Pendolíno. Nesedělo se nám špatně a cesta trvala asi hodinu. Uběhla překvapivě rychle. Bylo mi svátečně, vlny byly správně malé a mně ani nikomu na palubě se neudělalo špatně. Sláva všem suchozemcům.

A pak už se před námi objevily bíle útesy caprijské. Útesy- to snad ne. To jsem trochu přehnal. Možná přehnal. Nevím, od jaké velikosti začínají útesy. Byly to prostě vápencové skály nejrůznějších tvarů a občas i odstínů. Slunce je ozařovalo a vytvářelo za našimi zády stíny které se postupně posouvaly za loď, jak jsme je míjeli. Pomalu jsme vplouvali do přístavu, pak chvíli stáli na kotvě a čekali, až některé lodi z přístavu vyjedou. Pod jejich kýly vířil bílý písek, zatím co my stáli ukotveni a čekali. Ale pak jsme se dočkali i my. Byla docela legrace vystoupit na molo. Loď se přece jenom trochu houpala, mezera mezi ní a molem se co chvíli měnila, a tak občas byl vidět v některých očích i děs a hrůzu. Phobos a deimos. Ale nakonec jme to všichni zvládli bez pádu do mělkých hlubin přístavu.
Běželi jsme všichni na záchod, protože už za pár minut nás čekala jiná výletní loď na cestu kolem ostrova. Doopravdy, ne kolem světa. Jenom kolem ostrova. Někteří z nás toužili po návštěvě Modré jeskyně. Ale to nám průvodkyně celkem rychle rozmluvila. Dát dvacet tři euro za maximálně desetiminutovou návštěvu, je trochu moc. Navíc tu modrou světélkující vodu budeme vidět i při plavbě, která nás právě čekala. Ne zas tak výjimečně modrou, ale přece alespoň přibližně. A při té naší plavbě budeme vidět i Bílou jeskyni a mnohem a mnohem víc, než kdybychom pluli navštívit jen Modrou jeskyni.

Přístav mi trochu svou barevností připomínal Maranelu z mé loňské návštěvy Ligurského moře. Jen to vlastní moře nebylo tak nádherně barevné jako tam. On taky ostrov Capri je jiný už tím, že je ostrovem. Ale o tom až za chvíli.Teď nasedáme do dřevěné bárky, která nás poveze kolem části ostrova, jenž je přírodní rezervací, na vyhlídkovou plavbu. Je to doopravdy bárka ze dřeva a obsazujeme ji zcela. Sedíme na bocích na sedadlech kolem dokola, jako se kdysi dávno sedávalo na žebřiňáku. Opíráme se o dřevo a o sousedy v blízkém sousedském kontaktu. Vzadu uprostřed je něco jako kapitánský můstek s kormidelním kolem. El kapitano nám začne italsky drmolit o tom, co vidíme právě vpravo. E a destro…..Zní to trochu, jako by nám nadával a chvíli mu to trvá, než si uvědomí, že promlouvá pouze k moři, které mu jediné rozumí. A tak dostává mikrofon do ruky Pavla.Ta nám nenadává. Loď není zas tak úplně velká. Je vlastně úplně malá. Vnímáte skoro každou vlnu od projíždějících lodí a občas nás opláchne zdivočelá voda. Ale reakce jsou jen veselé. Nikdo se s nikým nahlas nebaví, každý sedící na boku se otáčí bokem, aby viděl co se děje na přídi.

Začíná to sochou zdravícího Neptuna. Pokračuje nejmenší pláží na ostrově. Jen tak pro švédskou trojku, nebo pro objemného, asi dvěstědvacetikilového jedince. To odhaduji, prosím. Pobřeží se dramaticky co chvíli mění. Je libo Pravčickou bránu? Je právě před námi. Bílá jeskyně je vlastně nejenom bílá, ale též růžová a trochu modrá. Nahoře uvnitř ní je vidět stalaktit (nebo stalagmit?-roste zespoda) ve tvaru, který připomíná modlící se Pannu Marii. Tak pravila Pavla do mikrofonu. Vidíme i kousek pobřeží s podobně zbarvenou hladinou jako v Modré jeskyni. Jako by do moře někdo nasypal modrou skalici. Plujeme dál k červenému korálu. Já korál tedy nevidím. Snažím se, snažím. Hodně. Ale nevidím. Pravda je to krásně červené, ale přísahal bych, že je to řasa. To víte. To ta televize mě zkazila. Ale když to říkají, tak to musí být pravda. Skály jsou fascinujícím způsobem porostlé zelení. Je to, jako by to bylo namalované v pohádkové knížce. A to prosím příroda všechno sama. A pak je to tady a před námi. Symbol ostrova Capri. Slavné Faraglioni. Tři skály s průchozím otvorem uprostřed té prostřední. Jsou na všech pohlednicích z Capri. Jakoby ani nepatřily do tohoto našeho evropského světa. Spíš někam do Jihočínského moře. Pomalu proplouváme na druhou stranu a na výzvu kapitána si trojskalí fotíme. Všichni, kteří máme čím. A pak už následuje jen plavba zpátky do přístavu stejnou, ale zpáteční trasou. Fotím čluny v protisměru, mávám neznámým kormidelníkům jako malý kluk a se mnou se časem přidávají i ostatní. Blbnutí je nakažlivé.

Ta plavba byla …..No nevím jak to napsat, aby to nevyznělo nabubřele, uměle a neupřímně. Už to mám. Příjemná! Moc. Po plavbě si kupujeme lístky na zubačku. Taková šalina na ocelovém hřebenu. Abychom už teď nemuseli potit krev. To stoupání do městečka Capri je možné zdolat po schodech. Ale proč, že. Svezeme se zase něčím, co doma nemáme. A tak začíná čas našeho stoupání. Je to trochu, jako bychom jeli výtahem. Až do města Capri. Ve městě je něco času, a tak se část lidí vrhá do nákupů suvenýrů a část do kafe se zmrzlinou. Já chodím a fotím a snažím se do sebe dostat atmosféru. Docela se mi to daří. Ta pohoda je úžasně nakažlivá. Pak se jdeme podívat na vyhlídku kolem domu Muntheho se jménem San Michele. Pan Axel Munthe byl švédský spisovatel, který tu žil a napsal nějakou moc krásnou knihu. Bohužel ji neznám. Hlavně ten jeho dům by se mi moc líbil. Prohlíží se za vstupné, ale my nemáme čas. Nemáme čas ani si prohlédnout Villu di Tiberio, neboli vilu Jovis. A to mě mrzí doopravdy hodně. Nic není v životě zadarmo, neboť náš čas je přísně vyměřen. Spěcháme jinam. Jedeme totiž skoro všichni do Anacapri. Autobusem, místní dopravou. Anacapri znamená v překladu něco jako proti Capri. Ale to neznamená, že by proti městu Capri Anacapri něco mělo. Spíš to vyjadřuje polohu. Vila Jovis má blíž právě k Anacapri. Leč, jak jsem děl……

Vešli jsme se do autobusu všichni. Silnice jako na Vesuv, ale jednu chvíli mám dojem, že autobus jede po provázku, který je omotaný kolem skály. Domorodce to nebere, ale turisté co chvíli zavírají oči, aby je zas vytřeštěné otvírali. Nevím, zda se potíme strachem či vedrem. A to ještě pojedeme zpátky! Naštěstí to trvá jen chvilku. V Anacapri je sedačková lanovka, která vede na nejvyšší kopec ostrova se jménem Monte Solaro. Je to jen 589m, ale je to dost. Věřte mi. A tak naskakujeme na lyžařskou sedačku, zaklapneme závoru před sebou a stoupáme naposledy vzhůru. Výš než tento kopec už na Capri nic není. Mám pár posledních volných pomyslných okýnek na paměťové kartě. Ale dole pode mnou je tolik krásných květin. Poprvé v životě vidím divoce rostoucí strelícii. Pak něco jako rdesno hadí kořen, ale větší a domodra, něco jako vikev, ale nějak tak dvakrát velikou a pomeranče, citrony, třešně…..A za mnou moře a přístav a lodě a……Ježiši, je tohleto možné? Vždyť ráj je přece výš. O hodně výš. A Svatý Petr v Římě. Kdo nás do toho Ráje tedy vlastně pustil?

Vyskakujeme nahoře na nejvyšší plošině ostrova. Je tu vyhlídková terasa s restaurací a zábradlím. Tak tohle je ta chvíle, která se už nikdy nezapomíná. Tohle je ta chvíle, kvůli které se žije. Nezaviněné štěstí. Zaplacené, ale nezaviněné. Když mě tady necháte bydlet a dáte mi třikrát denně najíst, budu vám zde bez mzdy nadosmrti uklízet! Proto hipísáci zůstávali v šedesátých a sedmdesátých letech v jihovýchodní Asii. Pro ten nenáročně a přirozeně plynoucí čas. Hluboko pod námi je Národní park Capri, vlevo tři útesy Faraglioni, u kterého jsme byli před chvílí s bárkou, a za námi přístav. Na něm se houpá obrovská školní plachetnice, jako by byla z dávných časů. Není. Lodě vplouvají a vyplouvají, celé moře je jasně a neskutečně modré a přechází na obzoru v tmavší pevninu. Tam někde u Sorenta a Neapole a nad tím vším spí svůj neklidný sen klidný Vesuv se svými bratry a sestrami. Byli jsme tam nahoře možná i hodinu, ale byli bychom tam určitě o moc a moc déle. Tak tam bylo krásně a taková vám tam byla pohoda! Pavla se přiznala, že má sen tu strávit třeba měsíční dovolenou jako turista. „V támhle té vile. Vidíte ji? V támhle té.“ A Pavla už toho při své profesi zažila i viděla moc…..

Ale pak už musíme dolů. Lodní zpáteční lístky máme na sedmnáct třicet. A tak se Pavla pohupuje na sedačce pode mnou, docela sympaticky a malebně a pak se nacpeme do skoro plného autobusu, projedeme Krupovou silnici bez zavírání očí, sestoupáme zubačkou a nalodíme se. Všechny ty lodě, které jsme viděli seshora, teď míjíme vlevo a pak se proploužíme neapolským přístavem a vystoupíme na molo. Ještě máme čas zajít na hrad. Vaječný hrad stojí přímo v jedné z části přístavu. Vstup je bezplatný. V základech hradu je prý zazděno veliké zlaté vejce. Až praskne, hrad se zřítí. Honem, honem, ať to ještě stihneme. A tak stoupáme na bašty. Už je nás málo, protože zbytek výpravy loví suvenýry. Ty, které si můžete koupit. Suvenýr je přece francouzsky vzpomínka. A já už teď jimi mám naplněné srdce, hlavu i oči a koupě mi netřeba. Ale abych zas tak úplně nelhal. Koupil jsem na Vesuvu nerosty, které Vesuv vytavil. Jsou úhledně seřazené v krabičce a jednou je třeba vnoučata vyhodí do popelnice. V budoucnu jednou, někdy, možná…Takže taky jsem kupoval. Nějaké pohledy pro rodinu a dva obrázečky a citrónovici v Anacapri. Ale teď už nic a dupu schody na bašty. Vyhlídka z nich je krásná a já už si mažu nafocené fotky, abych mohl nafotit lepší. Přístav je barevný jako pohlednice, je plný lodí a lodiček, město je odsud pokojné, malebné, bohaté. Ale pak už musíme doopravdy k autobusu. Po nábřeží co chvíli proběhne běžec, rybář chytá přímo na molu ryby a oba trajekty ještě stále kotví v přístavu. Míjíme slavnou ulici Santa Lucia. Ano, tu ze známé a občas i rádii provozované písně. Zamávám trajektům a vyjíždíme domů. Trajektům je to šuma fuk a zase nás čeká Brener, Mnichov a Plzeň. A pak se rozejdeme a už se asi nikdy v životě neuvidíme. My, kteří jsme spolu byli chvíli v Ráji. Turisté z Česka. Ale záleží na tom odkud? V kterémže srdci nebo místě leží Ráj?

N E J D Ů L E Ž I T Ě J Š Í J E P Ř E C E S A M O T N Á E X I S T E N C E R Á J E …

Jiří Suchánek