Cesta do Říma a Neapole - 5

Cestovní časosběry

V Římě je toho doopravdy hrozně moc, co by člověk měl a chtěl vidět. Na rozdíl od ostatních měst, kde je nějaký vrchol navštíveného a viděného, má tato metropole těch vrcholů několik. Plus mnoho bonbónků a kyselých okurek a … No prostě Řím je matka měst se vším všudy. Některá města jsou v současnosti významnější. Tokio, New York, Sobotka….Ale například v Sobotce není tolik zpřítomnělé minulosti. Řím tou svojí minulostí každodenně žije. A ta slavná minulost se přelévá nepřetržitě do vědomí obyvatel města a činní je originálními. A oni to pak vrací Římu ve formě jedinečnosti a svébytnosti vystupování. Římané jsou prostě Římané. V různých filmech o katastrofálním konci světa se nechává virtuálně zničit New York, Paříž, Tokio , ale nepamatuji si, že by někdo nechal zničit Řím nebo Jeruzalém. A já se všemi těmi ničitelskými autory souhlasím. Řím je věčný. Doufám, ba pevně tomu věřím!

Je čas při mém psaní opustit Vatikán a pokračovat dál. Jdeme po Andělském mostě k Andělskému hradu. Další klenot, na který nemáme momentálně čas. Ostatně to je obecný jev na všech cestách, které absolvujete s cestovními kancelářemi. Jestli je v Římě něco nedostatečného, tak je to řeka Tibera. Je určitě alespoň místy půvabná, ale velmi, velmi malá, nepatrná. Nedostačující. Díky bohu za to že dal Praze Vltavu. K pořádnému městu by měla patřit taky pořádná řeka. Vždyť třeba projížďka lodí po Seině je vrcholem prohlídky Paříže. Já se na ni vždycky těším jako malý kluk a nikdy ji nevynechám. Mám takový dojem, že v Tibeře byste si v létě ani nezaplavali. Sám Andělský most je opravdovsky milý. To myslím docela vystihuje jeho podobu. Zapadá do prostředí okolních mostů, nevyčnívá z něj zbytečně a zdobí. Ony vůbec mosty jsou skvělý vynález. Obzvlášť když si představíte, že byste měli možnost tu řeku jen přebrodit, přepádlovat, nebo přeplavat. Přecházíme po Andělském mostě s cílem dojít na Piazza Navona. Samotné náměstí Piazza Navona mě zklamalo. Nerad to píšu, ale je to tak. Možná za večerního osvětlení je mnohem hezčí, ale za toho denního….No zkrátka mě nenadchla. Jsou na něm umístěny tři fontány a ta prostřední, kašna Čtyř řek, je z nich nejslavnější a určitě nejhezčí. Ona voda sama o sobě je vždycky hezká (pokud vám neprotéká obývákem) a vody v pohybu zvlášť. Fotím. Zase. Sochy na fontáně představují čtyři největší řeky v době stavby fontány známé. Socha Nilu má hlavu zakrytou kamennou plachtou, neboť nebyl tehdy znám jeho pramen. Socha La Platy má paži zvednutou jakoby v ochranném gestu. Její ruka se zapíchla do prostoru zcela malebně a nějak celkem nešťastně a zoufale. Další socha je symbolem Dunaje a poslední představuje Gangu. Fontánu navrhl Bernini a sochy prý vyjadřují postoj k protějšímu kostelu Sant Agnes in Agone. Ale mezi námi, jenom prý. Kostel je dílem jeho soupeře Borrominiho. Prostě Nil se na ten kostel nemůže ani podívat a La Plata se brání před očekávaným zřícením kostela. Ale je to bulvár, lidičky. Tehdejší, dávný. Kašna byla postavena dřív než kostel. Kostel sám se mi móóc líbí. Je přiměřeně zdobený, přiměřeně proporcionální a přiměřeně starý. Jen by mohl stát někde jinde, kde by měl víc prostoru. Ale najděte někde ve středu města prostor! Až do devatenáctého století se vždy v srpnu uzavíraly výpusti fontán a náměstí se stávalo mělkým rybníkem. Takový byl obyčej. Bohatí po vzniklém jezeru jezdili v kočárech a chudší se po něm pojížděli v loďkách. Ti ještě chudší jen plavali a ti úplně nejchudší ze všech museli plavat pod vodou nebo šlapat vodu. Už se to nedělá. No, ono už se toho nedělá.

A pak popocházíme dál. K Fontáně di Trevi. A jestli se mi zdálo, že na Piazza Navona je hodně lidí, tak se mi to určitě jen zdálo. U Fontány di Trevi je jich určitě alespoň dvakrát tolik. Tahle fontána je vlastně na letitý Řím dost mladá. Nicola Salvi ji dokončil až v roce1762. Je to v Římě určitě neslavnější fontána a je jednou z největších fontán světa. Dostala se i do mnohých filmů. Stojí na místě vyústění akvaduktu Aqva Virgo z roku 19, a to prosím před Kristem. Je široká přes celé náměstí, je úplně obložená turisty a tím pádem trochu neviditelná. Myslím, že se vytahuje na své okolí. Je spíš pro krále, nežli pro mne a moc té její kráse nevěřím. Možná že bych jí věřil, kdybych si jí měl šanci v klidu a pořádně prohlédnout. Po šťastném protlačení davem. Ale to se mi nedaří a nedaří. Náměstí je k ní zase nějak malé. Chtělo by to určitě větší odstup při prohlížení. Škoda, že ve městě nespíme. Za večerního osvětlení musí být úplně jiná. No a tak nevím, jak moc jí křivdím. Kruci písek, nerad bych jí křivdil, holce. Teď do ní i do nás praží slunce a to už velmi. No a pak pokračujeme na Piazza di Spana. Jeho největší pýchou a opravdickým klenotem jsou výstavní Španělské schody zakončené kostelem Trinita dei Monti. Schody jsou opravdu nad očekávání krásné. Jen jsem si myslel, že jsou alespoň třikrát tak dlouhé. Nejsou. Fotí se vždy zeshora a tak vypadají o hodně delší. Pod nimi je další kašna. Fontana della Barcacia od Berniniho. I ta může být krásná. Ba myslím, že určitě i je, ale kdybyste měli šanci ji alespoň trochu vidět. Je taky obložená. Neuvěřitelně! Něco se z ní dá vidět ze schodů, ale není to přece jenom ono. Ale na lidi se taky dobře dívá. Některé exenpláře jsou výstavními kusy a navíc je tu přítomná určitá forma živočišné dynamiky, což ty kostely ani kašny jaksi nemají. Pak se ještě cestou potkáme s Pantheonem. S nejstarším křesťanským kostelem světa. No křesťanským….. Původně je samozřejmě antický a byl vystavěn ke slávě všech bohů. Dnes už je zasvěcen jen tomu jedinému. Křesťanskému. Pohřbili zde také Rafaela. A teď nevím, jestli ke slávě Pantheonu, nebo ke slávě Rafaela. Ať se na mne Pantheon nezlobí, nerad to o něm říkám, ale kromě toho jeho stáří je to trochu nuda. Viď, že se na mě, Pantheone, nezlobíš…..

U některých kdysi slavných staveb zasáhne osud a je po slávě. Prostě utrum. U kostela Svatého Pavla za branami to způsobil v osmnáctém století požár. My jsme teď k chrámu dojeli metrem. Tato bazilika byla v jednom období historie dokonce větší než Svatý Petr. Jeho kopule je až do dnešních časů největší na světě. Myslím, co se týká průměru. A kostel sám je druhým největším křesťanským kostelem světa. Hned po bazilice Svatého Petra. Ještě historicky nedávno se zde volili papežové. Bazilika je výsostným územím Vatikánu a má příjemně noblesní a odpočinkový ambit. V kostele se právě konala bohoslužba a při ní se přenádherně zpívalo. Byla zde cítit ta úplně nejnormálnější lidská pokora. Takhle se vždycky cítím i v té pařížské cukrové homoli s názvem Sacre Coer. Tam také nikdo ani nešpitne, tam také nikdo a nikam nespěchá. Lidé se v ní usmívají do sebe i ven a oči mají příkladně šťastné. Zde v bazilice, tam někde pod stropem, jsou v dlouhém pásu kolem skoro celé baziliky portréty všech pontifikovaných papežů. Je to pořádně dlouhá řada a zbývá už místo jen pro dva až tři papeže. A pak, až se poslední portréty domalují, po pontifikaci a po smrti těch posledních papežů ze všech namalovaných, zanikne křesťanská víra. Tak si ji koukejme lidičky honem rychle ještě užít, nebo nevěřme pražádným pověstem.

Návštěva baziliky svatého Pavla za branami byla příjemným výletem k civilnímu Římu. Řekl bych dokonce, že si tady člověk odpočinul od té pompéznosti a nafoukanosti církve katolické. Přes pohled na baziliku Svatého Petra člověk pochopí protestanty a odpadlíky od víry vůbec. Kde je ta kázaná voda, když se koupeme, více méně my všichni příslušníci bílé civilizace, až po krk ve víně…

No a pak už jen znovu nastoupíme do metra, pak také do autobusu a jedeme na ubytování kamsi.Kamsi je asi sedmdesát kilometrů od Říma. Ubytování dobré, večeře a snídaně trochu slabší, ale hlavně že už člověk může spát. Zítra ráno se vracíme ještě jednou na chvíli do Říma. Navštívit Koloseum, Forum Romanum a pak se přesuneme někam k Neapoli za jinými zážitky. Ale o tom zase až příště.

Jiří Suchánek