Cesta do Říma a Neapole - 4

Vatikánská muzea

Vchod do muzea je od baziliky, co by kamenem dohodil a Concordem doletěl. Ale ne, je opravdu blízko, blizoučko. Je ještě stále ráno a fronta na lístky je sice velká, ale malá, neboť postupuje opravdu rychle. Zde se nedá organizovat skupina, a tak jde každý po svém. Pavla nás předem upozorňuje, abychom nebyli zklamaní Sixtinskou kaplí. Je tmavá a tak plná lidí, že si ji stejně moc neužijete. Spíš si tam zkusit sednout na lavičku a nasávat atmosféru. Nelze snad ani ve Vatikánských muzeích zabloudit, neboť všechny trasy končí v Sixtinské kapli. Už jsem si přečetl, že prohlídka ve Vatikánu by měla být několikadenní, tak jako v Louvru. Ale já vím, co chci vidět, a tak vyrážím hned a bez váhání. Míjím egyptskou sbírku a všechny ostatní expozice. Chci vidět to, o čem jsem minule psal. Chci vidět díla Rafaelova a Michelangelova. Spěchám, ale vnímám. Zase jako v bazilice. Spousty fresek a obrazů, spousty zlata a já si říkám- a co víra a co pokora? No, někde tady asi bude. Někde…. Možná už jsem unavený z té pompéznosti a krásy. Z toho zlata, z té dokonalosti.

A tak jdu a jdu a fotím a najednou stojím jako přibitý a jdou na mne trochu mdloby a trochu i ty slzy. Jirko vidíš to!!!! Ano, je to ono. Soukromé komnaty Julia II. I jejich vznik má svůj lidský příběh. Tyto stance ( ne stanice, jak se minule nějak omylem šotkovsky objevilo:o)) byly stvořeny nad pokoji jeho nemilovaného předchůdce z rodu Borgiu, Alexandra VI. Práci na výzdobě svěřil papež tehdy ještě ne zcela slavnému Rafaelovi, a tak Rafael a jeho dílna museli přemalovat i obrazy jeho učitele Perugina. Někdy je osud krutý a nespravedlivý. Asi zase nebyl ten Rafael takový charakter. A taky určitě nemohl odporovat papeži. Ani Rafael. Ale genius, to on byl. O tom není pochyb. A jeho dílo je teď přede mnou. Bitva u Milvijského mostu, Disputace o Nejsvětější svátosti, Vyhnání Heliodora z chrámu a hlavně Platon a Sokrates a jeho Pravda filosofická. Přou se stále už po staletí a stále nezvítězila ani pravda idejí, ani pravda pozemská a zemitá, a tak tu na obraze defilují i Michelangelo a Leonardo a všichni ti velcí z dávna, co zůstali velkými i dnes. A já tu stojím a jsem tak nekonečně malý, maličký a pokorný a děkuji této chvíli, že je, že nastala a já můžu být zde a s ní.

V těch nejlepších muzeích světa je sympatické, že když popojdete jen o kousek dál, tak se ocitnete najednou někde úplně jinde. V jiné době, v jiné oblasti a v jiné náladě. Mám rád pestrost až přepestrost, a tak vím, že nemůžu být v ničem doopravdy dobrý. Myslím tím tedy jako doopravdy. Skutečně. Kdysi jsem byl třeba skvělý v překusování žížal. Ale ne, to si vymýšlím. Tak přepestrý zase nejsem a žížaly jsou přece užitečné a bolelo by je to. Ale pestrý, to jsem. Jako ten šašek počmáraný. Je to můj povahový rys a asi jsem se s tím už narodil. Proto mám nejraději Leonarda z Vinci a Pištu Hufnágla z Budapešti. Žasnu, že mám stále jen tu jedinou a pravou manželku. To asi nebyl pánbůh doma, když mi ji osud vybral a já s ním souhlasil. Ale oni si to už s tou mojí ženou pohlídali a já si vždy všechny a všechno jen půjčoval a vždy i vracel. Aby mi zůstala ta jediná, pravá a i po létech milovaná. Přežil jsem věkem Rafaela a není po mně ani potopa, ale ani jediná madona nebo dokonce Sixtinská kaple. A to je moc dobře. Ta by chudák vypadala! Teď k ní kráčím jistě, po šipkách, kolem současného a skoro současného sakrálního umění. Je to jiný koncert světla než v bazilice Svatého Petra, ale ani tady to není nuda. A pak už je poslední šipka, nápis Sixtinská kaple a jsem v ní.

Taky už jsem o ní něco minule napsal, když jsem psal o Michelangelovi. V kapli je doopravdy docela tma. Je mi jasné, že když se volí papež, tak se tu svítí o mnoho více. Světlo škodí starým obrazům a sochám vždycky. A je to jedno, zda je to světlo umělé, čí sluneční. A přítmí navíc násobí pokoru, kterou už zde i tak cítíte. Poslední soud není jen výjimečná freska. Je to i zpověď autora za nás všechny. Tichá a krásná modlitba. Michelangelo moc dobře věděl, co maluje, a taky věděl proč. To se nám všem v životě stane a stává, že najednou nevíme, jak dál a hlavně proč dál. Vše přestává mít smysl, všechno je zbytečné a marné. Zítřek je jako obrovská a nestvůrná olověná deska, která nás tlačí pod zem, kam patříme, a která nás nenechá nadechnout. I slunce je najednou moc, nikdo nás nechápe a nikdo nás nemá rád. Noci jsou nekonečně dlouhé a my si říkáme, zda bychom to všechno neměli zabalit, vzdát to. Jsme malí, hloupí, škaredí, zlí, staří a nemilovaní. I o tom všem je freska Posledního soudu, o tom všem je celá Sixtinská kaple. A já tu přehazuji ISO na fotoaparátu a doufám, že alespoň něco z těch snímků bude. Musím se tlačit a vyklánět, hledat přijatelnou pozici pro záběr a pak si řeknu D O S T! Tak proč tady vlastně jsem. Abych cítil, nebo abych konal? Teď jsem tu přece proto, abych cítil, že Michelangelo konal. Tak přece, Jirko, pociťuj! A tak si urvu jedno místo na lavičce, které jsou po stranách té úzké nudle, a sedím a koukám. Koukám se kolem sebe po lidech a po té nádheře kolem nás smutně a dlouho a pak ode mne ten smutek pomalu odchází a říkám si, že vlastně Michelangelo tím svým dílem snímá ten smutek můj a já mu za to musím alespoň za sebe moc poděkovat. Obětoval kus své pochybnosti o všem pro nás ostatní. Víte mimochodem, že on byl úžasně bohatý člověk i majetkem?! Ale ani si to neuvědomoval. Dneska by asi nemohl existovat. Dneska by ho bulvár roztrhal a uštval.

A pak jdu dál. Setrvačně a trochu unaveně. Viděl jsem vlastně vrchol toho, co jsem vidět chtěl. Byl jsem fyzicky v přímém přenosu a jsem bohatší o kus viděné krásy a dokonalosti. Ale bohatství i unavuje. Ten pravý požitek pak přijde v klidu monitoru počítače a uležením v čase. Až o tom budu psát, až si budu prohlížet fotky. Pak mi budou naskakovat pocity a obrazy jako opozdilí cestující do rozjetého vagonu vlaku a to pak bude jízda i se širokým rozhledem a pohledem. A jak jdu a jdu, najednou jsem v zlatem prokládaném sále sám! Že já jsem zašel někam, kam se nesmí! Opatrně se rozhlížím kolem sebe, kudy na mě vyběhne ochranka nebo dokonce zásahová jednotka, a nenápadně couvám. Jsem ve zvláštním a dlouhém sále a hlavně úplně S Á M. To přece není možné ve Vatikánu být sám! Pak ještě chvíli setrvačně couvám. A co, jdu dál! Přece mě za plného provozu muzeí nezastřelí. Na zem si z roztaženýma nohama a rukama ještě lehnout dokážu. Opřít se o stěnu čelem taky zvládnu. Pomalu se šourám dál s nejistotou v hlavě a pak je tam zatáčka a schodiště a já najednou zase vidím nápis Sixtinská kaple a potkávám lidi a další a už je nás zase plno. Byl jsem tedy vyvolený být sám uprostřed Vatikánu. Stal se můj soukromý zázrak. Asi mě má Bůh přece jenom rád.

A pak už spěchám před vchod. Scházím nádherné točité schodiště, venku je plno slunce, plno lidí a taky ti lidé naši. Michelangelo, milý mistře, děkuji Ti za všechno a těším se, že se ještě snad někde někdy potkáme. A pozdravuj Rafaela. A vás opouštím, vážení čtenáři, též. Ještě stále jsme v Římě a ještě stále nás čeká mnoho neobyčejných věcí, lidí a přírody. Tak zase příště…

Jiří Suchánek