Bajkalské etudy
Nejdøíve bych vám mìl autora vìtšiny tìchto øádkù a hlavnì fotografií z minulého století, Sašu, Alexandra Alexandrovièe Košeleva pøedstavit. Vìk, v dobì kdy vznikly, nìco pøes tøicet‚ sportovní postava‚ vìtrem ošlehaná tváø je zarámovaná neposlušným‚ trochu narezavìlým plnovousem a stejnými neposlušnými vlasy. Výjimeènì ho uvidíte ve spoleèenském obleku - na vìdeckých konferencích‚ sympoziích, zdálky však okam¾itì vnímáte naprostou rozpornost této kombinace. K té tváøi patøí tajgou protøelá vìtrovka, na rameni obrovský fotoaparát; ka¾dou chvíli a za všech svìtelných podmínek ho nìkam namíøí‚ aby zvìènil prchavé okam¾iky svého bohatého ¾ivota. In¾enýr‚ kandidát vìd a vìèný tulák. V ka¾dé volné chvíli neúnavnì vláèí svùj batoh a nevynechá jednu pøíle¾itost‚ aby se pøipojil k nìjaká zajímavé expedici. Kam ? Pøedevším k Bajkalu‚ do sibiøské tajgy.
Seznámili jsme se díky spolupráci našich ústavù‚ Sibiøského energetického ústavu Akademie vìd SSSR a Komise pro energetiku naší ÈSAV. Snad více ne¾ odborné zájmy nás sblí¾ila spoleèná láska k tomu jedineènému daru pøírody‚ k Bajkalskému jezeru.
Spoleèná láska ... ? Ta moje je tak trochu platonická. Od Bajkalu mne dìlí 7000 km, byl jsem na jeho bøezích ètyøi - pìtkrát‚ strávil noc na bøehu u jeho køiš»álovì èistých vod‚ pil jsem ji plnými doušky, tu nejèistší pitnou vodu svìta‚ toulal se mezi limbami, a bøízami okolní tajgy‚ trhal upolíny z obrovských kobercù‚ které na podzim rozkvetly do krásy‚ ale co to všechno je na ten nekoneèný prostor.
Saša bydlel v Irkutsku‚ 70 km od výtoku Angary. Jezero a vše co k nìmu nále¾í‚ ho natrvalo upoutalo. O své zá¾itky se rád podìlí a tak díky dopisùm‚ které jsme si koncem sedmdesátých a zaèátkem osmdesátých let minulého století vymìnili a jedineèným obrázkùm, kterými své dopisy doprovodil, jsem poznával Bajkal dál a dál.
Drobná tajemství Bajkalu
Pøed léty jsem pracoval v menší klimatologické expedici v okolí Bajkalu na ostrovech Uškani – píše Saša. ®ivot v takové expedici‚ nebýt divukrásné pøírody‚ lovu‚ rybaøení‚ fotografování, turistiky‚ horolezectví by byl a¾ jednotvárný: odeèety teploty, tlaku, vlhkosti, srá¾ek, smìru a síly vìtru patøilo i urèování pøímé viditelnosti významných orientaèních bodù, mezi nimi zálivu Choboj na ostrovì Olchon, štítu hory P¾imen... V ten krásný sluncem prozáøený den byla viditelnost jedineèná, krásnì se dal pozorovat severozápadní bøeh jezera vzdáleného desítky km. Byl jsem uchvácen barevnou nádherou vod jezera‚ oblohy‚ klidnou hrou drobounkých vln pøíboje, kdy¾ jsem náhle strnul. Celý svìt kolem mne se náhle zakymácel‚ orientaèní body se daly do pohybu. Pohnul se štít hory, pohnuly zálivy‚ vystoupily nad obzor‚ tiše pluly nad horizontem a¾ kamsi k severozápadním bøehùm jezera. Fata morgana! To sluncem prohøáté vrstvy jedineènì èistého vzduchu spolu s nehybným zrcadlem jezera zpùsobily ten neobvyklý optický jev.
Fata morgánu nad Bajkalem u¾ pozorovalo více lidí. Doktor geologických vìd Lamakin popsal podobné zá¾itky ve své monografii o Bajkalu. Pøi jednom ze svých pozorování nad jezerem uzøel jedoucí vlak. Zdálo se‚ ¾e se pohybuje sotva kilometr od pozorovatele‚ za okny vagónù rozeznával s lidí. Ve skuteènosti se vlak pohyboval po padesát kil metrù vzdáleném bøehu jezera.
Bajkal je ovšem náladový staøec!
Dobøe vím‚ Sašo‚ pøi jednom z našich výletù do Listvjanky jsme vystoupili na vrcholek nad Limnologickým ústavem Akademie‚ abychom se z výše tìch 130 — 150 metrù pokochali pohledem na jezero‚ na Angarská vrata, na legendární šamanský kámen. Sluncem prozáøená krajina nás laskala barvitou‚ malebnou krásou podzimu. Teplé záøijové poèasí se doslovnì bìhem minuty otoèilo. Strhl se prudký vítr‚ obloha se pokryla tì¾kými mraky a na kraj se spustily pøívaly snìhu. Vìtvièky sibiøského rododendronu, bogulniku‚ které jsme si chtìli odvézt na památku jsme vyhrabovali zpod deseticentimetrové vrstvy snìhu.
Ménì pøíjemná jsou taková pøekvapení na hladinì jezera. Jak víte‚ lodì plující po Bajkalu musí mít moøskou výbavu, ale na motorové èluny a na veslice se tato povinnost nevztahuje.
Minulé léto jsme se ve dvojici vydali na „bajdarce“ (veslici) na malou túru: od zálivu Orgokon na Širildy. Jezero nás uvítalo krásným sluneèním dnem‚ jen kdesi v dálce se nad hladinu snášela vrstva mlhy. Vydali jsme se na jezero. Najednou se mlha dala do pohybu a obrovskou rychlostí pøibli¾ovala. Jezero bylo jinak klidné a tak po krátké poradì - vrátit se‚ nebo pokraèovat - jsme se rozhodli nemìnit kurs. Rychle jsem zorientoval mapu‚ nastavil azimut a v tom nás u¾ pøíval mlhy pohltil.
„Bajdarka“ na jezeru
Naše další pou» byla dobrodru¾nìjší‚ ne¾ se na první ohled zdálo. Oèi upøenì na kompas‚ vesla tiše zabírala‚ ale v husté mlze se pocit pohybu ztrácel. Kyvadlo hodin jakoby se neustále zpomalovalo‚ minuty plynuly stále pomaleji. Uplynula hodina‚ dvì‚ mlha neustupovala a cíl nikde.
A naše pocity? Dojem pohybu zcela zmizel‚ ka¾dou chvíli jsme se namoèením ruky pøesvìdèovali‚ jestli se veslice opravdu pohybuje. Zdálo se‚ ¾e stojíme uprostøed neproniknutelná stìny‚ pøes kterou pronikalo trochu svìtla‚ avšak ¾ádný zvuk‚ ¾ádný pohled na sebenepatrnìjší orientaèní bod. Napìtí rostlo. Je naše orientace správná? A co azimut? Bajkal je jezero záhad! Nepùsobí v našem okolí nìjaká nezpozorovaná magnetická anomálie?
Pocit‚ ¾e jsme se uprostøed nekoneèné plochy jezera ztratili neustále sílil‚ v mysli se vybavovaly zprávy o lodích‚ které celé dny bloudili v nekoneèné mlze, o lodích‚ které se u¾ nikdy nevrátily. Vzdali jsme se, Bajkal nám pøemohl. Po zmìnì kursu smìrem k nejbli¾ší bodu na bøehu‚ po dalších nekoneèných desítkách minut jsme se vrátili k místùm nedaleko našeho startu.
O sportovním duchu Irku»anù jsem u¾ mnoho slyšel i pøedtím, Sašo‚ ale teprve pøi prvním výšlapu do kousku opravdové tajgy jsem si uvìdomil zvláštnosti vaší turistiky. Turistiky krajem bez cest‚ bez turistických stezek‚ znaèek‚ bez lidí‚ chat‚ boud‚ restaurací, panenskou pøírodou s tøicetikilovou krosnou‚ která musí obsahovat vše‚ co èlovìk pro mnohadenní pobyt v divoké pøírodì bude potøebovat . Turistiky drobných i vìtších objevù.
Malé akustické divy Bajkalu
O Turalech a jejich tónech jsme se doèetli ve Volkovovì knize Toulky po Bajkalu a samozøejmì jsme si vytvoøili pøíle¾itost‚ pøesvìdèit se o nic na vlastní oèi, toti¾‚ pøesnìji øeèeno, na vlastní uši.
V jazyku domorodcù „turali“ znamená muzikální‚ hudební. A na Turalech prý zpívají písky, ano‚ rozumíte dobøe, písky. Jsou prý i jinde ve svìtì‚ písky‚ které zpívají v noci‚ jiné‚ které se projeví bìhem bílého dne‚ nìkteré v klidném tichém poèasí‚ jiné za bouøí.
Zpìv turalských pískù prý upoutal u¾ praobyvatele kraje a vyvolal èetné legendy a povìsti o zlém duchovi‚ který láká náhodného tuláka, o zvonech starobylých mìst zasypaných pøed vìky‚ o orgiích d¾inù které se tu po nocích scházejí…
Jak se na Turaly dostat? Nejdøíve lodí která týden co týden putuje od jihu k severu a zpìt‚ potom na bajdarkách, vlastními silami a¾ na místo.
Písky jsou dobøe viditelné u¾ dálky‚ do zlata vybarvený velkolepý pøírodní amfiteátr na popøedí temnì zelené tajgy se spouští a¾ k modré lagunì jezera. Tu a tam je zdoben stromy zvláštních tvarù, které tvaruje nemilosrdný vítr. Písek nezpíval‚ choval se pokojnì a dobromyslnì. I bez zpìvu byl jedineèný‚ èistý‚ jemný, jen ho nasypat do píseèných hodin. Prohøátý sluncem laskavì pøijímal vodou ochlazená tìla.
Naveèer se spoleènost usadila kolem táboráku‚ zaznìly kytary, tlumené hlasy pozpìvova1y písnì o Bajkalu. Nedalo mi‚ odpoutal jsem se a šel do tichých konèin‚ kde u¾ hlas lidí zanikl. Koneènì! Z neznáma zaznìl nepoznaný vzrušující tón. Jasný‚ èistý‚ rozvlnìný zvuk støedního zabarvení. Radostí jsem zakøièel, celá spoleènost pøibìhla a ... nic. Písek mlèel a mlèel. Den‚ dva, týden…
Stromy formované vìtrem na bøehu jezera
Výlet na Turaly jsem jednou zopakoval. Naslouchali jsme pískùm ve dne‚ v noci‚ za jasného poèasí i lehké letní bouøe. Marnì. Jen dva z naší výpravy‚ jako kdysi já, zaslechli chvíli ten vzrušující tón. Znìl doopravdy‚ nebo jen naše vroucí pøání se stalo skutkem?
Písky snad umlkly po výstavbì Irkutské vodní elektrárny. Její pøehrada zvýšila hladinu celého obrovského jezera o celý metr a vìtšinu nìkdejšího zlatého amfiteátru smáèejí vody Bajkalu.
Akustický nedostatek turalských pískù nám zèásti vynahradil jejich soused‚ záliv Chaman — kit. Skrývá se pod obrovským strmým skalním obloukem pod ním¾ jsme nalezli to nejvelkolepìjší echo. Jako magnetofon neobyèejnì èistì a jasnì, s nìkolikavteøinovým zpo¾dìním vrací celá dlouhá slova.
Objevili jsme ledovec
Mé turistické cesty kolem Bajkalu se støídají s pracovními expedicemi. Jedna z nich, v létì 1975, nám pøinesla neèekané pøekvapení.
Cílem naší výpravy byl jeden z bodù výstavby Bajkalsko amurské magistrály‚ místo výstavby sedmikilometrového ¾eleznièního tunelu ji¾nì od údolí Davan. Cestou jsme potkávali fantastické scenérie, mimo jiné obrovské vodopády.
Pozdrav ¾ivlùm
Koneènì jsme stanuli pod horou Èeského, východiskem naší další cesty, naši výpravu naplno zaujal obrovský vodopád.
Vodopád pod horou Èerského
Naše horolezecká trojice se chystala vystoupit na vrcholek hory‚ aby poøídila nìkolik snímkù reliéfu okolí‚ kdy¾ jsme - celkem mimochodem a bez pøekvapení - zaznamenali‚ ¾e asi stojíme poblí¾e ledovce. Vlastnì nás to‚ neodborníky‚ nijak zvláštì nepøekvapilo proè by nad Bajkalem nemohl být ledovec? Pro poøádek jsme udìlali nìkolik snímkù‚ popsali okolí a vrátili do Irkutska.
Ledovec nad Bajkalem
Naše snímky vyvolali vzrušení. Ledovec na zemìpisná šíøce Moskvy ve výšce jen asi 2000 metrù ještì nebyl zaznamenán. Nìkteøí souhlasili‚ jiní to pošetilé tvrzení popírali…
O rok jsme výpravu zopakovali. Oddíl se doplnil o odborníka hydrologa‚ pøipojili se termotechnici a mechanici schopní vysvìtlit zákonitosti vzniku ledovce, uká¾e-li se‚ ¾e to ledovec doopravdy je. Výprava se teoreticky pøipravila a váha batohù narostla o nezbytnou literaturu.
Po dvoudenním putování terénem u¾ celkem známým jsme koneènì stanuli na místì. U¾ první pohled odborníkù potvrdil naši domnìnku: našli jsme klasický ledovec. Ukázali nám oblast jeho napájení i rozrušování, popsali kamenné boky morén‚ brázdy proøezané proudy tající vody. Hrubé promìøení ukázalo jeho rozmìry: délka i šíøka zhruba kilometr‚ tlouš»ka nìkolik desítek metrù. A v dolinì naproti ledovci další pøekvapení dostupné jen odborníkùm: další obrovský snìhem pokrytý útvar, ledovec údolného typu.
Pochùzky kolem Bajkalu jsou bohaté na pøekvapení. Ledovec vzrušil, neodborníky i specialisty však jednoznaènì upoutal další jedineèný útvar‚ který zpestøil naši cestu: obrovský snì¾ný most pøes øeku Verchnaja Ire¾‚ který pùsobivým obloukem pøeklenul divokou øíèku.
Snì¾ný most nad øíèkou
Pøi pohledu shora má tvar obrovského ptáka s rozevøenými køídly‚ jejich¾ rozmach je nìkolik desítek metrù. Síla oblouku ještì stále - koncem èervence - asi pìt metrù. Asi obrovská lavina‚ která tu v zimì spadla‚ pod ní¾ øíèka prorazila své koryto. Její køiš»alová voda tu doplòuje nevšední harmonii pøírody.
Zimní pøechody pøes Bajkal
Skoro vám závidím Sašo ty nevšední zá¾itky a chápu‚ rozumím‚ proè vás Bajkal tolik zaujal. Poskytuje tisíce pøíle¾itostí k nezapomenutelné‚ vzrušující práci‚ i neopakovatelnou‚ by» nároènou rekreaci. Pøiznávám však‚ ¾e ze všech vašich vyprávìní mne nejvíce zaujaly zimní pøechody pøes zamrzlý Bajkal. Víte ještì jak to zaèalo?
Po prvé byla tato ledová turistická cesta prošlapána teprve asi roku 1963. Nevelká skupinka pracovníkù našeho ústavu (poznámka: Sibiøského energetického ústavu, Irkutsk) si to namíøila pøes led. Od té doby se zimní pøechody pøes Bajkal staly tradicí. V bøeznu – dubnu se pøes jezero vydává a¾ 4-5 skupin a poèty úèastníkù jsou stále vìtší. Osobnì jsem tuto ledovou pou» pøekonal asi dvanáctkrát‚ nìkolik výprav jsem osobnì vedl.
Pochod zaèíná v noci. Na nìkteré ¾eleznièní stanici ne bøehu Bajkalu se scházíme kolem pùlnoci a skupinka „ledochodcù“ se vydává na cestu asi ve 3/4 4. V této dobì u¾ zima pøece není tak krutá, jen mimus 15 a¾ 20 stupòù. A¾ na ten vítr. Seveøané namísto stupòù Celsia krutost zimy vyjadøují: teplota mínus dvakrát rychlost vìtru. Tak¾e kolem šesté ráno‚ tìsnì pøed východem slunce‚ kdy je teplota u¾ jen mínus patnáct‚ ale vítr dosahuje 10 metrù za sekundu‚ krutost zimy vydá za tøicet pìt pod nulou.
Pøechod pøes zamrzlý Bajkal - zátarasy
Podmínky pøechodu se samozøejmì pochod od pochodu mìní. Jednou jdeme za pøímé viditelnosti, jindy v husté mlze podle kompasu‚ nìkdy i za bezvìtøí‚ jindy ve snìhové metelici. Pøed vìtrem není kam se schovat‚ snad jen za pøítele‚ nebo bìhem krátké zastávky zalehnout za batoh. I stav ledu bývá velmi rozdílný. Nejkrásnìjší je rovný èistý led, sypký sníh se na povrchu èasto celou zimu neudr¾í. Má tisíce trhlin‚ uvázly v nìm miliony drobných i vìtších bublin. V paprscích slunce ten køiš»álový svìt hraje barvami duhy. Jindy je povrch pokrytý snìhovými nebo ledovými zátarasy‚ tu a tam se najde i ¾ivá nezacelená trhlina ‚ která se však dá obvykle snadno pøekonat, obejít.
Led nad zamrzlým jezerem
Pocit je ú¾asný‚ jedineèný, místy a¾ strašidelný, pod námi je jeden a pùl kilometru vody a sílu ledu necítíš, jen odhaduješ. Co kdyby právì tady vyvìraly hluboké termální prameny, které místy led rozrušují… Kolem šesté ranní je pìtiminutový odpoèinek‚ skupina se posílí èajem z termosek. V poledne je pøestávka delší. Menu je prosté‚ teplá hovìzí polévka a „butìrbrody“ - chlebíèky. Uprostøed ledové plochy‚ dvacet km od bøehù vzplane táborák; døevo samozøejmì neseme v batohu‚ kde by se uprostøed jezera vzalo ?
Doba pøechodu se mìní od 9 do 15 hodin a závisí na stavu ledu i klimatických podmínkách. I v tomto smìru do pøíprav zapojujeme vìdu. Limnologický ústav v Listvjance, který bývá cílem nebo východiskem cesty pohotovì poskytuje u¾iteènou pøedpovìï. Pøechody pøes Bajkal jsou stále oblíbenìjší a stalo se, ¾e jsem ledovou cestou pøe jezero doprovodil skupinu 140 „bajkalochodcù“.
Lákala mì pøedstava, ¾e se jednou zimního pøechodu Bajkalu zúèastním, nenašel jsem èas, síly ani odvahu. A tak mi tuto lákavou atrakci pøipomínají jen staré dopisy a fotografie. Mají své osudy, nìkdy se dlouhé roky i desetiletí schovávají, aby se najednou – hledáš-li nìco zcela jiného – vynoøily a pøipomenuly dávné události, lásky, touhy, pøíbìhy.
Imrich Lencz
Další èlánky autora: