Cesta do Říma a Neapole - 3

Bazilika Svatého Petra

Má-li být Řím stručně charakterizován, stačí jen dva hluboké pohledy do minulosti. Pohled do hloubky času, kdy dohlédneme tak hluboko, že nás z toho může jímat závrať. Antický Řím leží ve vrstvě času, kam nesahají ani předci našich předků. A přesto si musíme připustit, že zrovna třeba zde mohl žít někdo z nich. A musíme si připustit, že to rozhodně nebyly opice. Vlastně se od nás lišili tak neskutečně málo, že by mohli být našimi sourozenci. Svět byl sice menší, ale zmítaly jimi stejné vášně, měli stejné sny a stejná trápení. A to, že žili správně, dokazuje to, že jsme tady. Jsme až neskutečně úspěšný živočišný druh.

Druhý pohled je pohled na Řím křesťanský. Tento pohled už je mladší a užší. Už když spolu žijí tři lidé, je přežití otázkou umění kompromisu. A nejlépe kompromisu, který má určena jasná pravidla. Kompromis nefunguje pouze u lidí, ale u té polidštěné opice je nutností. Díky své inteligenci se z člověka stala až příliš dokonalá šelma. A to šelma, u které by střety končily dost často smrtí. Čas od času se “věci” vymknou kontrole a lidé hromadně zabíjejí lidi. To se z věcí lidských stávají věci nelidské. Některé zákonitosti přírody nepřemůže ani člověk. Možná i bohudík. Je potřeba prohrát čas od času nějakou bitvu, aby se vyhrála válka. A nadřazenější je celek, nežli jedinec. I když se nám to asi moc nelíbí, bohužel je to tak. Na sklonku antiky nastala doba, kdy mechanismy moci té pradávné doby se hroutily, a bylo třeba jednat. A tak se z křesťanství stalo státní náboženství. A tady začíná druhý pohled na Řím. Řím křesťanský. Jsou dvě hlavní města křesťanství. Jeruzalém a Řím. Chcete-li vidět a cítit víru, jeďte do Jeruzaléma. Chcete-li cítit moc a krásu křesťanství, jeďte do Říma. I když i zde, chcete-li, potkáte víru.

Svatyně nad hrobem svatého Petra, který zde byl umučen a pohřben roku šedesát čtyři, pochází z druhého století.Původní kostel nad ní nechal postavit císař Constantinus. Už tehdy byla bazilika ohromná. Ale čas na ní hlodal a hlodal. Hrozilo její zřícení. A tak v roce 1506 položil základní kámen k nové bazilice papež Julius II. Stavěla se až do roku 1626. Jednu chvíli docházely peníze a hádejte, jak je papež získal? Vyhlásil prodej odpustků. A tak díky hříchům smrtelníků stojí i tento velkolepý chrám. Nemá lidské rozměry, neboť je oslavou Boha a papežství. Vždyť dlouhý je dvě stě jedenáct a půl metru a vysoký sto třicet šest metrů. Kopule je nejvyšší na světě a navrhl ji sám Michalangelo. Do této kopule by se vešla celá Milánská katedrála.

Je ráno, tělo se jen obtížně přímí, ale už je jakž takž rozhýbané. Vcházíme na Svatopetrské náměstí se slavnou Berniniho kolonádou. Obě kašny chrlí vodu a ještě je možnost schovat se do stínu. A tak se schováváme. Slunce bude ještě dost. U nás v Čechách prší, ale v Itálii ne. Po celou dobu pobytu tomu tak bylo. Náměstí je hodně rozlehlé, a tak se čelní stěna baziliky jeví neveliká. Tak nějak normální. Nemáte ani tušení, jak obrovské prostory se za ní skrývají. S bazilikou jste celou dobu sám. Ne, že byste v ní byl jediný. Ale je tak veliká, že se nemačkáte, ani kdybyste chtěli. Do chrámu se vejde šedesát tisíc lidí. A ukrývá toho v sobě tolik, že nemůžete odtrhnout oči od té veškeré krásy a nemáte čas sledovat krásu lidí. Je toho tolik, že vám vše splývá v jeden nekonečně barevný a zlatý obraz a jen semo tamo si uvědomíte, že tohle je přece Pieta a tohle je přece svatý Petr.

A tak, vědom si doporučení naší průvodkyně, stoupám nejdříve do kopule. Je to vysoko, ale jsou na zemi věci vyšší. Kopule je Michalangelovo dílo. Ona je bazilika vůbec kolektivní dílo. Myslím tím kolektivní dílo těch významných a slavných. Začal ji stavět Bramante, taky Michalangelo, Rafael Santi i Bernini a s nimi mnoho jiných a jiných. Schody jsou prokletím všech staveb, které mají více než šest pater. A to bazilika má. Po cestě se vám zjevují nádherné pohledy, pak jdete dutou kopulí a nakláníte se ke stěně, neboť to jinak nejde. Tělo je ale zvyklé na rovnováhu a brání se ze všech sil. Schodiště jsou zajímavě osvětlena a já se snažím ulovit nevšední fotografie. To by byla paráda, kdybych ještě uměl fotit! A pak jsem na denním světle a pode mnou je Řím. Ani mi to nepřipadá, že bych byl nějak moc vysoko. Panorama města je jiné, než jsme zvyklí z našich končin. Koneckonců tohle nejsou končiny, ale prvotiny. Tady to přece tenkrát začalo.

Kolem mne je dost zelených ploch, několik kopulí, něco věžiček a hodně domů. Stejně se mi ale nezdá, že tu bydlí dva miliony lidí. Město vypadá vzdušně a pokojně. Ulice jsou z tohoto pohledu odsud klidné. Ne jako v Paříži, kde po bulvárech jede auto za autem a všude se valí davy. Je pravda, že je vlastně skoro víkend. Scházím dolů a zírám. Jsem trochu v šoku a fotím. Přestavuji režimy a fotím a opět přestavuji režimy a pak mi spadnou brýle na tu cennou a starobylou podlahu. Sláva, podlaze se nic nestalo. Brýle to nevydržely. Sklo se rozbijí a já jsem na blízko slepý. Ještě že má fotoaparát v hledáčku dioptrickou korekci. Někde jsem to přece četl v návodu! Po chvíli se mi to podařilo nastavit. Foťák jsou teď moje brýle. Chrámem se line světlo a je to, jako by Bůh posílal paprsky milosrdenství na návštěvníky baziliky. Je to fascinující. Toto je dům světla. Zmateně popocházím obrovským prostorem, už mě bolí za krkem a valí se to na mne shora i zespoda, zleva i zprava. Tolik krásy, že se mi z toho doopravdy tají dech. Tolik barev, tolik tvarů, tolik zlata! Doposud jsem nevěděl, jak to chutná, když se vám tají dech.
Odteď už to vím. Ti naši předci byli geniové. Už jenom vymyslet rozmístění oken, aby ten světelný koncert fungoval.

A pak vidím spolucestující z Brandýsa, jak hladí nohu soše Svatého Petra, a najednou mám chuť si ji pohladit také. Myslím si o sobě, že jsem člověk nevěřící a racionální. Tedy jenom myslím. Nevím. Ale kdo pohladí nohu sochy Svatého Petra a něco si přeje, prý se mu to splní. A tak se na něj dlouze dívám, zda mě registruje, a váhám. No řekl bych, že se na mne dívá. A tak přistupuji k soše a po boku mám jejího živého strážce. Je to sympaťák, ale…. “Hele, Petře, já ví že jsem lump a do nebe nepůjdu. Ale měl bych takové malé a splnitelné přání. Když mi ho splníš, tak tě po smrti nebudu obtěžovat a půjdu rovnou do pekla. Přísahám!” No a Petr se na mne dívá a mně se zdá, že na mě mrknul a že mě poslouchá a že mi rozumí. “Tak povídej hříšníku a uvidíme,” praví bez otevření úst, neboť je kamenný. Pak se podívá do mé knihy osudu a zamračí se a kouká a čte a vrtí nevěřícně hlavou. Moje kniha je plná černých teček, jen málo červených hvězdiček se opatrně choulí v rohu a Petr se mračí čím dál tím víc. ”Hele Petře a mohl bych se podívat? “Ale hned vím, že nemůžu, protože kniha je majetkem osudu a jen Bůh v ní smí opravovat a psát a žádný smrtelník v ní číst nesmí. Ale pak mi telepatickým jazykem jakoby přitaká a já mu řeknu, že si přeji, abych nikdy nemusel pohřbívat ty své úplně nejbližší. Při tom mu něžně hladím nohu a třesu se jako list na platanu, jak o tom někdo napsal tak krásnou a pravdivou báseň. No a pak tu jeho nohu přenechávám těm ostatním, co ho třeba potřebují o hodně víc než já.

No nazdar, to je hodin! Za chvíli se máme sejít u kašny s ostatními a já ještě neviděl Pietu. A tak počnu zmateně pobíhat sem a tam, protože vím, že je někde u východu. Ale najednou se mi zdá, že je východ za každým sloupem. Tady není a tady taky…Jirko, klid! A tak přistupuji k elegantnímu černému strážci a ptám se ho po Pietě. Kupodivu rozumí a ke svému úžasu i já rozumím jeho italské odpovědi. Rovně a na konci doleva. A tak už rozvážně kráčím k tomu správnému východu a pak ji vidím. Je chudák za sklem, tak jako papež při svých projížďkách světem. Svět není kolébkou bezpečí, ale spíš je těhotný násilím. Michelangelo toto sousoší vytesal ve svých dvaceti pěti letech. Byl mladý, a tak je Marie mladá a něžně a upřímně smutná. Mrtvý Kristus je dospělý muž a nějak se nemůže vejít do její náruče. Jsou spíš jako dva milenci a vy cítíte, že tady nešlo jen o biblickou pravdu, ale o mnoho víc. Toto je zpověď Michelangela. Michelangela ztrácejícího cosi. Jako každé velké umění je toto sousoší úžasně pravdivé. Po dlouhá staletí to bylo výjimečné a jedinečné vyznání, které snad až v osobě Rodina našlo srovnatelnou tvář. Jak jsou ti význační umělci vždy tak netuctoví, že jsou někde na hranici mezi blázincem a šibenicí.

A pak utíkám na náměstí, které se mezi tím zaplnilo davy návštěvníků, a začleňuji se do naší skupiny. Naproti nám jsou mladí modří, vlevo mladí žlutí a támhle v rohu staří modří. A jak tak koukám, už jsem tady toho napsal nějak moc a to už by nečetl ani maxipes Fík a ten četl všechno. Tak zatím ahoj a příště už doopravdy i o Vatikánských muzeích.

Jiří Suchánek