Cesta do Říma a Neapole - 1

Římské slavnosti a v zajetí osudu.

Potřetí se chystám do Itálie a potřetí vím, že vlastně pojedu úplně někam jinam, než jsem vlastně kdy předtím byl. Itálie je zemí nejrůznějších celků, které spojuje jazyk a společenská hrdost. Ona totiž Kalábrie je úplně jiná než Toskánsko a to je zase úplně jiné než Benátecko či Lazio. Všude v těchto zemích se mluví italsky a všude mají tak slavné předky, že slavnějších v Evropě není. Ale až po absolvování své třetí cesty si uvědomuji, že Itálie je zemí společných růzností. Ano, všichni jdou po jedné cestě, dokonce i jedním směrem, ba dokonce i za jedním cílem, ale každý z nich tak činí jedinečným a nenapodobitelným způsobem. To jsem pochopil až u pramene Itálie - v Římě. Ve městě, které dalo kdysi dávno v minulosti té zbývající Evropě směr a smysl. V antickém Řecku byl prvopočátek zrození Evropy a taky se zde nastavily hranice možného. Kultury, společenských významů, smyslu budoucnosti i mnohého a mnohého dalšího. Řecko otevřelo dveře. Ale Řím jimi prošel jako první. Všechno má svoji příčinu, svůj původ, svůj zdroj. Mnoho prvků pak smíchá osud a stane se zázrak.

Tím zázrakem je samotný Řím. Ale vlastně i celá Itálie. Vznikl zde kdysi styl románský, renesanční i barokní a jen gotika je původem z Francie. Ale i ta gotika, byť importovaná, má v Itálii trochu jiný rozměr než ve zbytku Evropy. Taky opera je původně italskou záležitostí, ba i fašismus a mnohé další. Zdá se vám, že ten fašismus není dobrý příklad ke jmenování? No a vidíte, jediná moderní čtvrt v Římě je dědictvím Musoliniho. Jmenuje se E.U.R a není vůbec nezajímavá ani na území tak výjimečného města, kterým Řím bezpochyby je. A na to všechno se já teď chystám a na to všechno se já teď těším. Jedu s nejmenovanou českou cestovní společností a jedu s ní po prve. Předtím jsem jezdil jenom se jmenovanou českou cestovní společností, ale letos mě zklamal přístup jejich zaměstnanců k mým přáním a očekáváním, a tak jsem se rozhodl to zkusit jinde. Je to asi tím, že už tato společnost není česká anebo tím, že se u nich omladil kádr zaměstnanců. Ale je to vlastně jedno.

Odjezd je v pravé poledne jako v tom slavném westernu. Je od hotelu Panorama a jsem zde zase o hodinu dřív. Odjíždí autobus do Londýna a spousta jiných autobusů do něčeho. A pak čas pokročí a přichází i moji budoucí spolucestující. Je to hodně nesourodá skupina. Nejmladšímu účastníkovi je asi pět a nejstaršímu dvaaosmdesát. Průvodkyně se jmenuje Pavla a tentokrát jsou oba řidiči muži. Mimochodem byli perfektní. Nebyla s nimi sice žádná legrace, ale jen jednou se museli otáčet z důvodu bloudění a cesta tam a zpět tím pádem byla jen asi o tři sta metrů delší. Klobouk dolů a zlé pryč!

Cesta do Říma je dlouhá. Asi sedmnáct hodin a to je už hodně.
Dostal jsem to nejhorší místo ze všech. Přímo u prostředního výstupu z autobusu a navíc u uličky. Před sebou máte celou tu dobu podivuhodný plastový prostor, kde se vaří káva a pod tím je kabinka záchodu. No někdo to místo dostat musel. Mému sousedovi je osmnáct a jede s babičkou a dědečkem. Má kouzelný úsměv a sto šedesát pět centimetrů. On už v Římě byl a ne jen v něm, ale v Neapoli byli jen dva lidé z celého autobusu. Jedeme přes Německo a Brennerský průsmyk.
Německo je na projíždění úžasně nudné. Skoro nic po cestě nevidíte, dokud se kolem vás nezvednou Alpy. A na těch ještě občas leží sníh. Ale hlavně už to není nuda. O hygienicko-odpočinkových přestávkách si dávám Bebe dobrý večer, pak Bebe dobrou noc a ke snídani už Bebe nenávidím a dávám si italskou bagetu. Před pozřením si ji dlouho prohlížím, zda nenajdu alespoň maličký nápis Bebe. Ovšem k bagetě si dávám energetický nápoj jasné a zářivě červené barvy. Až mám trochu strach, abych nesvětélkoval. Nápoj je německý, ale koupený u nás v Boleslavi. Možná ho plnil Vietnamec na lince v Číně.

Ať žije OJRÓPA!

Další foto zde

Jiří Suchánek