VÝLET na Hrèavu
Krou¾ek Nìmecké konverzace je jednou z pestré palety aktivit ostravské Spoleènosti Senior. Svou pøísnou rukou, no zároveò vlídným úsmìvem jej vede paní Vìra Martinková. Krou¾ek se schází ka¾dé pondìlí. Jeho programovou náplní je ètení nìmeckého tisku, prodiskutování aktualit z bì¾ného kulturnì-spoleèenského ¾ivota u nás, èastými tématy jsou také vnitropolitická a hospodáøská situace naší zemì, dìjinné události z nedávné i dávnìjší minulosti a nechybí ani „mluvnické okénko“, ve kterém si èlenové pestrými formami oprašují své více èi ménì zapomenuté znalosti nìmeckého jazyka.
Bìhem jednoho takového „sezení“ se èlenové krou¾ku rozhodli, ¾e podniknou spoleèný výlet do lùna nádherné beskydské pøírody, který by utu¾il jejich i beztak hezké mezilidské vztahy. Navr¾ených míst bylo nìkolik, no kdo by odolal zjištìní, ¾e v H R È A V Ì lze bez problémù bìhem nìkolika málo minut, a dokonce pìšky, navštívit hned T Ø I STÁTY Evropské Unie. Právì tam toti¾ le¾í Trojmezí, nejji¾nìjší místo dnes u¾ bývalé èesko-polské hranice a nejsevernìjší výspa té èesko-slovenské. A bylo rozhodnuto! A tak jednoho pøíjemného dne se sešli èlenové krou¾ku pøed kulturním zaøízením Jízdárna v Ostravì a domlouvali strategii pøesunu z Ostravy do Hrèavy. Tentokrát se jelo osobními auty. A tak jsme nasedly a svìøily své „pasa¾érské“ osudy do rukou øidièù.
Trasa vedla pøes Frýdek-Místek, Tøinec a Jablunkov. Cesta ubíhala poklidnì, bez kolizí a cestující se mohly dosyta kochat pøírodními krásami Beskyd, které cestu lemovaly tu zprava, pak zase zleva… Z Mostù u Jablunkova, tìsnì pøed hranicí se Slovenskem, vede do Hrèavy jediné silnièní spojení po asfaltové silnici, zbudované v roce 1965, která byla k našemu podivu ve výborném stavu. Je to na stoupání nároèný desetikilometrový úsek, který vede nádherným lesním královstvím. Vévodí mu vrch Gírová ve výši 839 m n.m.
Na Hrèavì
Samotná obec Hrèava le¾í ve výši 594 m n.m. a snad právì díky této své døívìjší nepøístupnosti si obec dlouho udr¾ovala neopakovatelný ráz ¾ivého skanzenu lidové architektury.
Na vrcholu stoupání nás u¾ uvítala místní tabule obce Hrèava a hned na jejím zaèátku místní velmi moudøe zbudovali velké parkovištì, na které jsme také hned odboèili.
Vystoupili jsme, protáhli údy zmo¾ené dlouhým sezením v autì a zbì¾ný prùzkum okolí ukázal, ¾e to parkovištì je pøímo pøed zahrádkou jedné z místních hospùdek, v jejím¾ èelním traktu byla prodejna smíšeného zbo¾í. Velice jsme ocenili toto úèelné uspoøádání turisticky nezbytných zaøízení a jako správní Èeši jsme zavítali nejprve do hospody. Tam jsme se pøed naší další, teï u¾ pìší cestou posilnili místní nabídkou nápojù i svými potravinovými zásobami z domu.
První pozoruhodností na naší pìší pouti mìl být místní kostel, o nìm¾ bude øeè pozdìji, jeliko¾ však klíèe od jeho brány má starosta, Josef Szkandera, který byl tou dobou na pochùzkách mimo obec, prohlídku jsme pøesunuli na konec programu a podle turistických znaèek jsme se vydali rovnou na Trojmezí, co¾ mìla být nenároèná a pouhé dva kilometry dlouhá procházka.
Závan starých èasù v podobì starých døevìnic nás s nostalgií pøenášel do doby dìtství našich rodièù a mo¾ná i nìkterých z nás, no pokud nìkdo nepoèítal s tím, ¾e pøevahu nad upravenými a udr¾ovanými døevìnkami zde mají dvougeneraèní zdìné domy, mo¾ná byl zklamán. Tento dojem se pozdìji potvrdil a umocnil v samotné obci Jaworzynka na polském území.
Znaèka nás vyvedla z vesnice a pokraèovala kolem rozlehlých pastvin a luèin, na kterých v neuvìøitelnì vyrovnaných øadách stály jeden vedle druhého panáky z èerstvì usušeného sena a ještì vonìly jetelem, do toho se mísila vùnì medoviny a lipových kvìtù… Nádhera, nejen pro oko a èich vnímavého pozorovatele. K postavám ¾encù a hrabaèù sena, které se pøed námi v dálce kmitaly na okolních kopcích u¾ chybìl u¾ jenom zvuk typické místní gajdošské muziky, kterou hrèavští rodáci v minulosti prosluli. Gajdování se zde prý dìdilo z generace na generaci, jen ten ètvrtek je nebylo slyšet – asi je z tìch pastvin vypudil zvuk motorových sekaèek, které dnes u¾ „obhospodaøují“ vìtšinu luèinatého porostu.
Pohlceni dojmy a ponoøeni do vzpomínek jsme najednou zjistili, ¾e cesta nás vede nìkolika prudkými zákruty strmì dolù, do jakési str¾e, a ti ménì pohybliví stále èastìji otáèeli hlavy dozadu a „šacovali“, jak budou zvládat pøi zpáteèní cestì to prudké stoupání, kterému se nebude mo¾né vyhnout. Na dnì toho „dolíku“ nám pak pøipadalo, ¾e tu není nikde ani ¾iváèka, tak¾e by ani nebylo radno si zde tøeba neopatrnou chùzí zlomit nohu…
Pak jsme zdolávali zase stoupání, chvilkami odpoèívali, a najednou hle! pøed námi ve svahu se objevila chaloupka - upravená døevìnka. Stála jenom kousíèek od konce asfaltky, která nás dovedla a¾ sem, a jako by právì ona byla tím koncem svìta, za jaký byla obec pokládána ještì pøed ètyøiceti lety. Kolem ní vedla dál u¾ jen polní cestièka.
Na druhé stranì toho chodníku stála pláòka a v jejím stínu na ¾idli odpoèíval starý mu¾. Sedìl a jakoby se díval na èerstvì poseèenou trávu na kousku pastviny pøed svým domeèkem. Nedalo nám to, a 
dali jsme se s ním do øeèi.
Øekl nám, ¾e je nejstarším ¾ijícím obyvatelem Hrèavy a ¾e on je tím strá¾cem Trojmezí, který nedopustí, aby se tam dìly nìjaké nepravosti, a vyprávìl o cyklistech, kteøí tam po jakési akci nechali velký nepoøádek a pak místní to museli po nich uklízet.
Onen pán se jmenoval Ondøej Vavøaè a bylo mu 77 let. Prý 45 let pracoval v Jablunkovì na dráze a celá léta spoleènì s dalšími místními lidmi pìšky putovali lesními cestami dolù, do Jablunkova, a tak kdysi „cestovali“ za prací. Vyprávìl o té dobì, kdy soused pøátelsky zdravil souseda, všichni si pomáhali, v nedìli chodili do kostela a veèer se scházeli v hospodì u piva… Vyprávìl také ještì mnoho zajímavého o své rodinì, ale jedna naše skupinka u¾ došla na nejvyšší bod okolí a my jsme se vydali za nimi.
Pøišli jsme na vyvýšeninu, odkud byl nádherný výhled na východ do hlubokého kysuckého údolí Èieròanka a ji¾ním smìrem od nás u¾ vedla upravená stezka se schody a lemovaná zábradlím a¾ dolù k lávce nad roklí potoka.
Vlastní TROJMEZÍ, tj.bod styku hranic všech tøí státù toti¾ le¾í ve str¾i potoka, která je 34 m široká a 8 m hluboká. Pokud by trojmezní kámen byl umístìn zde, hrozilo by nebezpeèí, ¾e jej odnese voda pøi jarních táních èi prudkých deštích. Proto zde byly v roce 1995 vztyèeny tøi ¾ulové monolity a za hranici tøí státù se pokládá støed kruhu, který ohranièují tyto tøi kamenné jehlany.
Nad samotnou roklí je dnes døevìná lávka a ještì dnes døevìné hranoly jejího zábradlí svítí novotou a v mysli vyvolávají vùni døeva…
Odtud jsme se pak na radu pana Vavøaèe vydali pøes onu vyvýšeninu smìrem na sever a dostali jsme se na pohodlnou cestu vedoucí do Jaworzynky, èím¾ jsme se vyhnuli té obávané zpáteèní cestì dolù, do toho „dolíku“ a pak do strmého kopce…
Tady byl u¾ opravdu znatelný urbanistický boom poslední ètvrtiny minulého století, kdy si tady pøedevším horníci pracující v ostravských dolech a hutníci z tøineckých ¾elezáren stavìli velké bøízolitové krychlové domy s modernì upravenými zahradami.
Zastavili jsme se v místní hospodì, proto¾e jsme chtìli ochutnat krajovou specialitu „bigos“, co¾ je smìs dobrot z nìkolika druhù masa, zelí, hub a sušených švestek.
Nemìli však nic jiného ne¾ „zapiekanky“ - tìsto velice pøipomínající pizzu a z toho, co bylo nahoøe, jsme identifikovali houby a dominující keèup. Zato je podávali vlo¾ené do impregnovaného potravináøského papíru v podobì jakési „èepièky“ èi nedokonèené „vlaštovky“, na kterém byl notovým písmem zaznamenán nápìv, který jste si mohli pøi pojídání zapiekanek broukat… Milovníci piva v našich øadách zde ocenili èepované èerné pivo! Prý bylo velmi sladké…
Zbytek naší pìší túry zpìt do Hrèavy byl velice pohodlný. Šli jsme po široké kamenité cestì, která evokovala obrázky døívìjších „cestáøù“ s neodmyslitelným dvoukolákem plným štìrku, jak v¾dy bez odkladù opravovali ka¾dý sebemenší výtluk na „jejich“ cestì. U jedné chalupy se nám naskytl pohled na originální ¾ebøiòák, který právì vytáhli ze stodoly a sna¾ili se do nìj místo konì „zapøáhnout“ traktor!
Cesta pak vedla jakoby po høebeni a podél bývalé èesko-polské hranice – ty na bílo natøené hranièní „patníèky“ na obou stranách ještì nestaèily úplnì zarùst trávou. 
Netrvalo dlouho a pøišli jsme k hrèavskému kostelu sv. Cyrila a Metodìje, který jsme chtìli vidìt hned ráno. Je to døevìný kostel z roku 1936, tudí¾ patøí mezi nejmladší døevìné kostely u nás a je proslulý svou døevìnou køtitelnicí, kterou prý vyøezal místní hluchonìmý øezbáø Ondøej Zogata. Právì tu jsme si pøáli vidìt nejvíce,ale ani teï se nám to nepovedlo, proto¾e kostel byl stále zavøený. Zato jsme si prohlédli alespoò høbitov, který láká návštìvníky zejména hrobem Anny Hlaváèové, babièky naší hereèky Jany Hlaváèové – ta si Hrèavu oblíbila natolik, ¾e si sama pøála být zde pochovaná.
A odtamtud to u¾ bylo jen pár krokù k parkovišti - pod ním se na kraji lesa nachází další hrèavská pozoruhodnost, „lurdská jeskynì“. Je to kamenný oltáø s lurdskou madonou a vyvìrajícím pramenem zázraèné vody, který místní postavili v r. 1937. Samotná stavba je ukázkou toho, jak naši 
pøedkové umìli hospodaøit. Vyu¾ili na ni toti¾ kámen, který byl pùvodnì urèen na kostelík, budovaný rok pøedtím. Kameny však zbyly, a tak byly pou¾ity na stavbu madonina oltáøe i jeskynì, která chrání místní pramen - ten má prý dokonce léèivé úèinky a doká¾e nemocné zbavit oèních chorob.
Naše poslední hrèavské kroky vedly opìt do stejné hospody, kde jsme svá unavená tìla vzpru¾ili kávou a debatou o dalších zajímavostech Hrèavy:
Byla zalo¾ena v 17. století jako souèást polské obce Jaworzynka. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se obyvatelé hlásili k èeské národnosti a usilovali o oddìlení od Jaworzynky a pøièlenìní k novì vzniklé ÈSR. Povedlo se jim to a¾ v roce 1924, kdy Hrèava získala status samostatné osady a a¾ v roce 1927 jí byl udìlen status samostatné obce.
Mnohé vesnice v èesko-polském pohranièí obývají Èeši i Poláci, no lidé s polskou národností mají v nich pøevahu. Na Hrèavì však nikdy nebyla polská škola a ani nikdo z místních obyvatel své dìti do polské školy neposílal, a to i pøesto, ¾e zde témìø všichni hovoøí gorolským náøeèím zvaným „po našimu“, které má velmi blízko k polštinì.
K èeské národnosti se dnes hlásí 98% z 261 obyvatel Hrèavy – snad proto se jí také v okolí øíká MALÁ PRAHA.
K místnímu koloritu patøili kdysi gajdoši – dudáci, pro nì¾ je typické jejich originální pojetí hry na dudy, a døíve je bylo mo¾né slyšet na okolních pastvinách, kde se dudácké variace proplétaly s mocným hlubokým hlasem obøích píš»al, kterým se øíkalo trombity. Nejvìtšího „vìhlasu“ dosáhl gajdoš Pavel Zogata, jeho¾ syn Vladislav, hudebník, pedagog a výrobce gajd v jedné osobì, se stará o zachování gajdošské tradice – své vyprávìní a vzpomínky na otce i dìtství na hrèavì rád provází originálním gajdováním…
Hrèavské téma støídala další témata, a¾ nakonec kolem páté hodiny odpoledne jsme všichni spokojeni a pøíjemnì unaveni opìt nasedli do aut a naši „øidièi“ nás opìt bezpeènì dopravili zpìt do Ostravy.
Sláva, nazdar, výletu…..
Øidièùm dìkujeme za bezpeènou jízdu, v myslích nám zùstaly hezké vzpomínky a v srdcích se utvrdil pocit naší spolupatøiènosti. A» ¾ije náš další spoleèný výlet!
Eva Klimešová