Kouzelné Toskánsko

vše je o lidech!

Lidi, co blbnete, vždyť jsou tady lidi. Tak nějak zní slavná věta ze slavné knihy slavného autora. Lidi si blbnou, knihy se píší, ale málo se čtou. Ani nejslavnější kniha bílého muže (a bílé ženy-nebo jsem to měl napsat obráceně?-asi ano!) se nečte. Přečetl jsem mnoho knih, ale tuto ne. Bible mě minula a já se za to trochu stydím. Ale zase ne tolik, abych se teď večer oblékl a šel vykrást nejbližší knihkupectví. Ostatně mám takový nejasný pocit, či předtuchu, že bych jí tam nenašel. A nechte se kvůli tomu zvěčnit v policejních spisech. Taky kniha, pravda, ale dostat se do knih tímto způsobem není zrovna ideální.

Vypravíte-li se za zážitky do oblastí mimo vaše paměti, chcete žít a zažít výjimečné věci. Hodně krásy, kterou vlastně neznáte. Nebo jen z knih, pohlednic, fotografií, vyprávění, encyklopedií a bedekrů. Jistě. Máte představy, máte očekávání. Vlastně celý život máte představy a máte očekávání. Na to nemusíte cestovat. Ale cestujete-li za krásou, máte představy o kráse. A máte i očekávání. Chodíte-li po lidských sídlištích, vyplatí se dívat tak nějak nad vaše hlavy. Asi proto, že Bůh sídlí na nebesích, tak proto se v minulosti vše krásné umísťovalo nahoru. Skvělé fasády, skvělé sochy, skvělé obrazy i skvělé myšlenky na nás shlížejí shůry a my k nim vzhlížíme zespodu. Ano, nahoře je toho nejvíce. To co oko potěší a srdce zahřeje. Ale je paradoxem, že díky ďábelským myšlenkám se tělo často zahřeje víc tam dole, tam někde pod úrovní hlavy i navzdory hlavě.

Však každá cesta, i ta do nebes, unaví a pak vám oči poklesnou z nebeských výšin. I z těch výšin nenebeských, jen mírně nad rameny. Tam je vám věcí. Ale hlavně tam je lidí. A krása lidí je nám obvykle krása nejbližší. Sedíte si na kávě, na čaji, na poháru. Nebo jen tak. Nohy bolí. Někdy bolí i hlava od přemíry zážitků a kroků. Oči bloudí prostorem a pak se zastaví na tamhletom pánovi, či na támhle té starší paní. Má takový zvláštní drdůlek a lišácké oči. Vyzařuje z ní taková klidná síla a pohoda. Nebo mi jen někoho připomíná? Jé a támhle to musí být určitě Holanďan. Brusle na nohy a ruku za záda a je to rychlobruslař jak víno.

Ale jsme v Itálii. Kde jsou Italky? Jednu takovou nádhernou Florenťanku jsme s Jardou pozorovali ve Florencii. Taková malá pánská provokace. Dáma asi čtyřicet. Elegance sama. Po nějakém čase si všimla, že ji pozorují dva starší cizinci, kteří už jsou dost hodně dlouho za zenitem a ona ne a ne se naštvat, ba ani se neprohnula v těle a nenasadila ten známý znuděný výraz. Hlava se nezaklonila v mírném opovržení a pohled neztvrdnul. Koutky nezacukaly opovržením ani ústa nevykrojila přísnou linku. Tak nějak nezúčastněně se usmála. Ne na nás, jen tak a odplula do dáli jak štíhlá plachetnice. Koukali jsme se za ní ještě snad pět minut, jako bychom věřili tomu, že se otočí vítr a přižene nám ji zpět. Nepřihnal a vzal si ji čas. Ten si už toho vzal!

Na náměstí v Parmě jsme potkali tatínka (či snad dědečka?) s klučíkem - asi pětiletým. Měl baseballovou přilbu, chrániče a po odpalu doklouzával na metu jako pravý americký profesionál. Na rozdíl od tatínka z něj nespadla ani jediná kapka potu a evidentně se bavil. Tatínek měl ruce za zády, občas nadhodil míček a koukal, zda lidi koukají a žasnou. Toho bavilo to, jak lidi žasnou. Představte si to na Staromáku. Absurdní, co?! I Za tím se jezdí ze všedního života do neznáma.

Když si sednete v Paříži někde na kávu či víno a jen tak sedíte a čas běží, dozvíte se o Francii víc, než když zhlédnete všechny francouzské památky. Ta pohoda, ta nenucenost, ten šarm kolem vás proplouvá a naplňuje prostor. Máte pocit, že sedíte se samými známými a blízkými. Jestli to dělá to víno, Paříž, nebo složení vzduchu, nevím. Ale je to úplně jedno. Zážitky nejsou jenom pro oči a pro jazyk. I na ten rozechvělý letní, tetelící se vzduch, si pamatujete díky těm okolosedícím. Když pak vás pravá černá černoška nahání u Moulin Rouge do erotického podniku, neboť jste přece pán samostatně se přesunující a určitě dychtící po silném francouzském erotickém zážitku s pravou černoškou z Mali, je vám jako před tabulí, když nic nevíte. Rád byste vyhověl, obzvlášť když je vám nadháněčka tvrdí, že musí živit čtyři nezaopatřené děti, ale kde nic není, ani čert nebere.Vy však máte své hranice možného a není to jen o penězích a strachu ze smrti, ale i o tak zvaných zásadách. Pak tam za mlýnem je už jen svět Arabů a nebezpečno, blýskají se oči,zuby a snad i nože,ale o tom to je.I tihle jsou Pařížané.

Ale zpět do Toskánska. V Toskánsku jsou lidé toskánští. Je to hodně o hrdém čele a prodávajíce, určitě neprodávají sebe. Zde necítíte ten jednotný směr prodeje jen vydělat. Zde jsou vám ti za pultem zcela rovnocenným partnerem. Vy nejste ten všemohoucí zákazník, kterému se musí klanět až k zemi. Vy jste partner, ne pán. Zde se už těch porážek nelekají a z vítězství nedělají vědu. Přihodilo se. Prostě mimochodem.Fascinuje mě láska Italů k dětem. To není divadlo pro okolí. To je láska upřímná a zodpovědná. A mám pocit, že ty jejich děti to moc dobře vědí. V Itálii i ve Francii žijí gurmáni života. Historie je poučila, že život žijeme jen jednou. Teď, tady a s konečnou definitivou. Něco z těch válek, soch a obrazů je v nich trvale přítomno. U nich není povinný úsměv. U nich je usměv přirozená součást života. Ano, i my to hezky umíme. Když chceme. Ale když pak vystoupíte z autobusu v Praze a nastoupíte do metra, není dobře se rozhlížet. Všichni jsme v sobě dokonale ukrytí a máte dojem, že u nás je život prodírání slzavým údolím. Mám rád mezi lidmi ty, kteří jsou sluníčky. Asi my všichni je máme rádi.

Po tak zvané revoluci se mnozí ze zdí vězení dostali mimo ně. Už je to taky dost dávno. Velkolepá amnestie udělala z těch za drátěným pletivem naše pracovní kolegy. Skoro všichni z nich se snažili žít jako my. Měli větší pracovní výkonnost a najednou nehorázně svobody. Jen to jedno se nenaučili. Uvolnit se. Stále se k sobě chovali tak, jako by jim mohl někdo právě vrazit nůž do srdce. Stále a nepřetržitě ukazovali, že jsou silní a tak trochu nesmrtelní. Zkrátka stále se vlastně vytahovali, a to tělem i hlavou.

A já mám dojem, že jsme se to od nich trochu naučili. Ukázat slabost se stalo největším hříchem doby. Být nebohatým je hřích a ten, kdo někoho neokradl, někoho nepřelstil a na něčem hodně nevydělal, je vlastně hlupák. A nejhorší je ten poloveřejný potlesk těm, kteří s tím státem, vládou, či jinými krásně „vyčůrali“. Doba byla za socialismu dost hodně schizofrenní. Něco v tom stylu, o pití vína a kázání vody. A dnes? Nevím! Nekážeme všichni vodu a nepijeme přitom víno?

Taky proto rád jezdím ven. Mám dojem, nebo se mi to jen zdá, že tam už to čas vyřešil. Ne, není tam všechno ideální. Ale když tam někdo něco hraje, dává jasně najevo, že hraje. Ale jinak je sám sebou, za sebe a samostatně nemanipulovatelný. Alespoň dobrovolně ne.

Existuje krása nenápadná. Ne ve výšinách ideálů, ale v prachu cest. Těch cest, kam jsme se tak trochu zašlapali sami. Říkejme ji třeba průměrný život. Zkusme se usmát třeba na někoho úplně neznámého a všimněme si třeba, jak má krásně křivé nohy. Je to ten, který příště vytesá nového Davida. A postaví ho u vás na návsi. No přece, když má tak krásně křivé nohy, musí být výjimečný. A z dálky bude ten David třeba vypadat lépe, než ten Mikiho zblízka. Tak už se konečně usmějte a vyhlaďte si čelo. Věřte, že i vy jste jediní a jedineční. Ať my všichni si ty úsměvy neprohlížíme jen venku. Ať kvůli tomu nemusíme jezdit ven. Kvůli úsměvu na tváři. Vždyť i tak je tam toho na dívání dost. A ten usměv aby nám vždycky, i tam venku, jen připomínal domov. Místo, kam se, i kvůli úsměvu, vracíme rádi. Já osobně se vracím hrozně rád a těším se, že konečně uvidím usmívající se metro, Prahu a celé Čechy, Moravu a Slezsko. No tak, že by to doopravdy nešlo?

Jiří Suchánek