Kouzelné Toskánsko - 6

Žádné štěstí netrvá věčně a na obloze tetelej se mraky. Už při odjezdu ze San Gimignana spěcháme do autobusu, neboť začínají padat první kapky. Zatím tam, tam a sem jen trochu. Chvílemi je slunce, chvílemi je déšť. Je fakt, že jedouce, sedíce, koukajíce z autobusu, vidíce (jé to je krásný nesmysl:o), takže zkrátka: vidíme vyschlá koryta řek, kde voda je jen třeba sto metrů, pak pět set metrů nic a pak třeba zase dvě stě metrů voda. Přejížděli jsme i Pád a ten prakticky neteče, stojí v zadumání a na jeho hladině je vidět chuchvalce hnusu. Jediná tekoucí voda byla řeka Arno, ale, že by zrovna pádila, to se o ní tvrdit nedalo. Jedeme se občerstvit kamsi. Kamsi je na kopci, je to hezká vinárna mezi vinicemi a opět je tu sýr, šunka a tentokrát i víno. Vše podávané na skle, jen to víno v plastových skleničkách. Dávám si červené a ještě jednou a jako neznalec vín s jistotou určuji, že se jedná o víno červené. Je mi vysvětleno, že se jedná o druh ten a ten, takže teď už si s jistotou pamatuji, že kdesi na kopci podávají červené víno. Ach ta napaměť! Ale sedělo se tam krásně a klidně bychom to vydrželi všichni až do rána. A Italy bychom naučili zpívat Vínečko bííííílééééé….

Zde je krajina obzvláště pěkná a toskánská. A nás, a hlavně mě, čeká Siena. Už od dětství vím, že je pálená a hyena je žíhaná. No trochu teď na stránkách skotačím. Ale vážně. Mnoho lidí zná Sienu z pohlednic a z obrázků a musí se mnou souhlasit, že je krásná. Já ji mám spojenou už od svých devatenácti let s malířem Giorgio de Chiricem. Já vím, ve spojitosti s ním se objevuje spíš Řecko a Ferrara, ale mně se s ním spojuje Siena.

Hodiny, které mají jen jednu rafičku na minuty a hodiny jsou jen v malém políčku na ploše a jsou vyjádřeny číselně. Nedůležitost hodiny a důležitost minut. Spojení zamrzlé lokomotivy v krbu a jiná uhozená surrealistická spojení, kdy nejde o dokonalost řemesla, ale myšlení. Prázdná geometrická náměstí osazená neurčitými sochami. Světy ve světech, lidé v lidech. Myšlenky v myšlenkách a všechno v ničem. A v Sieně zamrzlý středověk v součastné době. Atribut nekonečného času a vývoje na spirále.

Já už nehledám astrální těla.Hledám nekonečno v působení času.

I kvůli tomu jedu do Sieny a do Florencie. Kvůli Chiricovi, Michelangelovi a neobvyklé kráse. Jsme s to vnímat většinou jen krásu obvyklou. Tu, která nás neuráží, která nám nepřehřívá srdce ani mozek. Abychom neskončili v blázinci nebo na hranici jako ti odvážní a drzí. Teprve když si jedny znepříčetníme, druhé upálíme, třetí otrávíme, jsme s to pochopit výjimečnosti. Nějak nám k dílu někdy vadí autor. A proto sláva přichází až posmrtně. To snad ani není otázka zrání a vyspívání společnosti, ale strachu z geniality a z nepoznaného. A tak průměrní zbohatlíci umírají v zapomnění a v důchodovém věku a geniové jako chudí a ve věku různém.

Je to dobré. Parkoviště je sice daleko před Sienou, neboť v historickém jádru jezdí jen zásobování a kola, ale lze vystoupit hbitě z autobusu a lze i hbitě nastoupit těsně před tímto jádrem. Trochu prší a začíná to vodotryskem, nádherným mechem na stromech a bronzovým koněm. Jak rychle by u nás asi skončil rozřezaný ve výkupně! Jdeme v uzoučkých uličkách a v dálce už je vidět slavná katedrála. A jak si tak jdeme a jdeme, tak už si nejdeme, ale skrýváme se. Prší a prší, jen se leje, pak už padají i kroupy a my se krčíme v podchodu a těžké kapky se vpíjejí do starobylých fasád a činí je krásné. Vše se leskne, čas kráčí a my vlhneme v podchodu spolu s Italy, německou rodinou a nějakým Indem a podchod se tím zinternacionalizoval.

Půl hodiny, ano půl hodiny jsme se zdrželi. Ale pak jsou před námi schody a je to tady. Piazza del Campo. Kdysi zde bylo antické římské fórum a aréna pro koňské dostihy Palio. Náměstí je ve tvaru mušle a je rozděleno devíti pruhy. Symbolizují devět kdysi vládnoucích patricijských rodů. Vše se sbíhá v nejnižším bodě, kam vtéká veškerá dešťová voda. Nahoře je kašna a dole radnice s vysokou věží a s již avizovanými hodinami.

Siena je ztělesněním středověku a jako jediná poražená od Florencie se nikdy zcela nepodvolila a zůstala svá. Možná je to dané hrdostí obyvatel, kteří svůj původ odvozují jako přímí potomci Romula a Rema. Již od čtrnáctého století se zde dvakrát za rok pořádají koňské dostihy kolem náměstí o takzvané Palio, což je barevný hedvábný prapor. Ze sedmnácti cechů a čtvrtí se vylosuje deset a ty mají právo závodit. Z deseti se vylosuje jeden a ten stojí za nimi a když to uzná za nejvýhodnější, vyrazí vpřed a ostatní ho stíhají. Vážení, vítězí kůň, nikoliv jezdec. Ten je nedůležitý a může být třeba i mrtev. Když se tak podíváte na ostré zatáčky, jde skutečně o život.

A teď se jdeme podívat na nejkrásnější gotickou katedrálu v Itálii. Cestou Květa přihodí italskému kavalírovi eurominci a je políbena od pravého Itala. Katedrála, vážení, tak ta katedrála je opravdu nádherná. Je sice částečně přikrytá a stojí u ní jeřáb, ale je eňo ňuňo extra super krásná. A taky marnivá. Kdysi jim připadala malá, tak tuhle chtěli vestavět do větší. Ale naštěstí i naneštěstí se jim ta nová a větší začala hroutit, a tak tu máme staveniště na věky věků. Dovnitř není čas jít, jak už to na takovém zájezdě bývá. Škoda, snad příště, bude-li nějaké. Vracíme se na náměstí a většina lidí si sedá na kávu. Já ne. Snažím se fotit, ale baterie je už slabá a tak fotím jednou za deset minut. U radnice stojí malý policista s obrovskou přilbou a ještě menší policistka s přilbou stejně velikou. Před radnici též stojí několik vyleštěných, okravatovaných a osukňovaných úředníků a úřednic. A pak, věřte nebo nevěřte, přijíždí Fiat pětistovka, zastaví před radnicí, strážníci salutují, úředníci tleskají, vystoupí krásný prošedivělý muž, se všemi si podá ruku. Strážníkům až sem ke mě cvakají podpatky a všichni, až na strážníky, jdou dovnitř. Lidé se zájmem koukají a pak se pět minut nic neděje. Pak je slyšet houkačky, policisté ve vozech spěchají, je slyšet pískání pneumatik a ochranka obsazuje vše. Pak kdosi z nich mávne rukou a všichni jdou dovnitř. Všem jim prostě ujel. Asi nemá rád hlídání, když už je dospělý.

Je to zvláštní, výjimečné město a náměstí je jeho duší. Párkrát jsem si ho obešel představuje si koně ve zběsilém úprku. Hřívy vlají, podkovy zvoní o dlažbu, dav řve a vzduchem se vznáší přízrak smrti. Jen jeden je vítěz a všichni ostatní jsou poraženi. Již více než šest set let, již po věky, již navždy.

Pak jdeme k autobusu a já jsem zase vedle. Nebo uvnitř v sobě? Nevím.
Vždyť ne všechno musí mít jméno, vždyť ne všechno musí mít význam. Něco prostě jenom je a není to méně než to, co nám připadá nejdůležitější. Neznali jsme teorii reality, i když tady byla již před objevením a pojmenováním.
A že je, má stejný význam jako támhleta překrásná katedrála.
Nějak se nám jeví. Nasedáme do autobusu a jedeme někam spát. Než jsme někam dojeli, dost jsme opět bloudili a chvíli jsme i jeli po cyklistické stezce. No, dojeli jsme. O tom příště.

Zítra je poslední a vrcholný den. Zítra nás čeká božská Florencie. Místo, kde skončil středověk a kde se člověk stal Bohu partnerem. Slabším, nedokonalým, ale svým. Tak dobrou noc.

Jiří Suchánek

Na fotogalerii se můžete podívat zde