Kouzelné Toskánsko - 5

Zase nás žádná horkokrevná Italka neznásilnila, a tak noc byla klidná. Pravda, horká, ale ráno je vlahé. Dnes se stěhujeme a třetí noc budeme spát jinde, neboť náš hotel je zaplacený pro někoho jiného. Po snídani rychle vyrážím nafotit si Montecatini. Chci si vyfotit hlavně sprchu. Fotím za chůze, a tak ani automat mi nestačí vše zaostřit. Ale sprcha - ta tam ve foťáku je. Stíhám to do autobusu hravě a konečně vím, že naše průvodkyně je Eva, neboť jí tak oslovovala paní hoteliérka při loučení. Mám prazvláštní blok a když se mi někdo představí osobně, okamžitě zapomínám jeho jméno. To se nám skrytým introvertům stává a mám i problém se někomu dívat do očí, když s ním mluvím. Připadá mi to jaksi drzé a vyzývavé, ale to si jen tímto omlouvám svou nedostatečnost. Ale jinak jsem otevřený jako hypermarkety- nepřetržitě. A laciný jsem stejně. Skrytě.

Můj soused na sedadle si „šteluje“ Praktiku s objektivem. Je to dělo ze sedmdesátých let, má ho po bráchovi. Široký objektiv na bajonetový uzávěr a má k němu viditelně citový vztah. V dnešní době digitálů působí krásně archaicky, obzvláště při jeho způsobu fotografování, neboť je dost krátkozraký. Takový tělnatý a mladší Sudek a mně se to ohromně líbí. Tenkrát stál foťák šest a půl tisíce, tak si to vynásobte přibližně deseti a máte současnou cenu. Vyfotil za zájezd asi šestnáct filmů. Jarda je překvapivě sečtělý a zcestovalý, jenže mluví tiše a stranou a tak i výborné vtipy, které občas řekne, vyznívají zcela nevtipně. Ale já jsem vždycky fandil slabším, a tak ho beru trochu pod ochranná křídla. Je fakt, že pod moje křídla holubí se moc nevejde, neboť je ho trošku víc.

Paní Eva nás potěší prohlášením, že dnešní den nebude hektický, ale přesto výjimečný. A to obsahem viděného. Paní Eva taky postupem času získává formu. É se zkracují a informace zhutňují. Mám rád, když má někdo něco opravdu rád. A paní Eva má ráda Itálii. Ví toho o ní hodně a neříká to zbytečně učeně a s nadhledem. Už jsem pár průvodců zažil a ona je z nich nejblíže k lidem. A navíc je z Brna-jako já kdysi. Trochu dost jsem se ztrapnil, když jsem Žabiny posunul k Husovicím, neboť u Husovic jsou Židenice, ale tak jsem se chvíli počervenal a prodýchal to hravě. Za oknem autobusu se to trochu změnilo. Kolem silnice je dost zahradnictví a moje srdce jásá. Tady by se to nakupovalo. To by mi zase zmrzlo rostlin. Trochu dál se krajina mění. Nastupuje klasika. Olivy a víno a kopečky a na nich osady. A …no, to už stačí. To už jsem popisoval.

Na jednom kopečku je San Gimignano. Kdysi tady bylo sedmdesát obytných věží. A město zbohatlo a obyvatelé zblbli. Představte si, že si postavíte dům, ale necháte na obou stranách mezeru na cihlu, aby váš soused, budoucí stavitel domu, musel postavit všechny stěny své. Prostě mezera, dům, mezera, dům, mezera, dům. Omezerované náměstí a všechny ulice. A pak, že se v dnešní době lidé od sebe vzdalují. Dneska už to zazdili. Ale jinak mají ti dnešní obyvatelé své město rádi.

Když zvítězili Florenťané, nechali většinu věží zbourat. Aby moc města zlomili. Povedlo se jim to a věží už dnes je jen čtrnáct. A čas se tu zastavil a město zůstalo ve čtrnáctém století. A tím je krásné. V té naší Boleslavi zůstal z té doby jen jediný dům. Zde celé město. Je tu i jisté dvojvěží, které asi inspirovalo to americké Nové Město. Víte, co jim zbourala Al Kajda Dvojčata. Tady stojí hrdě už dlouho a je to dobře. Jestli rádi chodíte do kopce a z kopce, bude se vám tady líbit. Ale dá se to ujít. Nemějte strach.

Je to trochu jako v San Marinu, ale tady je opravdu vše pravé a původní. Zde je možná lépe chodit sám a pomalu. Ta atmosféra je pravá, vtáhne vás do zadumání nad pomíjivostí času, uklidní vás.

A výhledy jsou krásné a Toskánsko pravé. Ne, San Gimignano, neznal jsem tě, ale hrozně rád jsem tě poznal. Bylo jsi nečekanou prémii a já pochopil, že Toskánsko není jen o barevném mramoru a vzestupu génia lidstva, ale i o pomíjivosti.

O laskavé pomíjivosti všeho a o potřebě pokory ke všemu. Taková indická cesta dovnitř sebe. Ale zpět do autobusu a jedeme do Sieny. A na tu já se obzvlášť těším.

Na fotogalerii se můžete podívat zde

Jiří Suchánek