Od „vyvìraèky“ øeky Sorgue jedeme dále na západ vápencovým pohoøím Luberon. První zastávka, která nás èeká, je skanzen – vesnice postavená na neolitických principech - Village-des-Bories.
K vesnici ovšem nevede poøádná zpevnìná silnice, a proto se s naším autobusem louèíme na parkovišti, je¾ má být od Village-de-Bories vzdáleno 2 km (to tvrdí náš prùvodce), avšak ukazovatel udává vzdálenost 1 km. ( Já osobnì docházím k závìru, kdy¾ se po nìjakých dvou hodinkách vracím k autobusu, uprášená a se¾ehnutá provensálským sluncem, ¾e jsem ušla 2 a pùl kilometru. No a další senioøi z našeho zájezdu se cítí tak na 4 kiláèky…To všechno ovšem násobeno dvìma! ) Pomìrnì úzká cesta, po ní¾ jdeme, je dost prašná a k naší nelibosti nás pøedjí¾dìjí, eventuálnì nás míjejí prášící osobní auta.( Tohle je nešvar pro Francii bohu¾el typický. Já ho formuluji takto: Kam ve Francii èert nemù¾e, tam nastrèí auto.) Procházíme mezi zahradami a u¾ po nìjakých dvou stech metrech cesty se ojedinìle objevují podivné oblé stavby, které jsou vlastnì takové skládaèky z plátkù kamene slo¾ené nasucho. Nìkteré tvarem pøipomínají vèelí úly. Stejným zpùsobem jsou poskládány i zídky oddìlující zahrady od cesty.
Po více jak pùlhodinì cesty se pøed námi objevuje zídka s vrátky. Zaplatíme vstupné a ocitáme se na velkém zatravnìném prostranství, na nìm¾ vidíme skupinky staveb podobných tìm, je¾ jsme potkávali cestou sem. Ta hlavní je dokonce patrová. Do prvního patra vystupujeme po døevìném schodišti vedeném podél boèní stìny zvenku. V místnosti, lépe místnùstce, jsou na stìnách fotografie a dokumenty zachycující vývoj úprav vesnice. Dozvídáme se také, ¾e v tìchto chaloupkách bez oken ¾ili i lidé – ti poslední dokonce ještì v polovinì 20.století. Jinak stavby slou¾ily jako chlévy a skladištì zemìdìlských produktù. Nakukujeme do chaloupek, obdivujeme pøesnost, s jakou do sebe jednotlivé kameny zapadají, odolnost, s ní¾ stavby po dlouhá staletí vzdorují rozmarùm poèasí. Navíc vesnice skýtá zajímavý barevný pohled: svì¾e zelený nízký trávník kontrastuje se svìtle šedými èi bìlavými vápencovými stavbami a nad tím nádhernì modré provensálské nebe s pálícím, u¾ úplnì letním sluncem. Jediné, co nám tu vadí, je témìø úplná absence stínu, a tak se vydáváme na zpáteèní cestu k autobusu.
Tentokrát jedeme jen krátce. Jen nìkolik kilometrù od Village – des-Bories se nachází náš další cíl, pro tento den ji¾ poslední. Vesnice Gordes patøí k nejmalebnìjším provensálským vesnicím. V minulosti byla díky své poloze témìø odøíznutá od svìta. Je situována terasovitì a tvoøí tak jakýsi amfiteátr vysoko nad øekami Sorgue a Calavon. Gordes dominuje hrad z 11.století, pozdìji pøebudovaný na renesanèní zámek. Dnes v nìm najdeme muzeum souèasného umìní. Vesnice Gordes uèarovala svým pùvabem nejednomu umìlci – pøipomenu aspoò Marca Chagalla a maïarsko-francouzského malíøe, grafika a architekta , který zachránil zámek v Gordes pro umìní. Byl jím Viktor Vasarély (pøedstavitel umìleckých smìrù op-art a kinetismus).
V hlavní sezónì vesnice ¾ije výhradnì z turistického ruchu. Stoupáme vzhùru spletí úzkých ulièek a já nabývám dojmu, ¾e v ka¾dém z tìch malebných domkù,hojnì ozdobených kvìtinami, postavených vìtšinou z na¾loutlého kamene, je buï butik, kavárnièka, hospùdka nebo penzion. Ovšem nutno øíct, ¾e to vesnici na její fotogeniènosti neubírá. Právì naopak, vìtšina turistù je vyzbrojena fotoaparáty èi kamerami a hojnì jich vyu¾ívají. Kdy¾ se dostaneme do nejvyšších „pater“ Gordes, naskýtá se nám nádherný výhled do krajiny, a tak mají fotoaparát i man¾elova kamera opìt co dìlat. Co vám mám povídat! Gordes mì tak okouzlilo, ¾e jsem se rozhodla hlavní suvenýr z Provence vybrat právì tady. A vìzte, ¾e je to originální, velmi jednoduchý náhrdelník (ne, toto honosné slovo se k nìmu nehodí, ale jiné neznám) z nìkolika oblých kamínkù, bílých s namodralým nádechem, vpletených do tenkých konopných provázkù a spojených jednoduchou drobnou kovovou sponkou. A tak mám splnìno magické èíslo 3: k hracímu mlýnku z avignonského mostu a elegantní koèièce z Les Baux-de-Provence (dùstojné to kolegyni té loòské koèièí dámy z Bretanì) ukládám suvenýr tøetí - a poslední.
Èas pokroèil, hodinky ukazují, ¾e šestá hodina veèerní ji¾ minula, a tak nezbývá ne¾ nastoupit do autobusu a vydat se znovu na cestu, tentokrát za noclehem. Zbývá mi ještì utkat se s mu¾em o výhodnìjší místo u okna, proto¾e tak kouzelný pohled na Gordes, jaký se nám naskýtá kratièkou chvíli, kdy sjí¾díme po serpentinách, si ¾ádný fotograf nemù¾e nechat ujít.
Nu, prohrála jsem, samozøejmì, a proto fotografii pro vás ukradnu z jeho alba. Doufám, ¾e mne neprozradíte!
kamene slo¾ené nasucho. Nìkteré tvarem pøipomínají vèelí úly. Stejným zpùsobem jsou poskládány i zídky oddìlující zahrady od cesty. 
povídat! Gordes mì tak okouzlilo, ¾e jsem se rozhodla hlavní suvenýr z Provence vybrat právì tady. A vìzte, ¾e je to originální, velmi jednoduchý náhrdelník (ne, toto honosné slovo se k nìmu nehodí, ale jiné neznám) z nìkolika oblých kamínkù, bílých s namodralým nádechem, vpletených do tenkých konopných provázkù a spojených jednoduchou drobnou kovovou sponkou. A tak mám splnìno magické èíslo 3: k hracímu mlýnku z avignonského mostu a elegantní koèièce z Les Baux-de-Provence (dùstojné to kolegyni té loòské koèièí dámy z Bretanì) ukládám suvenýr tøetí - a poslední.