Mám takovou zvláštní zálibu, o které jsem se u¾ v nejednom svém vyprávìní zmínil. Jde opravdu o zálibu trochu neobvyklou, podle nìkterých mých pøátel lehce morbidní. Navštìvuji toti¾ všade, kam se ve svìta dostanu, místní høbitovy. Tam se dozvíte mnoho o ¾ivotì lidí, kteøí v zemi ve mìstì, èi v té krajinì ¾ili pøed vámi. A je také mo¾no se tam zastavit a zamyslet se nad tìmi hroby, nad ¾ivotem i smrtí pochovaných i nás, ještì ¾ijících. Je to místo klidu, i kdy¾ bohu¾el ne vìèného, pomyslíme-li na ty spousty znièených høbitovù, napøíklad v èeském pohranièí. Ale to je jiný pøíbìh.
Teï bych se chtìl zmínit o høbitovì docela jiném, o høbitovì aut, který k tomu všemu tak docela nepatøí, i kdy¾ z nìj na èlovìka jde také takový zvláštní smutek. Našel jsem ho opravdu docela náhodou.
Nalézá se ve Švýcarsku, nedaleko Bernu v údolí Gürbertal, u vesnice Kaufdorf. Tam se pøed poutníky najednou vynoøí scenerie tak neskuteèná, ¾e si musí mnout oèi,aby se pøesvìdèili , ¾e nesní. Ocitnou se v lese, ale v prapodivném zaèarovaném lese, kde kam oko dohlédne stojí a le¾í rùznì rozházena všemo¾ná stará auta. Nad kterými by zaplesalo srdce ka¾dého milovníka svìdkù zašlé slávy automobilù. Tyto Oldtimery tam odpoèívají kupodivu jaksi v souladu pøírodou. Stromy je chrání, sklání se nad nimi, shazují na nì rok co rok své listy, a také jimi prorùstají. Je to pro citlivìjší povahy trochu podivná, lehce dìsivá atmosféra. Jak je vùbec nìco takového v tak poøádné a uklizené zemi, jako Švýcarsko, mo¾né? Zdá se toti¾, jako by ta auta v lese tak trochu strašila.
Majitelem tohoto neskuteèného království mrtvých aut je Franz Messerli, který vypráví :
Všechno zaèalo v roce 1933. Mùj otec Walter Messerli, mìl v tomto údolí statek, ale zároveò byl i milovníkem všeho mechanického, co se hýbalo, a zaèal proto shroma¾ïovat nepojízdné automobily, rozebírat je na souèástky, které se ještì daly pou¾ít. Proto¾e se nerad s vìcmi louèil, a také se domníval, ¾e z toho ze všeho ještì nìkdy nìco bude urèitì potøebovat, zaèal ta vykuchaná auta ukládat na svém pozemku. Nesnesl prý také pomyšlení, ¾e by auta, která vìrnì a dlouho slou¾ila èlovìku, byla rozdrcena lisy a sešrotována.
Na otázku, kolik je na bývalém pozemku jeho otce dohromady aut, nedovede Franz pøesnì odpovìdìt. Pøevzal celou tuto sbírku od otce v sedmdesátých letech minulého století, se vším všudy, i s jistou odpovìdností za osudy tohoto podivného místa.. Mezi tìmi veterány prakticky vyrostl, byli to jeho kamarádi i hraèky. S pøáteli se je prý jednou sna¾ili spoèítat a nakonec odhadli jejich poèet na 300 a¾ 400. My poèítali také a zjistili jsme, ¾e jeho odhad poètu aut nemù¾e být správný. Pokoušeli jsme se tedy znovu zjistit, kolik tìch aut tu dohromady je, ale opravdu nejdou spoèítat všechna, nìkterá jsou u¾ docela zarostlá køovím. Nakonec jsme svùj odhad zvýšili na 600.
Ze starých a jinak nepotøebných aut sestavoval Messerli senior nové vehikly podivnì dìsivého vzhledu, které ale ještì dobøe slou¾ily, sedláci v okolí je pou¾ívali na polích jako traktory. Zní to skoro neuvìøitelnì, co všechno s tìmi odlo¾enými auty papá Messerli dìlal. Uøízl tøeba pøedek auta i s motorem a k nìmu pøivaøil kus obyèejného valníku - a u¾ tu byl upotøebitelný vùz, který se dal pou¾ívat pøi práci na poli. Ovšem, po veøejných cestách se s tím jezdit nesmìlo.
Procházíme se lesem, mezi tìmi bývalými tìlesnými schránkami a také duchy aut. Spatøíme lišku, která se na nás zvìdavì a bez báznì dívá. ®ije si zde v naprostém klidu, ví, ¾e jí nehrozí ¾ádné nebezpeèí. Chvíli nás pozoruje, a pak zmizí mezi vraky. Franz je hrdý na to, ¾e ve zbytcích aut, v jejich kokpitech, nacházejí rùzná malá zvíøata, jezevci, lišky, divocí králíci a hlavnì ptáci, bezpeèná místa pro svá hnízda a brlohy a mají klid na vychování svých mláïat. Proto¾e Franz Messerli byl v¾dy vytí¾en svým zamìstnáním, nemìl èas vìnovat se otcovu odkazu a nerušil tedy nijak ta odlo¾ená auta v jejich spánku Šípkových Rù¾enek.
Nejvíc je mu líto, ¾e nemá, a u¾ asi nikdy nebude mít dostatek financí na uskuteènìní dávného snu svého otce, zøízení automobilového musea. K tomu je ovšem nutno pøipoèíst také neochotu místních úøadù, které odmítají museum vùbec povolit tak jak je, v souèasném stavu, a ¾ádají aby byl les vyèištìn a vyklizen. Stavební povolení by asi také neudìlili. Je to stále sporná zále¾itost, pøesto¾e se jedná o soukromý pozemek .
Pøi prohlídce tìchto pamìtníkù lepších èasù jsem došel s pøáteli k názoru, ¾e ani moderní umìlec s velmi bujnou fantasií by nedokázal nìco takového vytvoøit.
To, co je kolem nás nashromá¾dìno, se postupem èasu, bez pøispìní lidských rukou, hlodáním zubu èasu, stalo artefaktem. Ve vìèném spánku, v klidu a pokoji tu odpoèívají mezi stromy americké limusiny vedle autíèek DKW, Mercedesy vedle Fiatù 500 a dokonce tu najdeme i náš Tatraplán, ve kterém prý jezdil ze» legendárního a ponìkud kontroversního švýcarského generála Henri Guisana ( 1874 – 1960). Proto¾e hodnost generála normálnì ve švýcarské armádì neexistuje, byla mu tato mimoøádnì propùjèena ve váleèném èase, od roku 1939 do roku 1945). Ta kdysi slavná èeská limusina, Tatraplán, je trochu zdemolovaná a bez motoru. Odpoèívá vedle Dodge ve kterém pro zmìnu prý zemøel na srdeèní infarkt kdysi velmi známý švýcarský politik Markus Feldmann.
Je zajímavé, ¾e víc ne¾ pøírodì, která ta auta ji¾ pøijala a objímá je svojí vlídnou náruèí kmenù a vìtví, vadí tato sbírka lidem. Nìkteøí se rozèilují, ¾e auta do pøírody ani vlastnì nepatøí. Jsou to asi zastánci názoru, ¾e auta nepatøí vùbec nikam. Konají se rùzné podpisové akce proti této unikátní sbírce, ale pak se zase naštìstí hned sbírají podpisy pøíznivcù tohoto unikátního musea.Jak to všechno dopadne nikdo neví. Nìkterá auta vypadají dost bojovnì. Tøeba vedlejší snímek nále¾itì ukazuje jak se strom vypoøádal s odlo¾eným motorem. Jako by dr¾el palcát, který jistì nebude váhat pou¾ít proti nepøátelùm. Stejnì zajímavý je snímek, na kterém vidíte, jak se podaøilo stromu protáhnout se pod nárazníkem a zajistit si tak auto, aby mu neuteklo. Nebo snad nechce, aby se nìkdo ještì pokusil nastoupit ?
Ale ten šneèek, který se malebnì umístil na zeleném mechovém kobereèku na kapotì Dodge se jistì s tou smìrovkou spøátelil. Jsou si docela podobní, nemyslíte?
Je pravdìpodobné, ¾e za nìkolik století, èi dokonce tisíciletí budou na tomto místì kopat archeologové. A budou se nad vykopávkami dohadovat a lámat si hlavy, a ptát se co to tady vlastnì bylo? Zdali se zde napøíklad jednalo o nìjaké rituální pohøebištì, kde se lidé dávali pohøbívat i se svými milovanými auty. Ale budou marnì pátrat po nìjakých pozùstatcích zemøelých lidí.
Odborníci pøijdou s rùznými teoriemi a budou lidstvo mo¾ná pøesvìdèovat o tom, ¾e se tu konaly neuvìøitelné rituální obøady, kdy namísto lidí byla obìtovány tyto zajímavé stroje, které slou¾ily k dnes u¾ neznámým úèelùm. Mo¾ná, ¾e se také kdysi samy pohybovaly, pohánìny nìjakou, dnes ji¾ neznámou energií.
Jiní budou tvrdit, ¾e podle zápisù tehdy v okolí existovala jakási skupina fanatických dervišù, kteøí si øíkali ekologiètí aktivisté. Byli vedeni šíleným Guru Al Gorem a na tomto místì tajnì shroma¾ïovali ty nebezpeèné pøedmìty, které podle jejich názoru zpùsobovaly oteplování ovzduší a pøispívaly tak k zániku zemì. Jistì¾e budou formulovány ještì jiné theorie, ale to u¾ nás nemusí trápit. Jenom je škoda, ¾e se toho nedo¾ijeme, jistì bychom se pobavili.
A zatím to všechno není nic jiného, ne¾ bývalá skládka nepojízdných aut, vydaných volnì na pospas pøírodì. Za chvíli u¾ nikdo neuvìøí, ¾e to kdysi byly dokonce pou¾itelné vìci, které trpìlivì èekaly na kupce, jak o tom svìdèí poslední snímek. Nepotøebujete náhodou ještì jedny dveøe k vašemu autu? V Gürbertalu jich mají velkou zásobu.
Mám takovou zvláštní zálibu, o které jsem se u¾ v nejednom svém vyprávìní zmínil. Jde opravdu o zálibu trochu neobvyklou, podle nìkterých mých pøátel lehce morbidní. Navštìvuji toti¾ všade, kam se ve svìta dostanu, místní høbitovy. Tam se dozvíte mnoho o ¾ivotì lidí, kteøí v zemi ve mìstì, èi v té krajinì ¾ili pøed vámi. A je také mo¾no se tam zastavit a zamyslet se nad tìmi hroby, nad ¾ivotem i smrtí pochovaných i nás, ještì ¾ijících. Je to místo klidu, i kdy¾ bohu¾el ne vìèného, pomyslíme-li na ty spousty znièených høbitovù, napøíklad v èeském pohranièí. Ale to je jiný pøíbìh. 
pøesnì odpovìdìt. Pøevzal celou tuto sbírku od otce v sedmdesátých letech minulého století, se vším všudy, i s jistou odpovìdností za osudy tohoto podivného místa.. Mezi tìmi veterány prakticky vyrostl, byli to jeho kamarádi i hraèky. S pøáteli se je prý jednou sna¾ili spoèítat a nakonec odhadli jejich
poèet na 300 a¾ 400. My poèítali také a zjistili jsme, ¾e jeho odhad poètu aut nemù¾e být správný. Pokoušeli jsme se tedy znovu zjistit, kolik tìch aut tu dohromady je, ale opravdu nejdou spoèítat všechna, nìkterá jsou u¾ docela zarostlá køovím. Nakonec jsme svùj odhad zvýšili na 600.
Spatøíme lišku, která se na nás zvìdavì a bez báznì dívá. ®ije si zde v naprostém klidu, ví, ¾e jí nehrozí ¾ádné nebezpeèí. Chvíli nás pozoruje, a pak zmizí mezi vraky. Franz je hrdý na to, ¾e ve zbytcích aut, v jejich kokpitech, nacházejí rùzná malá zvíøata, jezevci, lišky, divocí králíci a hlavnì ptáci, bezpeèná místa pro svá hnízda a brlohy a mají klid na vychování svých mláïat. Proto¾e Franz Messerli byl v¾dy vytí¾en svým zamìstnáním, nemìl èas vìnovat se otcovu odkazu a nerušil tedy nijak ta odlo¾ená auta v jejich spánku Šípkových Rù¾enek.
dávného snu svého otce, zøízení automobilového musea. K tomu je ovšem nutno pøipoèíst také neochotu místních úøadù, které odmítají museum vùbec povolit tak jak je, v souèasném stavu, a ¾ádají aby byl les vyèištìn a vyklizen. Stavební povolení by asi také neudìlili. Je to stále sporná zále¾itost, pøesto¾e se jedná o soukromý pozemek .
limusina, Tatraplán, je trochu zdemolovaná a bez motoru. Odpoèívá vedle Dodge ve kterém pro zmìnu prý zemøel na srdeèní infarkt kdysi velmi známý švýcarský politik Markus Feldmann.
názoru, ¾e auta nepatøí vùbec nikam. Konají se rùzné podpisové akce proti této unikátní sbírce, ale pak se zase naštìstí hned sbírají podpisy pøíznivcù tohoto unikátního musea.Jak to všechno dopadne nikdo neví. Nìkterá auta vypadají dost bojovnì. Tøeba vedlejší snímek nále¾itì ukazuje jak se strom vypoøádal s odlo¾eným motorem. Jako by dr¾el palcát, který jistì nebude váhat pou¾ít proti nepøátelùm. Stejnì zajímavý je snímek, na kterém vidíte, jak se podaøilo stromu protáhnout se pod nárazníkem a zajistit si tak auto, aby mu neuteklo. Nebo snad nechce, aby se nìkdo ještì pokusil nastoupit ? 
kopat archeologové. A budou se nad vykopávkami dohadovat a lámat si hlavy, a ptát se co to tady vlastnì bylo? Zdali se zde napøíklad jednalo o nìjaké rituální pohøebištì, kde se lidé dávali pohøbívat i se svými milovanými auty. Ale budou marnì pátrat po nìjakých pozùstatcích zemøelých lidí. 
ji¾ neznámou energií.