Neobvyklá zamìstnání
aneb z deníku dùchodce
Já vím, ono se øekne “proti gustu, ¾ádnej dišputát” nebo “kdo chce kam, pomo¾me mu tam,” ale nìkdy doopravdy zùstává èlovìku rozum stát, jaká zamìstnání si lidé zvolí za ¾ivotní kariéru. Jsem natolik vnímavý èlovìk, abych si uvìdomil, ¾e ne ka¾dý má vlohy na to býti úspìšným prodavaèem vysavaèù èi encyklopédií, gynekologem nebo ouøadou celý den razítkujícím doklady. Ale dovedu si pøedstavit, proè si taková zamìstnání lidé vybírají. Povìtšinou ke svým budoucím zamìstnáním mají buòky ji¾ od narození.
Takový dobrý obchodník jistì od útlého dìtství kamáradùm prodával rùzné piškuntálie jako hraèky, ¾výkaèku a cukrátka, úspìšnì kšeftoval se známkami a jinými vìcièkami, o které byl zájem. To, ¾e kamarády pøi handlování nìkdy i trochu ošulil, mu nikdy nebylo proti srsti. Zkrátka a dobøe, ji¾ témìø od narození mìl pro obchodní transakce nadání a proto se clovìk nediví, ¾e se stal obchodníkem. Kolikrát jsme slyšeli poznámku utroušenou na konto mladíka, který nás svou výøeèností obalamutil natolik, ¾e jsme si koupili prkotinu, kterou jsme nikdy nepotøebovali: “Ten hoch se v ¾ivotì neztratí. Ten má obchodního ducha.”
Zrovna tak se nikdo nepozastaví nad tím, ¾e se z chlapce, který od mládí místo hraní kulièek dával pøednost mnohem zábavnìjší høe s dìvèaty na doktory a na maminku a na tatínka, vyklube lékaø, který to velkou pílí nakonec dotáhne a¾ na vìhlasného gynekologa. Mimochodem, polo¾ili jste si nìkdy otázku, proè vìtšina gynekologù jsou mu¾i?
Na druhou stranu èlovìk ani nehne brvou, kdy¾ se z odjak¾iva líného a otylého dítìte nakonec stane byrokrat, který našel ¾ivotní uspokojení sezením v mizernì osvìtlené kanceláøi, šikanováním klientù a tajným pobíráním bakšiše.
Èím si však marnì lámu hlavu je snaha porozumìt tomu, jak si vùbec nìkdo mù¾e vybrat zamìstnání, která jsou v jádru odpudivá a o kterých se v dobré i ménì dobré spoleènosti jen tak nemluví. Hlavnì pak ne u jídla. Není to dávno, co nìkolik dnù pøed popravou australského pašeráka drog v Singapùru, jsem na televisi zhlédnul rozhovor s popravèím mistrem, který s pýchou mluvil o svém neobvyklém øemesle a neštastníka ujiš»oval, ze se nemusí nièeho bát, proto¾e jeho dlouholetá zruènost zajistí rychlý konec! Tenkrát jsem se zakuckal a na veèeøi mì náhle pøešla chu».
Co pøimìje èlovìka k tomu, ¾e prahne po tom, aby se stal tøeba katem, prostitutkou,
pracovníkem krematoria, hrobníkem, funebrákem nebo prostou hajzl bábou? Jaké vlohy musí èlovìk projevit k tìmto ponurým zamìstnáním? Dává k nim podnìt nìjaká nepøirozená touha lišit se od vìtšiny? Nebo, v pøípadì povìtrné ¾eny, bezmezná touha se o lásku dìlit s bli¾ními za bankovky. Jaké otázky se asi kladou pøi pøijímacích pohovorech a jaké odpovìdi výbìrová komise asi oèekává?
“Tak se pane Èerný pìknì posaïte a povìzte nám co vás pøimelo k tomu, abyste se zajímal se o místo v našem krematoriu?“
“No, to víte, já ani vlastnì nevím, ale myslím si, ¾e to mù¾e být zajímavá a lidem velice prospìšná práce. Taky nenávidím zimu, tady na vašem pracovišti je krásné teplouèko, sice trošku zaprášíno, ale to já bych u¾ nìjak svedl.”
Anebo: “Nebuïte nervózní, paní Petrdlíková. Zhluboka se nadýchnìte a pomalouèku nám prosím povìzte svými vlastními slovy, èím byste mohla pøispìt k ekonomickému vzrùstu našeho podniku jako uklízeèka toalet.”
“Ano prosím, já bych urèitì pøispìt mohla. Tak bych tøeba lidem dávala místo dvou papírù jenom jeden anebo jenom u¾ pøeètený noviny.”
Pohovory málokdy trvají ménì ne¾ pùl hodiny. Co si tam, pro Krista pána asi povídají? Probíraji se detaily jak s nebo¾tíkem nakládat a co dìlat, kdy¾ vyhasne ¾árovištì? Dovedete si tøeba pøedstavit pøijímací pohovor s uchazeèem o místo v márnici? Chápu, radìji nemyslet. A co teprve pohovory do erotických salónkù? Tam se ale tøeba vùbec dìlat nemusí. Staèí, kdy¾ uchazeèka je patriènì vyvinutá a mluví alespoò pár slov nìmecky nebo anglicky…
Osobnì jsem se s lidmi, kteøí mají neobvyklá zamìstnání, setkal málokdy. Oni se toti¾ svými profesemi pøíliš èasto nechlubí. Buïto nemohou, nesmí nebo jim je to zkrátka nepøíjemné. Špión se vám ztì¾í vytáhne s tím co dìlá. Pakli¾e není ovšem zmo¾en alkoholem a posedlý nepøekonatelnou touhou se nìkomu svìøit, proto¾e u¾ to zkrátka nemù¾e vydr¾et. V tom pøípadì si vás vezme stranou, podívá se obezøetnì kolem sebe a pak spustí tichounkým, pøiškrceným hláskem: “Pøísahej, ¾e nikomu neøekneš, kdy¾ ti povím jednu velikou tajnost. Pøísahej nebo ti ji neøeknu, proto¾e já nesmím a dostal bych se do maléru, kdybych ti to øekl. Tak pøísahej.”
Kdy¾ vás nìkdo paneèku takhle navnadí, tak odpøísáhnete všecièko. To pøece všichni známe, ¾e ano. To, ¾e máme pøi tom zkøí¾ené prsty nám jenom ulehèí svìdomí, kdy¾ tajnost pod pøísahou mlèení pozdìji vyklopíme nìkomu jinému.
“To bys bejval, Franto, do mì nikdy neøekl, ale já nejsem prodavaè bot, já jsem jen prachvobyèejnej špión.”
Kam se rozmluva dostane zále¾í pouze na vaší zvìdavosti a na tom, kolik koøalek u vás kamárád od kontrášù zkonzumoval.
Sexuální pracovnice si myslí, ¾e jí naletíte na špek, kdy¾ vám se smrtelnì vá¾ným výrazem v tváøi øekne, ¾e je hereèka. Teprve, kdy¾ projevíte znaènou dávku pochybnosti, vám popis zamìstnání upøesní tím, ¾e je exotická taneènice. Krapátko jiné zamìøení, ale stejnì kumšt.
Rodiny lidí majících neobvyklá zamìstání obyèejnì nemají ani špetku potuchy, co jejich pøíslušníci dìlají. Man¾elka dá ráno man¾ílkovi pøed jeho odchodem do práce do krematoria hubièku a øekne: “Tak to v kanceláøi dneska moureèku nepøehánìj, víš, ¾e u¾ nejsi nejmladší. A koukej si taky nìkdy vykartáèovat to krásný èerný sako. Buï se ti poslední dobou dìlaj nìjak hroznì lupy nebo se vám v kanclu nìjak moc práší.”
Man¾el se samozøejmì v tu chvíli tváøí jakoby se nechumelilo, jenom ledabyle rukou s ramen opráší “kanceláøský” prach a odebere se na hrozné pracovištì. Je nabíledni, ¾e kdy¾ veèer pøijde utrmácen z práce domù, tak man¾elce pøi veèeøi nebo v jejím horkém objetí neøekne, ¾e je dneska dorvanej, proto¾e mìli dìsnì moc nebo¾tíkù a to není zrovna legrace je zdvíhat, neb jsou abnormálnì tì¾cí. To si bude vymýšlet kdesi cosi, proto¾e o tìchto vìcech se pøi veèeøi èi pøi milování mluvit prostì nehodí.
Vlastnì celkem do nedávna se to nehodilo. Teï je však situace zcela jiná. Svìt a lidé v nìm ¾ijící se mìní neuveøitelnou rychlostí. Co bývalo kdysi tabu je dnes ¾ivì probírano dìtièkami ve škole. V dnešní dobì se otevøenì inzerují místa u zpravodajských slu¾eb a je uvedena dokonce i pracovní náplò. Samozøejmì s výstrahou, aby si uchazeè o svém úmyslu stát se špiónem zrovna nepouštìl hubu na špacír.
Popravèí mistr se na televizi holedbá, jak zruènì vykonává své øemeslo a neopomene podat podrobné vysvìtlení co se mù¾e stát, kdyby byl, nedej bo¾e, lajdák.
Funebráci se honosnì nazývají “pohøební øeditelé” a své slu¾by nebo¾tíkùm bezostyšnì inzerují jak v tisku tak na televizi. Krematoria, zrovna tak jako bordely, mají „den otevøených dveøí,” aby si zákazníci mohli na vlastní oèi ovìøit, co je èeká za slasti. Vedoucí pracovník ¾árovištì krematoria pyšnì na konferencích hovoøí o posledních technických zázracích, které má jeho pracovištì k dispozici, aby se nebo¾tík v jeho rukou bleskurychle zpopelnil.
Prostitutky mají oficiální název “sexuální pracovnice,” mají svoje odbory a obèas stávkují za zkvalitnìní bezpeènosti práce. Hlavnì se mohou pøetrhnout veøejným vysvìtlováním, jak ú¾asnì prospìšné jsou jejich slu¾by, proto¾e utu¾ují neuspokojivá man¾elství. Neukojený man¾el místo toho, aby si našel milenku a man¾elku podvádìl, si na pár minutek najde postrádaný po¾itek v náruèi profesionální pracovnice, které se døíve lidovì øíkalo “šlapka.”
Vtip je samozøejmì v tom, ¾e všechna zamìstnání, i ta nejneobvyklejší a nejodpornìjší, jsou nìèím pro lidskou spoleènost prospìšná a dùle¾itá. Dovedete si vùbec pøedstavit, kam bychom to došli, kdyby nám z tohoto svìta nepomohli všichni dobøí a svìdomití pracovníci krematorií, kulantní pohøebáci èi pracovití hrobníci? Jak bychom teprve potom na nì nadávali, ¾e jaksi nejsou po ruce? Jak by byl ¾ivot pro mnohé, po lásce prahnoucí obèany trýznivì prázdný, bez poctivì odevzdané práce sexualních pracovnic? A jak by byl náš stát vystaven nebezpeèí bez práce pøíslušníkù zpravodajských slu¾eb?
A proto neopovrhujme tìmito vzácnými lidmi, kteøí si vybrali práci, kterou málokdo z nás chce dìlat. Neberme je na pranýø a nedìlejme si z nich nemístná špr»ouchlata. Naopak! Buïme jim vdìèni, ¾e jsou ochotni dìlat nìco, na co my se nezmù¾em. Smeknìme pøed nimi, bez ostychu jim potøesme pravicí a øeknìme: “Díky, bez vás by ¾ivot i smrt nebyly ono!”
