Trapné fiasko spojené s pøedstavením “Tabatìrka” mì odradilo jenom od kouøení. Ne však od toho, abych cílevìdomì zdokonaloval své herecké umìní. Místo toho, abych si hrál s dìtmi z ulice “Polívka se vaøí, maso na talíøi,” jsem dával pøednost úèinkování v mnoha divadelních hrách inscenovaných pro širší košíøskou veøejnost tetièkou Táòou. Nìkterá z tìchto pøedstavení vy¾adovala rytmiku a tanec, co¾ se mi velice líbilo a zpùsobilo to, ¾e jsem náhle zapochyboval, zdali je herectví doopravdy cílem mého ¾ivota. Zaèal jsem spíše inklinovat k baletu, na který jsem se chodil do divadla dívat pøi ka¾dé pøíle¾itosti. Fascinovaly mì nejen kostýmy a muzika, ale hlavnì bale»áci, kterým jsem z hloubi duše závidìl jak ú¾asnì byli vyvinutí. To se zøejmì líbilo i dámám v hledišti, které si šeptem, provázeným tichým smíchem a rumìncem na tváøi, vymìòovaly poznámky na toto téma. Neušlo mi ani to, ¾e bìhem pøedstavení mìli taneèníci nevšední pøíle¾itost neustále nemravnì šahat na baletky, kdy¾ je rùznì zdvíhali nad hlavu a pak zase spouštìli na zem. Netrvalo dlouho a dospìl jsem k názoru, ¾e stì¾í existuje jiný druh lidské aktivity, která by zpùsobila neskonalou závist kamarádù. Otevøenì jsem se svìøil rodièùm se svým plánem stát se bale»ákem.
Maminka se na mì trochu útrpnì podívala a prohlásila, ¾e bych se mìl radìji soustøedit na uèení a pustit z hlavy pitomosti. Ostøílená divadelnice teta Fé však pravila, ¾e se maminka mýlí, proto¾e balet je krásné umìní a dostanu-li se k nìmu, upletu rodinì i pøátelùm mnoho párù pono¾ek, proto¾e bale»áci mají k tomu sklony a ve volných chvílích jen tak posedávají a pletou a¾ se z nich kouøí. Navíc vyslovila nadìji, ¾e bych si u baletu jistì našel nìjakého slušného a pohledného chlapce pro cestu ¾ivotem. Tatínek zvedl oèi od Rudého práva a napomenul tetièku, která to se mnou dobøe myslela, aby mnì nemátla hlavu, proto¾e u¾ pro mì sehnal tlaèenku, abych se dostal na zemìdìlskou školu.
Tetièèina poznámka o štrykování a radostném ¾ivotì v objetí nìjakého chlapce od baletu zpùsobila, ¾e jsem se polekal a pustil myšlenku stát se bale»ákem velice rychle k vodì. Zato jsem si ještì pevnìji pøedsevzal, ¾e pøeci jenom pùjdu k divadlu. Rodièe moje nadšení nesdíleli. Hlavnì se báli, ¾e být komediantem není ¾ádné kloudné zamìstnání, kterým lze u¾ivit rodinu. Našel jsem však neèekaného spojence...
Øeditel gymnázia, literát Horký, nám vštìpoval lásku k èeské literatuøe a oblíbil si mé nadšení, se kterým jsem rozechvìlým hlasem napodobujícím slavného mistra Zdeòka Štìpánka deklamoval básnì, které nám pravidelnì zadával jako domácí úkol k nauèení. Trvalé sympatie vzdìlaného pedagoga jsem si získal recitací jeho nejoblíbenìjší básnì ”Na bøehu øeky Svratky roste rozrazil,” pøi které to pan øeditel s mìkkým srdcem nervovì nevydr¾el. Obrátil se ke tøídì zády, zasnìnì koukal z okna nìkam do neznáma a hoøce plakal. Od té doby spolu¾áci vìdìli, ¾e k tabuli pøednášet básnièky nikdy "øíïou" vyta¾eni nebudou, proto¾e on v¾dycky vy¾adoval, abych recitoval já. Spokojenost byla na všech stranách. Spolu¾áci si oddechli, ¾e se nemusejí doma šprtat jim nic neøíkající básnièky, zatímco já se je uèil milerád, pan øeditel dojetím pofòukával, utíral si slzy do rukávu èerného pláštì a promíjel mi všelijaké vylomeniny. Øeditel Horký mi také dal dobré rady do ¾ivota, jako ¾e bych se nemìl sna¾it být nìkým, kým nejsem a abych koneènì Zdeòka Štìpánka pustil z hlavy.
Co¾ jsem udìlal. Mnohem t쾚í však bylo pro mne pustit z mladé hlavy moje dvì nové lásky, pøedevším krásnì zaoblenou, by» uhrovitou spolu¾aèku Kamilku Mrázkovou a cyklistiku. Tìmto novì nalezeným láskám jsem zaèal vìnovat více èasu ne¾ bylo záhodno, èeho¾ si øeditel Horký všimnul a pozval si mì do øeditelny, kde mi vysvìtlil, ¾e jestli chci nìco u divadla dosáhnout, tak bych mìl na holky zapomenout a kolo prodat. Øíkejte však toto sedmnáctiletému rozháranému mladíkovi, který chce v ¾ivotì stihnout všechno. V mých tøech láskách jsem sveøepì pokraèoval a vùbec mi to nevadilo. Prsaté Kamilce jsem s rozkoší vymaèkával uhry domnívaje se, ¾e je to dobrá pøedehra ke ztrátì panictví, a na kole trénoval a¾ do padnutí. To sice trošku kvùli smrtelné únavì moji tou¾ebnì oèekávanou ztrátu panictví oddálilo, ale ani tato smutná skuteènost mì neodradila od závodìní.
Roky na gymnáziu jsem trávil vším jiným ne¾ solidní pøípravou na maturitu. V té dobì jsem se také od starších a zkušenìjších kamarádù dozvìdìl, ¾e po¾ívání alkoholických nápojù, zejména piva a koøalky, pøináší zaruèený úspìch v náruèích ¾en, kdy alkohol z mátohy udìlá chlapáka jaksepatøí, pakli¾e se ovšem neopije jako zvíøe a tvrdì neusne. Proto jsem také návštìvy zakouøených pohostinství ètvrté cenové skupiny zaøadil mezi tak dùle¾itou aktivitu jako návštìvy Národního divadla. Kromì øeditele Horkého, který rovnì¾ holdoval zlatému moku, mi zaèali ostatní profesoøi pøedvídat smutnou budoucnost. Trošku jsem si je udobøil tím, ¾e jsem se bìhem pøedstavení ú¾asné hry Maxima Gorkého “Na dnì” pìstmi vrhnul na spolu¾áky, kteøí si dlouhou chvíli krátili tím, ¾e bezohlednì na herce støíleli prakem skobièky a hluènì se chechtali, kdy¾ se jim podaøilo zasáhnout cíl, jako napøíklad hercovu zadnici. Ale i tak se rodièe ze tøídních schùzek vraceli se zarudlýma oèima a dìlali si velké starosti, co ze mì bude.
Já jsem to však vìdìl moc dobøe a s budoucností jsem si nikterak nelámal hlavu. Zúèastnil jsem se konkurzu na film s pracovním názvem “Zákopy” a k mé neuvìøitelné radosti jsem konkurz v maturitním roèníku udìlal. Nezbývalo nic jiného, ne¾ uposlechnout naøízení pana produkèního, sbalit se a odjet na ètrnáct dní mimo Prahu filmovat. Co¾ jsem uèinil milerád a nemohl jsem uvìøit svému štìstí, kdy¾ jsem se ocitl ve spoleènosti opravdických hercù, které jsem znal jenom ze støíbrného plátna a z divadla. Hruï se mi dmula pýchou a u¾ jsem se vidìl jak zamìním obludnou Kamilku za uhranèivì krásnou Vìrku Poledníkovou, která doposud o mé tokání nemìla zájem. Kdo by však teï mohl odmítnout filmového herce jako jsem já!
Bohu¾el moje radost nemìla dlouhého trvání. Jednoho krásného dne mnì produkèní vá¾ným hlasem oznámil, ¾e mu telefonovali ze školy, kam se musím bez prodlení vrátit. Vysvìtlil, ¾e jsem se dostal do prùšvihu, proto¾e jsem si v maturitním roèníku dovolil bez povolení opustit Prahu, co¾ uèitelský sbor pokládá jako vrchol drzosti a nezodpovìdnosti. S tì¾kým srdcem jsem se vrátil do Prahy, kterou jsem náhle nenávidìl...
Po mém návratu nabyla situace ve škole tragikomického rázu. S výjimkou mnì naklonìného øeditele se mnou pedagogové pøestali jakkoliv komunikovat. Tato patetická situace trvala a¾ do maturity, kde jsem na svoji drzost tì¾ce doplatil. Kromì výborné z literatury, jsem propadl z matematiky, z ruštiny jsem uhájil ètyøku a jen tak tak prolezl ze zemìpisu. A navíc jsem slízl trojku z mravù! Výsledky jsem nebyl zdrcen jenom já. Øeditel Horký se mi po stranì za dìtinské chování svých kolegù omluvil a øekl, ¾e doufá, ¾e udìlám reparát z matematiky a nic mi nebude stát v cestì, abych se nemohl zajímat o pøijetí na divadelní fakultu.
Tatínek vzal maturitní výsledky ještì hùø ne¾ já. Zbrunátnìl, uprostøed èela mu nabìhla temná ¾íla jakou jsem tam nikdy pøedtím nevidìl, zamumlal nìco o prašivým kole, sebral odnìkud sekyrku a bì¾el moje milované koleèko rozmlátit. Zachytil jsem ho v posledním okam¾iku, ještì ne¾ jeho pádná ruka dopadla na rám kola. Od znièení mì zachránilo jen to, ¾e jsem se pøed zvednutou sekyrou vrhnul na kolena a tatínkovi odpøísáhnul, ¾e po celou dobu a¾ do reparátu budu pilnì studovat a na kolo se ani oèkem nepodívám.
Slib jsem dodr¾el, i kdy¾ se zatnutými zuby. Dlouhá letní odpoledne jsem pak trávil s kamarádem Kájou Figerem na plovárnì, kde mi pod ¾hnoucím sluncem rozený matematik trpìlivì vysvìtloval poèty, pou¾ívaje hrušky.
“Jedna hruška a jedna hruška je kolik hrušek?” “Tøi,” vykøikl jsem vítìzoslavnì vìøíc, ¾e jsem se koneènì dopracoval ke správné odpovìdi. Kája mìl ale perverzní smysl pro humor a aby mì zmátnul, tak po mém radostném výkøiku øekl: “Ale né, vole, jak dlouho ti mám øíkat, ¾e jsou to ètyøi.” Nakonec mì pøece jenom pøipravil k reparátu, i kdy¾ pak všem kamarádùm øíkal, ¾e jsem ho pøipravil o nìkolik let ¾ivota.
Maturitu jsem na druhý pokus pøece jenom udìlal. Øeditel Horký promluvil do duše pøísnému matykáøi Novákovi, aby pochopil, ¾e matematiku jako herec nikdy potøebovat nebudu, tak a» pøimhouøí oko, nenièí mi ¾ivot a dá mi to za ètyøi. Co¾ se také stalo. Glejtem, na kterém se skvìla jedna jednièka a tøi ètyøky, jsem radostnì mával nad hlavou vìøíc, ¾e se mi nyní otevírá cesta do budoucnosti. A zaèal jsem se hou¾evnatì pøipravovat na zkoušky na DAMU.
V té dobì mnì bylo osmnáct let...
Pokraèování pøíštì...
Z pøipravované knihy "Svìtácké støípky smyslného seniora"
divadla dívat pøi ka¾dé pøíle¾itosti. Fascinovaly mì nejen kostýmy a muzika, ale hlavnì bale»áci, kterým jsem z hloubi duše závidìl jak ú¾asnì byli vyvinutí. To se zøejmì líbilo i dámám v hledišti, které si šeptem, provázeným tichým smíchem a rumìncem na tváøi, vymìòovaly poznámky na toto téma. Neušlo mi ani to, ¾e bìhem pøedstavení mìli taneèníci nevšední pøíle¾itost neustále nemravnì šahat na baletky, kdy¾ je rùznì zdvíhali nad hlavu a pak zase spouštìli na zem. Netrvalo dlouho a dospìl jsem k názoru, ¾e stì¾í existuje jiný druh lidské aktivity, která by zpùsobila neskonalou závist kamarádù. Otevøenì jsem se svìøil rodièùm se svým plánem stát se bale»ákem. 
láskám jsem zaèal vìnovat více èasu ne¾ bylo záhodno, èeho¾ si øeditel Horký všimnul a pozval si mì do øeditelny, kde mi vysvìtlil, ¾e jestli chci nìco u divadla dosáhnout, tak bych mìl na holky zapomenout a kolo prodat. Øíkejte však toto sedmnáctiletému rozháranému mladíkovi, který chce v ¾ivotì stihnout všechno. V mých tøech láskách jsem sveøepì pokraèoval a vùbec mi to nevadilo. Prsaté Kamilce jsem s rozkoší vymaèkával uhry domnívaje se, ¾e je to dobrá pøedehra ke ztrátì panictví, a na kole trénoval a¾ do padnutí. To sice trošku kvùli smrtelné únavì moji tou¾ebnì oèekávanou ztrátu panictví oddálilo, ale ani tato smutná skuteènost mì neodradila od závodìní. 