Ji¾ v útlém dìtství jsem projevoval lásku k poetickým øíkánkám. Nedlouho potom, co jsem zaèal trochu mluvit, oslòoval jsem rodièe takovými básnickými výroky jako napøíklad „Pan faráø má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, nìkdo mu ho utnul.” Rodièe však byli mými schopnostmi nadšeni podstatnì ménì, kdy¾ po mém hlasitém zadeklamování této slovní høíèky se z mlází z èista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaøe dal na vìdomí, ¾e ani v lese neusnul, a ¾e mu ho ani nikdo neutnul. Nemusím øíkat, ¾e se maminka s tatínkem propadali hanbou a já to schytal, ani¾ bych si byl vìdom za co. V té dobì mi bylo asi pìt let...
S pøibývajicím vìkem jsem zaèal projevovat zájem i o divadlo. Líbil se mi Kašpárek a hlavnì pak Spejbl a Hurvínek, kterého jsem se sna¾il všemo¾nì napodobovat jak celkovým vzhledem, tak i mluvou. To mi bylo kolem osmi let...
Opravdovou, neutuchající lásku k divadlu v raném dìtství ve mnì však probudila teta Fé, operní zpìvaèka a profesorka na konzervatoøi, která pro šprým nemìla daleko. Ráda obla¾ovala èleny rodiny a vùbec kohokoliv, kdo jí byl ochoten naslouchat, rùznými áriemi a opepøenými historkami z divadelního prostøedí. Jako mladému chlapci mnì tetièka Fé imponovala nejen svým ohromným poprsím, osobitým smyslem pro humor a tím, ¾e plynule ovládala pìt svìtových jazykù, ale hlavnì svým teatrálním výstupem, který v¾dycky mistrnì provedla na schodišti vilky, kdy¾ jsem na ni zpoza rohu vybafnul. To v¾dycky strašnì hystericky vykøikla, chytila se za mohutné srdce, udýchanì si sedla na schody a operním hláskem køièela, ¾e ji tím bafáním jednou pøivedu do hrobu. Pøitom pøedstírala mdloby a dovedla i poøádnì zblednout a rozplakat se. Se zadostiuèinìním musím øíct, ¾e teta Fé naštìstí nikdy mému strašení nepodlehla; opakoval jsem bafání pøíliš èasto, ne¾ aby se doopravdy lekla natolik, ¾e by to mìlo za následek trvalou újmu na jejím zdraví. Ale jeliko¾ jsem byl nezbeda, tak jsem si s ní èasto na schody také sedl a opièil jsem se po ní takovým zpùsobem, ¾e mi øekla, ¾e pøes to, ¾e jsem nenapravitelný oplégr, mám jisté vlohy, které jsem zdìdil po ní a které je nutno ji¾ od dìtství systematicky pìstovat.
Jednoho dne, kdy¾ jsme se oba na schodech opìt vydovádìli po mém: „Baf!!” pozvala mì teta Fé do svého pokojíèku, kde na mì lišácky mrkla a vá¾nì øekla: „Ivánku, ty teï svùj herecký talent uká¾eš pøi slavnostní pøíle¾itosti rodinì a pøátelùm. Tady máš tuto kní¾eèku, pìknì si to nastuduj a doufám, ¾e mi neudìláš ostudu. Pamatuj, ¾e ten talent nemáš od mámy, ale ode mne.”
Celý rozechvìlý jsem otevøel útlou kní¾ku beze slov s titulem „Tabatìrka.” K mému ú¾asu se kní¾ka skládala ze série perokresbièek zobrazujících gentlemana zabývajícího se elegantním rituálem vyjmutí cigarety z tabatìrky a jejím vykouøením. Teta Fé byla fikaná. Vìdìla moc dobøe, ¾e mým fingováním jejího omdlévání na schodech nelze samozøejmì se ¾ádnou pravdìpodobností zjistit, mám-li vùbec špetku nìjakého talentu. Vybrala proto metodu etudy, která se dodnes bì¾nì pou¾ívá u pøijímacích zkoušek na divadelní fakultu, aby rodina zjistila, jestli mám k herectví vùbec nìjaké vlohy. A mnì se splnil sen zapálit si veøejnì cigárko, anich¾ bych se dostal do maléru, proto¾e na kouøení jsem byl moc mladý.
Tetièka mì na pøedstavení nále¾itì pøipravila: z divadla pro mì obstarala frak, cylindr, cvikr a doma vyštrachala potøebné rekvizity, zejména støíbrnou tabatìrku napìchovanou cigárkama a krásný zapalovaè.
Na pøedstavení se pøišlo podívat mnoho lidí, které k nám teta Fé pozvala pod záminkou vystoupení pøedního vídeòského umìlce v té dobì hostujícího v Praze. Kdy¾ jsem vidìl všechny ty honosnì vypadající pány a panièky, roztøásly se mi nohy, ale nedal jsem to na sobì znát. Teta Fé si v pøivítacím projevu vymyslela, ¾e vynikajícího umìlce bohu¾el sklátila chøipka, ale ¾e na jeho místì má obecenstvo unikátní mo¾nost zhlédnout jeho nadaného synka, co¾ je vskutku nezapomenutelný kulturní zále¾itek. Pak spustila nìjakou šílenou árii, která diváky patøiènì naladila a pøipravila na mùj slavný výstup.
Ten následoval po tetièèinì srdcervoucím zpìvu. Etudu „Tabatìrka” jsem zahrál se suverenitou ostøileného herce. Potí¾ byla v tom, ¾e aèkoliv jsem mnohokráte mohl nastudovat všechny finesy spojené s otevøením tabatìrky a elegantním vyjmutím cigarety, rodièe mnì nedovolili, abych etudu nacvièil do jejího konce, tedy a¾ do vykouøení cigarety. To se odehrálo a¾ pøi samotném vystoupení. A jeliko¾ jsem chtìl tetu Fé a všechny pøítomné diváky ohromit svým kuøáckým umìním, cigárko jsem si dopøával hlubokými šluky. Kouø z cigarety za chvilku zahalil pokoj do hustého dýmu. Teta Fé, rodièe a diváci byli mým pøedstavením nále¾itì oslnìni, a zatímco si šeptem vymìòovali pochvalné poznámky, já zaèal rychle blednout jako køída. Netrvalo dlouho a studený pot mi polil èelo. Co následovalo potom, byla pro mì strašná ostuda, nebo» jsem tam poblil nejen zapùjèený frak, ale i vzácný peršan vèetnì nìkolika nic netušících divákù v první øadì. Vypotácel jsem se z pokoje a v blití pokraèoval na toaletì, zatímco obecenstvo propuklo v bouølivý potlesk, proto¾e si bláhovì myslelo, ¾e to bylo realistické vyvrcholení scénky.
Teta Fé byla nadšením bez sebe. Pøišla se na mì podívat do koupelny, kde jsem sedìl zplihlý jako zmoklá slepice. Tetièka celá bez sebe radostnì tleskala a nakonec se pøes pøíliv emocí zmohla na to, aby øekla: „No vidíš, ty mùj chlapèe, jak jsi byl ú¾asný! Byla jsem na tebe právem hrdá. Èekají tì svìtlé zítøky na prknech, která znamenají svìt. Však ten talent máš po mnì!”
Já jsem ale pøišel na to, ¾e se mnì tetièka krásnì pomstila za to, jak jsem ji tím bafáním v¾dycky strašil. Ale pravda je, ¾e díky ní mohu øíct, ¾e jsem propadl myšlence stát se hercem. V té dobì mi bylo dvanáct let...
Pokraèování pøíštì...
Z pøiravované knihy "Svìtácké støípky smyslného seniora"
