Neúspìšný hráè
Svìtácké støípky smyslného seniora
I pøesto, ¾e jsem dùchodce, tak se na úterní obìdy v klubu vojákù, kteøí slou¾ili vlasti na rùzných bojištích a pøe¾ili,v¾dycky tìším jako malý kluk. A to z nìkolika dùvodù. Pøednì jako penzista dostanu na obìd velikou slevu deseti procent, a potom tam vaøí bájeèné ryby, které jsou bez kostí, a tak køehounké, ¾e se v bezzubé puse pøímo rozplývají na jazyku. Mnohem lepší ne¾ nìjaká pøitvrdlá kotleta, kterou mi obyèejnì ¾ena musí tajnì pøed¾výkat, abych ji vùbec pozøel. Další dùvod, proè se na návštìvu klubu tìším je, ¾e tam mají hernu, kam se mohu s obèasným svolením man¾elky uchýlit a prohrát nìjaký ten peníz. Kdy¾ má jeden štìstí, mù¾e se i stát, ¾e vyhraje. To se však stává velice zøídka. Vìtšinou lidé dùchody èi ušetøené bankovky probendí bezuzdným, slabomyslným gamblérstvím, spoèívajícím v dlouhodobém sedìní s vytøeštìnýma oèima u poker mašinek, kouøením a maèkáním tlaèítka, které mašinku probudí k ¾ivotu. Já, kdy¾ si jdu obèas zahrát, tak jenom na chvileèku, proto¾e vìtšinou peníze v nìkolika minutkách stejnì prohraji. 
Øeknu-li, ¾e chodím do „klubu“, tak to zní honosnì. V Austrálii se obyèejnì nejedná o kluby, které známe z Anglie: staré místnosti prosycené vùní doutníkù a sherry, s tì¾kým mahagonovým nábytkem, kde se gentlemani scházejí, aby nad whisky zavzpomínali na Winstona Churchilla a jak, jako èlenové domobrany, zachránili svoji zem pøed Hitlerem.
V Austrálii mají kluby daleko jiné ra¾ení i poslání. Naše kluby se pøednì vyznaèují nesmírnì prskatými a nevkusnými koberci, které se nehodí k celkovému dekoru, ale ze kterých se zato díky roztodivným barvám èlovìku dìlá pøed oèima asi tak, jako po právì vyhulené maøenì. Nicménì na tìchto ú¾asnì barevných kobercích nejsou hned tak vidìt propálené díry od vajglù, ani bláto od bot, nebo kdy¾ si nìkdo èirou náhodou ublinkne, co¾ je také hlavní dùvod, proè jsou jimi podlahy klubù pokryty. Zdejší kluby mají rovnì¾ moderní bary s pivními pípami pøekrásnì obalenými ledem, ze kterých se èepuje pøechlazené pivo zdejší výroby, které v horkém klimatu i mnohdy zachutná, a po kterém se díky jeho síle èlovìk cítí natolik pøíjemnì uvolnìn, ¾e se po dobrém a laciném obìdì ztratí v cigaretovém kouøi v hale, kde si mù¾e do zblbnutí sedìt u poker mašinek, láskyplnì zvaných „pokies“ vìøe, ¾e je pøeci jenom nakonec dobìhne a nìco vyhraje. Jeliko¾ napìtím vysychá v hrdle, hráè si do palice hrne jeden pùllitøík za druhým, co¾ mu pøirozenì dodává kurá¾ a nepøekonatelnou touhu na pokies vyzrát.
Australské kluby jsou pøedevším navštìvovány znudìnými panièkami, které doma opustilo man¾elské štìstí, a které je, vìtšinou marnì, hledají u poker mašinek. Kromì tìchto vìtšinou povadlých a otylých neš»astnic s prsty za¾loutlými od nikotinu, je herna plná sešlých penzistù, které do klubù èasto pøivá¾ejí autobusy. Kolem dvanácté odpoledne se tudí¾ kluby hem¾í hordami pøes týden vyhládlých, vetchých starcù a staøenek, kterým se tak strašnì tøesou ruce, ¾e jsou celí pokecaní jídlem, které do sebe horeènì nacpou, jen aby u¾ mohli usednout k milovaným pokies a pokusit se o štìstí, které jim v ¾ivotì zøejmì uniklo. Ponìvad¾ jsou povìtšinou dìsnì chudí, penzisté zásadnì hrají jednocentové mašinky, a kdy¾ mají neobyèejné štìstí, tak se v jejich mašince rozezní zvonky a zaènou zbìsile blikat barevná svìtýlka, která dávají nejen hráèi samotnému, ale všem ostatním gamblerùm v hale jasnì na vìdomí, ¾e nìkoho potkalo veliké štìstí, proto¾e právì vyhrál ukrutný balík. Jen¾e... proto¾e tito lidé povìtšinou hrají jenom za mizerný jednocentový plíšek, tak samozøejmì Jack Pot spoèívá v ještì mizernìjší výhøe asi tøí dolarù. Je nutné podotknout, ¾e hlavní výhra mù¾e také stát vyzáblého penzistu celou státní podporu a nadìji, ¾e do pøíští penze se bude muset ¾ivit pouze suchary pùvodnì urèenými pro psíky a koèièky, které snad ka¾dý penzista v Austrálii vlastní. Tak¾e do pøíští návštìvy klubu budou chrastit kostìma nejen penzisté, ale i jejich nevinná zvíøátka. I pøes tyto zrádné nástrahy patøí hraní klubových pokies k hlavnímu kulturnímu vy¾ití starých lidí, ¾ijících na pobøe¾í Austrálie.
Já se k mašinkám vrhám pouze zøídka, proto¾e dávám pøednost peníze utratit nìjakým rozumnìjším zpùsobem, jako tøeba v pohostinství za buøta s cibulí a pivo, ne¾ za hru, kde jediná akce, která se na hráèi vy¾aduje, je do mašinky vlo¾it peníz a stisknout tlaèítko. A tak je mi lidí, kteøí u pokies promrhávají své ¾ivoty, upøímnì líto. Domnívám se, ¾e tak krapátko trpí Biafrou ducha...
Pøesto jsem se nedávno, ve chvilkovém pominutí mysli a v èásteèném alkoholickém opojení, rozhodl probendit mrzký peníz a vydal jsem se k pìticentové mašince, pomalované snìdými aborid¾inci bumerangy ubíjejícími klokana, kterou jsem v zápìtí nakrmil týdenní gá¾í pìti dolarù, milosrdnì mnì pøidìlenou hodnou ¾enou. Po pøibli¾nì deseti minutách hry se neuvìøitelné stalo skutkem a mnì se zastavilo srdce! Mašinka se celá rozzáøila desítkami roztodivných svìtýlek, zaèala sama od sebe hrát hlasité melodie, vydávat nejapné zvuky, øinèet zvonky a takto mi dávat na vìdomí, ¾e se stalo nìco neobvyklého. Kdy¾ se posléze na obrazovce mašinky objevil záøící nápis:“Prosím zavolejte zøízence herny“, vìdìl jsem, ¾e se od mé svatby poprvé v ¾ivotì na mì usmálo štìstí a ¾e jsem vyhrál veliký peníz. Jenom jednou pøed tím jsem nìco vyhrál. Na policejním bále jsem v tombole vyhrál zrezivìlý klepeta. Ale jinak nic. A¾ nyní!
Halou zavládlo hrobové ticho, sveøepí hráèi pøestali stereotypnì maèkat tlaèítka a zraky všech se obrátily na mì a na moji vítìznou mašinku. Zpozoroval jsem, ¾e mnohé sršely závistí. Opatrnì jsem postavil pivní sklenici pøed mašinku, co¾ dává všem najevo, ¾e tento aparát je u¾ v rukou nìkoho jiného a nikdo na nìm tudí¾ nesmí hrát a zuøivì, s tlukoucím srdcem gestikuluje ¾enì, (která s mojí hrou nechtìla mít nic spoleèného, sedìla u okna, pila kafe a pozorovala moøe), ¾e jsem vyhrál první cenu, jsem se pøiøítil k baru, kde jsem pøedbìhl lidi ve frontì a ostentativnì jsem ohlásil, ¾e okam¾itì potøebuji zøízence, nebo» mì mašinka o to ¾ádá.
Vyvinutá barmanka si mì zmìøila od hlavy k patì, a pak chladnì odpovìdìla:“Musíte pane chvileèku poèkat, Bert je nyní zaneprázdnìn. Pøijde za moment“. Tak jsem se odebral k pomalu vychládající mašince, kde jsem se zvýšeným krevním tlakem, tentokráte s rozechvìlou ¾enou po boku, oèekával pøíchod zøízence Berta. ®ena mnì usilovnì tahala za rukáv a dokonce si vzrušením pøihnula z mého piva, co¾ nikdy v ¾ivotì ještì neudìlala, proto¾e pivem silnì opovrhuje.
„Viï, kocourku mùj jedinej, ¾e si budu moci koneènì koupit mùj tolika vytou¾enej norkovej ko¾ich, kdy¾ tolik vyhrajeme.“
„Neboj matko, ty ko¾ich, já novej poèítaè, kdy¾ u¾ jsem se ho koneènì nauèil zapnout.“ A netrpìlivì jsem dodal:“Kde k sakru je ten Bert?“.
Ten nepøicházel a dlouhé minuty se doopravdy vlekly. Nakonec jsem ztratil veškerou trpìlivost, vytoèil jsem se a znovu se sápal k baru, kde jsem se zvýšeným hlasem vy¾adoval okam¾itý pøíchod zøízence Berta, aby mi mohl vyplatit první cenu. Poté jsem se odebral zpátky k mašince. V hale poøád pøevládalo ticho a napjaté oèekávání, kolik jsem asi vyhrál.
Koneènì se pøihasil umolousaný Bert se svazkem klíèù a tlustou knihou v podpa¾í, která byla zapotøebí k vyplnìní údajù o výši výhry. Já neutrousil ani slovo, pouze jsem Bertovi tøesoucí se rukou ukázal na obrazovku. Bertík bez mrknutí vrazil klíèek do mašinky, opovr¾livì se na mne podíval a øekl:“ Tady nejde o ¾ádnou výhru, milej pane. Prostì jste prohrál veškerý peníze, který jste do mašiny nastrkal, a ta vás teï upozoròuje, ¾e ji máte znovu nakrmit, abyste mohl ve høe pokraèovat“. Pøitom se podíval významnì kolem, aby tím dal všem jasnì na vìdomí, ¾e jedná s blbem, který ani nezná základy hraní pokies.
Já nebyl schopný ze sebe vydat jediný hlásek. Jenom mì polil dìsnej stud, srdce mi spadlo do gatí, do oèí se mi vedraly slzy vzteku a s tøesoucím se hlasem, plným zklamání jsem suše oznámil ¾enì, která na všechno èuèela s otevøenou pusou a stála jako solnej sloup:“ Jak vidíš, matko, hovno jsme vyhráli, jsem vùl, jdeme domù, uvaøíš mi chleba máslem hoøèicí a pivo, abych si zlepšil náladu“. A se sklopenýma oèima plnýma beznadìje jsme opustili hernu.
Po této pøíhodì pokies nenávidím ještì více ne¾ kdykoliv pøedtím. Do klubu teï v úterý chodíme zásadnì jenom na levný obìd a výhledy na oceán. Abych ¾enì odèinil trpké zklamání, ¾e si díky mnì nemohla koupit „Norkám“, tak jsem si našel zamìstnání, a za dva mìsíce tvrdé práce jsem ji¾ ušetøil plných $24.50. Jen pevnì doufám, ¾e se tajnì nepokusí našetøený peníz vlo¾it do mašinky vìøíc, ¾e jí vychrlí $3500, který na ko¾íšek potøebuje.
Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem Pozitivních novin.
