Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Zázraèné uzdravení
Kdy¾ moje technické vlohy nedošly uplatnìní, rozhodla jsem se pomáhat trpícím a své další dny vìnovat medicínì. Byla jsem toti¾ ji¾ starší, a tudí¾ moudøejší - táhlo mi pøece u¾ na pátý rok. Nebyla jsem ¾ádný individualista, a proto jsem se rozhodla pro týmovou práci. Mou nepostradatelnou asistentkou se stala moje vìrná kamarádka - vrstevnice Julinka ze sousedního domu. Svou moudrost a rozvá¾nost jsme projevily u¾ tím, ¾e jsme bezhlavì nezaèaly léèit hned lidi.Vzaly jsme to pøes zvíøátka, ještì pøesnìji - pøes hmyz...
Jednoho krásného dne na zaèátku léta jsme s Julinkou stály na jejich zahrádce u dvou trsù rozkvetlých pivonìk a špekulovaly jsme, jak by se opadané hedvábné lístky daly co nejlépe vyu¾ít. Vtom jsme si všimly, ¾e na bílých lístcích spoèívá nehybné tìlíèko berunky - sluníèka sedmiteèného. Le¾ela tam v oboøe, no¾ky mìla nahoøe (èi lépe - slo¾ené na bøíšku) a úspìšnì dìlala mrtvého brouka. Asi ve skrytu své hmyzí dušièky doufala, ¾e tím odvrátí naši nevy¾ádanou pozornost a pak si klidnì odletí... Jen¾e to nás neznala! Okam¾itì se v nás probudily samaritánky. Z opadaných lístkù bílé pivoòky jsme vytvoøily postýlku jako pro princeznièku a berunku do ní ulo¾ily. Teplotu jsme jí zmìøily jehlièkou støíbrného smrèku a další okvìtní lístek poslou¾il jako šálek, do nìho¾ jsme naèepovaly kapku léèivé rosy. No a proto¾e v trávì rostl i jitrocel, jeho¾ léèivé úèinky jsme znaly díky básnièce o polámaném mraveneèkovi, dostala berunka i jitrocelový obklad. Tolik péèe jsme jí vìnovaly, a ona se ani nepohnula! U¾ jsme pomalu propadaly beznadìji, kdy¾ mì osvítil spásný nápad: Maminka má jistì v zásobì nìjaký aspirin, kterým léèívala moje dìtské teploty. Vyprosím na ní jeden, rozpustíme ho ve vodì a on berunce jistì pomù¾e!
Z odborných úvah nás vyrušily hlasy našich maminek. Obìd byl na stole, tak¾e jsme berunku musely na èas opustit. S Julinkou jsme se domluvily, ¾e hned po obìdì budeme pokraèovat v léèbì. Maminku jsem neprodlenì informovala, ¾e budu nutnì potøebovat jeden aspirin, a podrobnì jsem jí vysvìtlila, jak hodláme berunku vyléèit. Maminka neprotestovala, jen mi poradila, abych se po obìdì šla na berunku napøed podívat. "Tøeba se jí ulevilo u¾ po tom jitroceli a zbyteènì byste jí vnucovaly ne právì chutný aspirin," vysvìtlila mi.
Hned po obìdì jsem mazala k sousedùm na zahrádku, a¾ mi velká mašle na vrcholku hlavy poskakovala. Ji¾ z dálky jsem vidìla, ¾e Julinka obìdvala rychleji. Ale co to? Stála nìjak zkroušenì a rozpaèitì pohlí¾ela smìrem ke mnì... Kdy¾ jsem došla a¾ k ní, beze slova mi ukázala na berunèinu postýlku. Vykulila jsem oèi. Postýlka byla prázdná! Zaèaly jsme prohrabávat i ostatní lístky, ale po berunce jakoby se zemì slehla. Sedly jsme si do trávy a neš»astnì koukaly jedna na druhou. A tu mne to napadlo! "Julinko, my jsme ale hloupé! "vyskoèila jsem." V¾dy» berunce se po našem léèení tak ulevilo, ¾e je úplnì zdravá a sama odletìla domù!" I Julinèina tváøièka se rozzáøila radostí nad tím, jak jsme berunku úspìšnì vyléèily.
Vzaly jsme se za ruce a uhánìly tu novinu zvìstovat maminkám - napøed té Julinèinì, proto¾e berunka byla pøece na sousedovic zahrádce, a patøila tedy sousedùm, a potom té mojí...
Pohled z okna 