Kdo z nás pro¾il nìkdejší dvouletou vojenskou slu¾bu, má na ni urèitì spoustu vzpomínek, které si nìkdy nezadají s kni¾ními pøíbìhy pana Švandrlíka. Já neslou¾il u povìstných Èerných baronù, ale narukoval jsem na podzim roku 1967 do kasáren pro pìší armádu ve Znojmì. Z nìjakých neznámých dùvodù - snad jako støedoškoláka, pøesto¾e jsem maturoval na humanitním a nikoli technickém oboru jihlavského Gymnázia - mne zaøadili k ¾enistùm. A kromì jiného si asi mysleli,¾e ze mne udìlají nejen stavitele pontonových mostù, ale hlavnì také znalce rùzných výbušnin. Èemu¾ jsem se podivil a pak i vzepøel, proto¾e podobné znalosti jsem nehodlal vùbec vstøebávat. Pøi jednom ze školení nám jakýsi odborník od ¾enistù s hodností majora toti¾ zaèal vyprávìt, jak klást miny. A to tak, aby utrhly nepøíteli nohu v kotníku. Další trhavina mìla být nastra¾ena tak, aby nepøátelského vojáka zneškodnila po kolena. A poslední zpùsob mìl zlého nepøítele pøipravit zcela o nohy. Kdy¾ jsem si to pøedstavil, zbledl jsem, okam¾itì jsem se pøihlásil. A prohlásil jsem, ¾e jsem humanista a rozhodnì odmítám mrzaèit lidi. O soudruha majora se pokoušela mrtvice, vyhro¾oval vìzením i blázincem a já jen pokrèil rameny. „Mù¾ete mì zavøít kam chcete, ale já tady konèím."
Tak¾e jsem byl odeslán na ošetøovnu k lékaøi - kapitánovi, který musel kdysi nucenì zùstat na vojnì tak zvanì ,,na paragraf" a tak mìl pro mne plné pochopení. A zaøídil mi nakonec, ¾e jsem byl odeslán do poddùstojnické zdravotnické školy. Následující rok a také osudový 21. srpen 1968 jsem u¾ pro¾íval jako desátník zdravotní slu¾by neboli „lapiduch“ " na posádkové poliklinice vrtulníkového letištì v Havlíèkovì Brodì. Bylo to moderné zaøízení s více ne¾ ètyøiceti lù¾ky, vlastním zubním oddìlením a dokonce malým operaèním sálem. Na letištì se okupaèní vojska nedostala. Vojáci zatarasili brány obrnìnými vozy a polští vojáci, kteøí pøišli první, si nedovolili vstoupit násilím. A¾ o nìco pozdìji se dostavil ruský vojenský lékaø, který si vyjednal prohlídku polikliniky. Upøímnì se podivoval nad zaøízením vojenské nemocnice i nejmodernìjším operaèním stole. Takovou péèi o vojáky u nich nemají, prohlásil upøímnì. Jen nìjaké felèary a ranhojièe. A kdy¾ se vojáku nìco stane a je zranìn v boji - tak pomáhej mu dobrotivý Bùh. A bezdìky se pokøi¾oval.
A pøišel rok 1989 a s ním tvrdší opatøení. A noví velitelé. Opasky s èeskými lvíèky jsme museli pod pohrù¾kami vìzení vymìnit za ty s nenávidìnou hvìzdou.
Armáda chtìla ukázat, ¾e bude teï platným spojencem v boji proti ,,západním imperiallistùm."
A tak se zaèala poøádat okázalá vojenská cvièení. Na jedno takové jsem vyjel i já s vojenskou sanitou v roli nezbytného zdravotnického zajištìní bojujícího vojska. Po pøíjezdu se ke mnì dostavil jakýsi vyšší dùstojník, který se nejprve podivil, proè nejsem vyzbrojen samopalem. Vysvìtlil jsem mu, ¾e zbraò vùbec nepotøebuji, proto¾e se nechystám vojáky støílet, ale ošetøovat. A k tomu mi staèí zdravotnická brašna, kterou jsem vybaven. Vùbec se mu to nelíbilo. Ale nakonec mávl rukou. Dobrá. Pøedstavte si tedy, desátníku, ¾e tady máte lazaret se zranìnými vojáky. A teï se tady najednou všude kolem objeví naši nepøátelé, ameriètí vojáci! Co byste dìlal, jak byste se bránil bez osobní zbranì!?" Usmál jsem se na nìho a pokrèil rameny.
"Pane plukovníku, snad si nemyslíte, ¾e bych støílel! A riskoval bych svùj ¾ivot i ¾ivoty ranìných vojákù? Takhle bych zvedl ruce a rychle bych se vzdal."
O dùstojníka se pokoušel infarkt. „To není mo¾né, to se mi zdá! Vy byste se vzdal nepøíteli?"
Pokrèil jsem rameny a spustil ruce.
"Rozhodnì. U¾ za druhé svìtové války se Nìmci radìji vzdávali Amerièanùm, ne¾ Rusùm. Proto¾e ameriètí vojáci prý v¾dy jednali se zajatci slušnì. A moji rodièe mi vyprávìli, ¾e dávali dìtem èokoládu a ¾výkaèky a konzervy z Unnry. Vzdal bych se jim i s mými pacienty."
Dùstojník se zapotácel. Hledìl jsem na nìj nevinným pohledem Švejka. Asi chtìl vybuchnout, ale pak jen cosi zasyèel, mávl rukou a rychle odcházel. Amerièané, kterých by tady bylo tenkrát potøeba, tu bohu¾el nebyli. A pøece jsem se s nimi setkal, ale a¾ o mnoho let pozdìji, docela nedávno, kdy¾ táboøili na Vysoèinì pøi prùjezdu Èeskou republikou na cvièení.
Navštívil jsem je a mohl si s nimi i popovídat, proto¾e to byli pøátelští kluci. A potvrdil jsem si, ¾e tenkrát v roce 1969 jsem se vùbec nespletl. Byli poøád stejnì prima.
Kdo z nás pro¾il nìkdejší dvouletou vojenskou slu¾bu, má na ni urèitì spoustu vzpomínek, které si nìkdy nezadají s kni¾ními pøíbìhy pana Švandrlíka. Já neslou¾il u povìstných Èerných baronù, ale narukoval jsem na podzim roku 1967 do kasáren pro pìší armádu ve Znojmì. Z nìjakých neznámých dùvodù - snad jako støedoškoláka, pøesto¾e jsem maturoval na humanitním a nikoli technickém oboru jihlavského Gymnázia - mne zaøadili k ¾enistùm. A kromì jiného si asi mysleli,¾e ze mne udìlají nejen stavitele pontonových mostù, ale hlavnì také znalce rùzných výbušnin. Èemu¾ jsem se podivil a pak i vzepøel, proto¾e podobné znalosti jsem nehodlal vùbec vstøebávat. Pøi jednom ze školení nám jakýsi odborník od ¾enistù s hodností majora toti¾ zaèal vyprávìt, jak klást miny. A to tak, aby utrhly nepøíteli nohu v kotníku. Další trhavina mìla být nastra¾ena tak, aby nepøátelského vojáka zneškodnila po kolena. A poslední zpùsob mìl zlého nepøítele pøipravit zcela o nohy. Kdy¾ jsem si to pøedstavil, zbledl jsem, okam¾itì jsem se pøihlásil. A prohlásil jsem, ¾e jsem humanista a rozhodnì odmítám mrzaèit lidi. O soudruha majora se pokoušela mrtvice, vyhro¾oval vìzením i blázincem a já jen pokrèil rameny. „Mù¾ete mì zavøít kam chcete, ale já tady konèím."
