Psa vidí jinde ne¾ v postroji „Správnì vidíme jen srdcem.
Co je dùle¾ité, je oèím neviditelné.“
Antoine de Saint - Exupéry
U¾ léta znám TyfloCentrum v Pardubicích. Nejprve jsem vyu¾íval rùzných slu¾eb této organizace jako u¾ivatel, ale pak pøišla ú¾asná nabídka. Mohl jsem se stát také zamìstnancem, co¾ pro nevidomého èlovìka je skvìlá mo¾nost do dalšího ¾ivota. A co mi pardubické TyfloCentrum pøineslo zajímavého? Èinnost, kterou se nejvíce zabývám, jsou zá¾itkové semináøe. Právì tahle èinnost tvoøí jednu z mnoha prospìšných vìcí v pardubickém TyfloCentru. Po jejich pøípravách nemù¾u následnì chybìt ani pøi uskuteènìní a za¾il jsem proto také hodnì veselých zá¾itkù. Rozhodnì se chci s nìkterými podìlit s vámi. Jednou mìl student dotaz, jestli mì s vodícím psem pouštìjí do restaurací.„Do státních mám podle zákona vstup povolený a u soukromých zále¾í na majiteli.“ Znìla má odpovìï.
„Problémy obèas jsou u restaurací ve vlastnictví vietnamské menšiny.“ A dodávám následnì s úsmìvem: „Psa vidí jinde ne¾ v postroji.“
S kolegyní vyøèená vìta trhla, naklonila se mi hbitì k uchu a plná rùzných pocitù zašeptala: „Jsou tu dva ¾áci vietnamského pùvodu!“
Mnou projel mráz, ale vzít vyøèenou vìtu zpìt se u¾ nedalo. Pøidal se k trapné situaci ještì kolega, který je také zrakovì posti¾ený a popisoval ozvuèený mobilní telefon.
S veselým tónem v hlase øekl: „Kamarád øíká, kdy¾ slyší mùj ozvuèený mobil ¾e mluví jak nìjakej vietnamec.“ Tì¾ko nìkomu vysvìtlovat, ¾e jsme nebyli domluvení. Zkrátka se stala souhra náhod a bylo“vymalováno“.
Jiného dne jsme provádìli semináø pro mateøskou školu. Malým dìtem zá¾itkový semináø provádíme jakýmsi hravým stylem. Mluvil jsem na nì tak, jak se pro jejich vìk nejlépe hodí. Zrovna jsem jim vykládal o jedné dùle¾ité pomùcce pro tì¾ce zrakovì posti¾ené lidi a tedy o bílé holi. Jednu dlouhou jsem právì pøi výkladu mìl v ruce. Byl jsem právì zabrán do mluvení a vyšla ze mì vìta: „Zatím jste ještì malé, ale a¾ budete dìti velké, tak budete mít také takovou dlouhou bílou hùlku.“ Kolegynì tì¾ce musela dr¾et smích pøi pohledu na mì a s jakou vá¾ností jsem vìtu vyslovil. Pak se naštìstí vlo¾ila do øeèi a nenápadnì vše urovnala.
Ještì bych chtìl pøidat jednu pøíhodu ze semináøe pro základní školu. Proto¾e v této osvìtì chceme lidem ukázat kromì jiných vìcí, jak nejlépe jednat s nevidomým. Proto jsem právì já v tomto semináøi chtìl ukázat, jak je špatné, kdy¾ vidící chce nevidomému ukázat smìr svou rukou. Mezi vidícími je tato vìc naprosto bì¾ná a chtìl sem ¾ákù pøedvést scénku, kdy mìli mít zavøené oèi. Proto jsem ¾ákùm s jistotou prohlásil: „Uka¾te rukou na místo, kam ukazuju a kde tedy letí motýl!“ Nevidìl jsem, jak se ¾áci zvláštnì dívají na mì i na mou kolegyni. Ta mì ale naštìstí v nastalém zmatku rychle a s úsmìvem zachránila.
„Takhle by to vypadalo, kdyby jste byli vidící a ukazoval by vám smìr. Pokud by jste ale oèi mìli všichni správnì zavøené, pak by jste nevidìli, kam kolega ukazuje na motýla.“ Rychle mì doplnila. Mì a¾ teï došlo, v èem jsem udìlal chybu. Vynechal jsem sice dùle¾itý bod pøi ukázce smìru a nakonec se vše vesele vyøešilo.
Sna¾íme se provádìt pøesnì osvìtu v podobì zá¾itkových semináøù, ale tady jsem vám ukázal, ¾e se do prùbìhu vlo¾í nechtìnì veselé zá¾itky. Pøese vše myslím, ¾e
spíše okoøení celý semináø a vùbec nenaruší výsledek, kvùli které byla osvìta zapoèata.
Veselé chvíle prakticky v¾dy spíše odlehèí atmosféru a proto¾e zá¾itkový semináø je besedou, zlepší se komunikace mezi skupinou úèastníkù a pracovníky pardubického TyfloCentra.