Na poøad tohoto ponìkud chaotického chválení pøichází èinnost, která se líbí snad ka¾dému ¾ivému tvoru a vlastnì navazuje na minulou chválu domácích mazlíèkù. V¾dy» jistì si velmi ráda hraje koèka s myší èi s papírovým bábrletem, pes se marnì toèí dokoleèka za svou oháòkou a moc rád pøináší vìci, které mu páníèek hodí, kosáci si pak rádi pohrávají s ¾í¾alou. Jako obyèejnì se však zcela sobecky zamìøím na èinnost tvora homo sapiens sapiens, za kterého se všichni pova¾ujeme.
Pod pojmem hra si mù¾eme pøestavit doslova leccos. Na pøíklad hru na rùzné hudební nástroje, hru divadelní, televizní èi rozhlasovou, pøirozené hry dìtí, spoleèenské a sportovní hry všeho druhu vèetnì Olympijských her. Ano – „ve høe hledej zálibu, holduj tanci pohybu“, to zpívali Voskovec a Werich u¾ v dobì mého narození. Samozøejmì v celé lidské historii se pak prosazují i rùzné hry zpravodajské èi diplomatické a nesmíme ani zapomenout na hry èi hrátky milostné, a ani na Lásky hru osudnou, kterou odhalili další dva naši velikáni - bratøi Èapkové. V této chvalbì bych se ale chtìl zamìøit na èlovìèí hry an sich.
V tomto pøípadì je hra vlastnì velmi dùle¾itá a samozøejmì velmi chvályhodná èinnost jednoho èi více lidí, kterou vykonáváme obvykle pro zábavu, relaxaci a potìšení, co¾ je jakási definice. Pøitom paradoxnì nìkteré hry ani nemusí mít konkrétní smysl, nebo naopak mají smysl zcela nesmyslný. Dùkazem je na pøíklad – fotbaloví fandové mi snad prominou - pochybné honìní se za kulatým nesmyslem. A èlovìk by snad ani nebyl èlovìkem, kdyby i tak bájeènou a chvályhodnou èinnost jako je hra zcela nesmyslnì dovedl ad absurdum a vymyslel hry sázkové a dokonce i pekelné hrací automaty se všemi tragediemi, které tato monstra pøinášejí. Opatrní bychom mìli být a dávat bacha radìji vìtšího ne¾ menšího i v pøípadì her poèítaèových, kdy¾ se to pøehání! Není snad tøeba zdùrazòovat, ¾e tato oblast her prostì pøíliš chvályhodná není…
Kdy¾ mo¾ná trestuhodnì pomineme hrátky milostné, tak na opaèném konci spektra her jsou pak hry didaktické, strategické a všeobecnì vzdìlávací. Mo¾ná málokdo ví, ¾e dokonce existuje vìda zvaná ludologie, která se zabývá rolí her v lidské spoleènosti. A zde se nám jistì ihned vynoøí v pamìti jméno Jana Amose Komenského a jeho bájeèné heslo – „schola ludus“ – „škola hrou!“
Ano, náš velký Jan Amos byl zøejmì první v Evropì, kdo poznal bohulibost her pøi školní a vlastnì jakékoliv výuce a zaslou¾il se tak o další vývoj druhu homo ludens – tedy hrajícího si èlovìka, který poznává, vyvíjí, zdokonaluje své schopnosti a rozšiøuje své vìdomosti prostøednictvím her! Friedrich Schiller pak dokonce tvrdil, ¾e „èlovìk je èlovìkem pouze tam, kde si hraje!“
Teï ale je tøeba, abych zanechal snad sice chvályhodné, leè mo¾ná u¾ únavné rádoby osvìty a na závìr trochu nostalgicky alespoò krátce zavzpomínal na dìtské hry našeho mládí.
Je jasné, ¾e nic nenadìlám s tím, ¾e i dìtské hry mají svùj nezastavitelný vývoj, ale pøesto mì docela mrzí, ¾e našim vnouèatùm snad vìtšina našich dìtských her u¾ pranic neøíká. Kolik pohybových i slovních a kulturních her zaniklo. Kdo si pamatuje „Škatulata hejbejte se!“, „Honzo vstávej! – Kolik je hodin?“, „Pan èáp ztratil èepièku“, nebo u¾ s míèem „Polívka se vaøí“? Co jsme se nahonili za obruèí, jak nás bavilo šlehat bièíkem døevìnou káèu! Vím, ¾e je to zákonité, v¾dy» ani má generace tìsnì pøed Druhou svìtovou válkou u¾ nehrála „Špaèka“, o nìm¾ vím jen z doslechu od tatínka. Byla to „trochu“ nebezpeèná hra, ve které se døevìnou pálkou odbíjel døevìný špièatý kolík.
Nevím, zda ještì souèasné dìti znají pamì» procvièující „Kimovku“, hrají na „Tichou poštu“ nebo se seznamují s našimi národními písnièkami pomocí hry „Písnièky o … koních, vodì, stromech, kytièkách…“ Naštìstí se zachovala „Hra na babu“ i „Na schovávanou“, a pøi špatném poèasí kupodivu vnouèata nepohrdnou ani vzdìlávací hrou „Zemì, mìsto, moøe atd.“
Jinak samozøejmì mají naši malí souèasníci nespoèet svých her, o nich¾ se nám ani nesnilo.
Tak¾e – chvála hrám a chválabohu za to, ¾e alespoò nìkolik našich starodávných her pøe¾ívá!
