Bez ohledu na naši karanténu si jaro vesele puèí a je radost to sledovat, i kdy¾ svým omezeným zpùsobem. My, co ¾ijeme na kraji mìst, máme štìstí, ¾e máme do pøírody opravdu kousek, máme ji za domem. Tak¾e staèí zvládnout pár metrù v roušce a hupky dupky do lesa. A vyrazit nìkam kousek dál, nebo» na té prošlapané cestì za mìstem dnes potkáte víc lidí ne¾ v samotných ulicích.
Vzali jsme s sebou fo»áky. Pro všechny pøípady. Na místech, kde chodíte poøád, u¾ mnoho objektù k focení nenajdete, ale byli jsme odhodlaní pøece pár snímkù ukoøistit. Jeden z prvních mì zaujal ¾lutý kvìt. Ten podbìl rostoucí na betonu mi pøipomnìl nás samé: pùsobil tak osamìle a pøitom tak odhodlanì! A pak u¾ to jelo... tuhle se mi líbil strom, tamhle porostlý kmen, všude se nìco najde.
A víte co? I kdy¾ jsme si mysleli, ¾e u¾ máme v okolí všechno køí¾em krá¾em prochozené, najednou to jde - zase jsme šli po cestì, kde jsme ještì nikdy nešli.
A objevili potùèek, který jsme ještì nevidìli. (A dali si svaèinu uprostøed listí a vyrušili hejno ptáèkù, stádo srnek a v dálce zahlédli lišku.)
A nakonec to obrovské potìšení z šiškového pole pod borovicemi! Padla jsem kvùli nìmu i na kolena. :-)
No vida, jak se i úplnì obyèejný "výlet kolem baráku" zmìnil v dobrodru¾ství.