Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste...
Agneša bez ruky
U¾ jako malé dìcko jsem mìla neustále natluèená kolena a øíkalo se o mnì, ¾e jsem zkrátka „šmatlou“. Není divu, ¾e k stáru jsem byla šmatlavìjší, ovšem bez následkù. Souèasnost mi pøipomnìla, ¾e starý èlovìk u¾ je zranitelný, a tak jsem si vlastní vinou pøivodila nepøíjemný úraz. Zakopnutí a pád na betonový obrubník mi zpùsobil vymknutí pravého ramenního kloubu a zafáèovali mne na nìkolik týdnù. K pou¾ití mi zbyla jenom levá ruka. Všechny práce byly nejen omezeny, ale nìkteré i nevykonatelné. Pou¾itelná byla jenom hlava, a tak se moje mysl rùznì potulovala, a¾ se zastavila u tìtky Agneše.
V Trojanovicích na Lomné je èást vesnice, které se odjak¾iva øíkávalo Karlovice. Proè? ®ili tam jenom Strnadli. Ètyøi chalupy, posazené vedle sebe u cesty vedoucí k Radhošti, vypadaly, jako by nìkdo chtìl porušit tu rozházenost, charakterizující tenkrát Trojanovice. V první chalupì tìtka Veruna sami vychovávali svých pìt dìcek. Stryk Jan brzo umøeli. Ne¾ili v man¾elství dlouho. O¾enit se jim rodièe dovolili, kdy¾ byla na svìtì u¾ tøi dìcka.
V man¾elství pøibyly Bohuša a Betka, dvì dìti zemøely, stryk se té¾ odebrali na druhý svìt a ty, Veruno, se starej! Tìtce brzy vyschly uplakané oèi pøi ka¾dodenní cestì do frenštáckého Špineraje, v zimì v létì. U¾ivit tolik dìcek nebylo jen tak. Tìtka si cestu zpøíjemòovali zpìvem. Zpívali parádnì, nìkdy se jejich hlas nesl celými Karlovicemi. Však na zaèátku padesátých let s nimi natáèel i rozhlas.
V další chalupì ¾ili stryk Tonda s tìtku Maøenu a té¾ krdelem dìcek. Nesnadný ¾ivot pod horami stryk vytrubovali do celého okolí. A té¾ na všech pohøbech, svatbách, a tancovaèkách u Viktora. Byli dobrým muzikantem.
Chalupa uprostøed se Strnadlùm vymykala. Karolinka, za svobodna Strnadlová, si vzala svérázného legionáøe Aloise Vodáka. Dìti nemìli, a tak adoptovali váleèného sirotka Vasilu. A ta kupodivu si vzala zase Strnadla, Jana z Rohova. Brzy po válce ho v lomisku zabil nezajištìný strom.
K poslední chalupì se ve svých vzpomínkách vracím nejèastìji. Bývali tam stryk Karel s tìtkou Agnešou, dìckami Ne¾kou, Karlem a Pavlem. Hospodáøství nevelké, v podstatì stejné jako mìli ostatní. A najednou se z Karlovic roznesla zpráva. Agneša má v ruce otravu a mo¾ná o ni pøijde! Vìtší neštìstí hospodyni nemù¾e potkat. Stalo se. Agnešu odvezli do nemocnice, z ní¾ se vrátila s pahýlem pravé ruky. Uøezali jí ji po loket.
Událo se to u¾ moc a moc dávno, nìkdy na zaèátku druhé svìtové války, kdy nebyla antibiotika, která by jí snad ruku zachránila. Tìtku Agnešu jsem dobøe znala, ale nikdy mi na mysl nepøišlo, jak si ona v tom domácím hospodáøství poèíná. Jak se stará o dìcka ještì malá, chodí do lesa na trávu, okopává pole, jak dojí krávy, obhospodaøuje jiný dobytek. Jak mù¾e ustlat postele, jak nesnadno se manipuluje s naditými peøinami! Tenkrát byly peøiny široké 160 centimetrù a s peøím to byla poøádná tíha. A na pìknì ustlané postele se moc dbalo. A co prádlo? Prát se muselo ka¾dý týden! Tìtka vzali jeden cíp cíchy do zubù a tak ¾dímali. Sama jsem jich vidìla, jak si èasto vypomáhali pahýlem, který jim zbyl z pravé ruky.
Teprve kdy¾ jsem mìla k pou¾ívání jenom levou ruku (a to jenom na pár týdnù), jsem si uvìdomila, jak tì¾ký ¾ivot mìli tìtka Agneša na hospodáøství pod Radhoštìm. Ani jsem neslyšela, ¾e by jí šel nìkdo pomoci. Litovali ji všichni, to ano. Vzpomínám si na mou maminku. Kdy¾ tìtka procházeli pøes náš dvùr, nesoucí v jedné ruce tì¾kou tašku s nákupem, øíkávala: „Chudák, Agneša!“ Byla opravdu velký chudák, ale v mé vzpomínce se vynoøuje veselá ¾enská, která pøi øeèi neustále diskutuje i pahýlem, který rytmicky pøipa¾uje k tìlu. Znovu a znovu tìtku Agnešu vidím a vybavuji si ji pøi mnoha a mnoha pracích v hospodáøství a uvìdomuji si, jaká to byla stateèná ¾enská. Myslím, ¾e si tu vzpomínku zaslou¾í, vyvolat ji musel – bohu¾el – mùj úraz.
V Trojanovicích jsme všem sousedùm a sousedkám øíkali „tìtko“ a „stryku“ a všem stejnì jako staøíèkovi a staøence jsme onikali.
Pamìtníci, vzpomínejte!
