Chvála optimismu a pochyb
Tato chvála pojedná – alespoò dle mého mo¾ná neskromného názoru - o dalším velmi zajímavém a navíc i velmi dùle¾itém tématu. Ale rychle k vìci.
Jistì mohu alespoò doufat, ¾e toto téma mù¾e být zajímavé a tedy i chvályhodné hned ze dvou dùvodù. Chvályhodný je jistì optimismus sám o sobì a jeho spojení s pochybami také asi není tuctová zále¾itost. Pøesto se pro jistotu pokusím nejprve vychválit optimismus a pochyby oddìlenì a pak teprve v symbióze.
Podle známé definice je optimismus chvályhodná vlastnost èi schopnost vidìt vìci a situace z té lepší stránky. Je tato sklenice poloplná nebo poloprázdná?
To je klasická otázka na provìøení, zda je èlovìk optimista èi pesimista. Optimismus je navíc pøímo klasický pøíklad lidské vlastnosti, která se nejlépe provìøuje pøi porovnání s pravým opakem, tedy s pesimizmem. Dùkazù mohu nabídnout mnoho. Hezké je jistì další gastronomické tvrzení, ¾e optimista vidí v ementálu sýr a pesimista pouze díry. Jeden z nejlepších bonmotù na toto téma pak pronesl kdysi Winston Churchuill: „Pesimista vidí obtí¾ pøi ka¾dé pøíle¾itosti a optimista vidí pøíle¾itost pøi ka¾dé obtí¾i!“
Optimisté jsou prostì lidé vyrovnaní, veselí, mnohdy ironiètí, nìkdy a¾ se sklonem k èernému humoru. Ka¾dopádnì doká¾ou zvednout náladu tøeba i na pohøbu a èasto poøádnì naštvou leckterého pesimistu. Optimisti zásadnì odmítají tvrzení, ¾e jejich krásná víra je pouze nedostatek informací, a ¾e sami jsou jen nepouèení pesimisti. Váídeòský dramati a herec J. N. Nestroy napsal: „Pesimista je èlovìk, který se obává, ¾e všichni lidé jsou takoví nièemové jako on.“ A známìjší Mark Twain pak øíkal: „Není smutnìjšího zjevu ne¾ mladý pesimista; leda ještì starý!“ Nejoptimistiètìjší je pak F. Gilot svým rèením: „Svìt patøí optimistùm, pesimisti jsou jenom diváci.“
Optimismus je tedy zále¾itost tak oèividnì a ušislyšnì chvályhodná, ¾e se a¾ stydím to tady dále zdùrazòovat. A tak rychle postupme k pochybám, kde ta chvály hodnost mo¾ná tak jednoznaèná nebude, ale toho se nebojím.
V jedné starší písnièce se sice zpívá – „je hloupý kdo váhá, stále v lásce otálí“, ale já se nejednou pøesvìdèil, ¾e kdo si poèká, ten se doèká. A proti tomuto pomìrnì lacinému textíku musím vyrukovat s mnohem fundovanìjšími argumenty. Britský matematik, filosof, logik a nositel Nobelovy ceny Bertram Russell, velký sympa»ák a milovník lulky jednou prohlásil: „Všechny trampoty lidstva pocházejí z toho, ¾e hlupákovi je všechno jasné, zatímco moudrý èlovìk je samá pochybnost.“ Proto¾e je tento bonmot na výsost pravdivý a svìt kolem nás je takový, jaký je, pak to svìdèí pouze o tom, ¾e nám zøejmì bohu¾el nevládnou ¾ádní lumeni …
Na první pohled by se sice mohlo zdát, ¾e to ¾ádná chvála pochyb vlastnì není, proto¾e snad právì ty pochyby by mìly být pøíèinou trablù, ale je tøeba zamìøit svou pozornost na první èást této skvìlé sentence. V¾dy» v historii samozøejmì nejvìtší problémy lidem zpùsobily neuvá¾ené rychlé kroky a nesmyslná rozhodnutí mocných a „neomylných“ hlupákù, støílejících od boku, a jen málokdy uvá¾livé a tím i pomalejší rozhodování pochybujících moudrých lidí. A Bertrand Russell nebyl jen tak nìkdo, do¾il se témìø stovky let a tu Nobelovku dostal za literaturu, i kdy¾ nebyl spisovatel! Navíc mì úplnì dostal dalším svým výrokem: „Postaèujícím lidským údìlem je ¾ivot vedený láskou a orientovaný vìdìním.“ Snad jsem vybral své argumenty správnì.
V celé pøedlouhé historii lidského spoleèenství se s velkými pochybami vùbec potýkali velikáni nejvìtších kalibrù. Snad postaèí jeden pøíklad za všechny. Pochyby jednoho z nich nezahnala ani Xantipa, a tak Sokratùv výrok – „vím, ¾e nic nevím“ - zná snad ka¾dý! Je ovšem trochu nechvályhodné, kdy¾ se jím zašti»ují studenti-lajdáci, ani¾ by se k nìmu dopracovali sebemenším pøemýšlením.
Samozøejmì jsou pochyby malé i pochyby velké. Provázejí ka¾dého z nás od kolébky a¾ do hrobu a jsou základní hnací silou lidského pokroku. Zhoršit, neøku-li znièit nìco je v¾dy velmi snadné, o tom pochybovat netøeba. Ale aby bylo cokoliv vylepšeno nebo objeveno, nejprve musí být nìkým chvályhodnì zapochybováno o tom, ¾e to nìco je tøeba zmìnit, nebo ¾e nìco chybí! Dá se øíci, ¾e nejvìtší koumáci jsou ti, kdo nejvíce pochybují. Pochybující a váhající rozumní lidé sice mohou nìkdy, nebo i èasto narazit, ale nepochybující suveréni musí døíve nebo pozdìji narazit v¾dycky! Je pouze na tìch prvních, aby ti druzí narazili co nejdøíve a co nejdøíve odešli od válu!
A nastal èas na závìr nìjak slouèit optimismus s pochybami a vychválit jejich symbiózu. Jak by bylo na svìtì krásnì a dobøe, kdyby se podaøilo pøesvìdèit co nejvíce lidí, aby ještì pøed tím ne¾ nìco øeknou èi udìlají, váhavì alespoò na chvíli zapochybovali, mìøili radìji dokonce tøikrát ne¾ jednou øíznou, odhodili pesimismus a ze všech mo¾ných øešení nakonec vybrali optimisticky to nejlepší! Myslím, ¾e se nenajde èlovìk, komu by se takový svìt bájeèný nelíbil.
A tak vá¾ení ètenáøi, pochybujme chvályhodnì a konstruktivnì o všem, pochybujme od rána do veèera. Nenechme se otrávit tím, ¾e náš velký vzor Sokrates se otrávil bolehlavem! Kdo ví, jak to tehdy bylo …
