Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
My cizinou jsme bloudili… (1/2)
Muselo to být nìkdy v kvìtnu 1946, kdy¾ pøišel tatínek se zprávou, ¾e švédský Èervený køí¾ zve dìti ze zemí posti¾ených válkou k pùlroènímu pobytu v jejich, válkou nedotèené zemi. Nevím, kde moji rodièe v sobì našli odvahu, mne, jedenáctiletého a znaènì rozmazleného (tehdy ještì) jedináèka, zvyklého køeèovitì se dr¾et máminy suknì, vyslat na tak dlouhou dobu do vzdálené zemì.
Prvním krokem byla zevrubná zdravotní prohlídka, na kterou pøijeli lékaøi a další zdravotnický personál ze Švédska, aby nás dùkladnì proklepali, zretgenovali a podrobili dalším zkouškám a vylouèili ze zájezdu ty dìti, které by pøípadnì trpìli nìjakou naka¾livou chorobou, kterou by mohli zavléci do Švédska. Prošel jsem tìmito zkouškami bez problému a byl jsem uznán dostateèným „hubeòourem“, abych si zotavenou v jejich zemi zaslou¾il.
A tak nìkdy koncem èervna jsem se na jednom z pra¾ských nádra¾í rozlouèil s maminkou a tatínkem a spoleènì s dalšími asi tøemi stovkami dìtí se vypravil na cestu do zemì – tehdy – znaènì vzdálené. Cesta vlakem pøes rozbombardované Nìmecko trvala témìø tøi dny, vlak musel vzhledem ke stavu kolejí mnohdy jet doslova krokem, s èastými, ale zato dlouhými zastávkami. Dodnes si vzpomínám na ty øady odstavených lokomotiv, kterým tzv. kotláøi promìnili parní kotel v úhledný cedník. Potom jsme projí¾dìli malebným Dánskem a poprvé jsem vidìl moøe, kdy¾ jsme se lodí pøepravovali z Dánska do Švédska. Doèasným cílem naší cesty byl Göteborg, kde jsme byli ubytováni v malém ale útulném „koncentráèku“, obehnaném dvojitým ostnatým drátem, kde jsme byli na jistou krátkou dobu v karanténì, kdyby se nìkomu z nás, pøes všechno úsilí švédských lékaøù, podaøilo propašovat do jejich zemì nìjakou tu ošklivou naka¾livou chorobu. Ubytování bylo pøíjemné, v ka¾dém z nízkých døevìných domkù byla lo¾nice, tuším pro deset nebo dvanáct dìtí, koupelna a další malý pokojík pro toho, kdo na nás dohlí¾el. Dohlí¾ející byli vesmìs èeští uèitelé, kteøí nás na cestì z Prahy doprovázeli a dohlí¾eli na nás po dobu pobytu v karanténì. Jídla byla hojnost, i kdy¾ mnohé pokrmy jsme z domova neznali. Jednoho dne pøijela skupinka lidí, ka¾dého z nás si peèlivì pomìøili, vèetnì èísla bot. Za nìkolik dní nato pøijelo nákladní auto, naplnìné „kufry“, na ka¾dém z nich u¾ byla jmenovka. Zavazadla obsahovala kompletní obleèení jak na léto, tak i na zimu, vèetnì prádla a bot.
Asi po deseti nebo ètrnácti dnech zaèalo kamarádù ubývat, odcházeli do rùzných oblastí Švédska, kde je oèekávala doèasná rodina. Jednoho dne jsem slyšel i svoje jméno. Rozlouèil jsem se s kamarády, které jsem cestou z Prahy a bìhem pobytu v táboøe získal a v doprovodu pracovnice Èerveného køí¾e jsem jel do centra mìsta. Vzpomínám si, ¾e mne ta laskavá duše vzala do nìjakého odchodního domu, abychom nìco pojedli a mnì pouze pøecházel zrak, kdy¾ jsem vidìl to bohatství zbo¾í, jídla, ovoce a hlavnì rùzných pamlskù, èokoládièek a podobnì. Veèer jsem byl posazen do vlaku a dnes ji¾ opravdu nevím, zda jsem mìl stále ještì doprovod, èi si mì rodina, do které jsem smìøoval, pøevzala ji¾ v Göteborgu.
A tak jsem se náhle ocitl v malém mìsteèku, ve støedu Švédska, v Hälleforstu, v rodinì mana¾era místních døevaøských závodù, Gustova Uhlena. V pohodlném, jednopatrovém domì, zasazeném do rozsáhlé zahrady, konèícím na jedné stranì øekou jsem se seznámil s dalšími èleny rodiny, mojí „doèasnou“ matkou, jejich syny, Bengtem, o rok mladším jedenáctiletým, stejnì jako já starým Björnem a jejich sedmiletou sestøièkou. Dostal jsem malou, ale útulnou lo¾nièku, další obleèení, a hlavnì mi bylo pøidìleno kolo, nebo» v té dobì bylo ve Švédsku kolo hlavním dopravním prostøedkem. Dokonce ani „Pappa Uhlen“, jak jsem svému doèasnému pìstounovi øíkal, nemìl auto a do kanceláøe jezdil na kole. Dalšími obyvateli domu byly dvì slu¾ebné, které udr¾ovaly dùm a staraly se o vaøení. Ve výètu obyvatel nesmím zapomenout na psa, boxera, jeho¾ jméno si ji¾ nepamatuji, ale vzpomínám si, ¾e jsme brzy navázali pevné pøátelství. Ze zaèátku byla trochu problémem komunikace, vìtšina dospìlých však mluvila nìmecky a tak jsem se díky chabým znalostem mé školní nìmèiny jak¾ tak¾ domluvil. A s ostatními dìtmi? Je a¾ neuvìøitelné, jak v tomto vìku se pochytí cizí jazyk, a tak kdy¾ jsem po dvou mìsících prázdnin nastoupil do školy, do stejné tøídy jako mùj „bratr“ Björn, nemìl jsem problémy se domluvit s ostatními dìtmi a mohl jsem, do jisté míry, sledovat výklad uèitele. Jedna vìc však na mì uèinila hluboký dojem. Rozvrh hodin. Byl jsem zvyklý ze školy na Uhelném trhu v Praze, kam jsem chodil, na to, ¾e na zaèátku školního roku pøišel pan uèitel, napsal na tabuli rozvrh hodin, který se potom bìhem prvních nìkolika týdnù postupnì mìnil, a¾ se po nìkolika týdnech pomalu ustálil. Navíc byl patrnì nedostatek prostoru ve škole a tak jsme nìkdy chodili do školy na „smìny“. Ne tak v Hälleforstu. V lo¾nici jsem mìl vyvìšen natisknutý rozvrh hodin, který platil nejen pro právì probíhající rok, ale byl jistì u¾íván ¾actvem v letech minulých a zùstával v platnosti i pro další roky. Jistì se musel také èas od èasu mìnit, jak èasto však nevím.
Jak jsem ji¾ pøedeslal na zaèátku, byl jsem rozmazleným jedináèkem a tak pochopitelnì se mi zaèalo stýskat. Jediným kontaktem s domovem byly dopisy, které putovaly z Prahy do Švédska velice zvolna.
Proto¾e jsem od mládí mìl rád knihy a na to, èíst ve švédštinì jsem jaksi „nemìl“, poslali mi rodièe kní¾ku, tuším ¾e nazvanou „Poctivý Abe“, kní¾ku o Abrahamu Lincolnovi. Tuto kní¾ku jsem tam pøeèetl nejménì tucetkrát.
S ostatními dìtmi jsme podnikali výlety na kolech k místním jezerùm s prùzraènou vodou a do okolních lesù jsme jezdili na borùvky. Z tìch lesù mám nìkolik vzpomínek na setkání s losy, kterých bylo v tìchto oblastech víc jak dost. V souvislosti s losy jsem také mìl to potìšení vidìt na vlastní oèi starého švédského krále Gustava, který jako vášnivý lovec jezdil do tìchto míst losy støílet. A tak jsme jednoho dne, celá škola, putovali na místní nádra¾í, abychom uvítali pana krále, který tam pøijel svým vlastním vlakem. Z jednoho vagonu potom vystoupil „zbrojnoš“, nesoucí celou tu královskou artilerii, se kterou král Gustav hodlal napadnout lovnou zvìø.
Maso z ulovených losù bylo potom rozdìleno mezi místní smetánku a tak jsem i já mohl ochutnat steak z losa, uloveného samotným mocnáøem. A kdy¾ u¾ jsem u tìch kulinárních zá¾itkù, nemohu opomenout další z nich. Jak jsem se zmínil, pozemek na kterém stál dùm, patøící Uhlehnùm, konèil na bøehu øeky. Jeden den jsme tam šli s Bengtem a Björnem chytat ryby. Èemu jsem však nerozumìl bylo to, ¾e veškeré úlovky skonèily v proutìném koši na bøehu øeky. Pochopil jsem to a¾ za pár dní, kdy¾ nás rodièe brzy ráno vzbudili a šli jsme k øece, kde ji¾ byly pøipraveny mìlké vrše, do kterých jsme pøivazovali nepìknì páchnoucí ryby, ulovené o pár dnù døíve. Vrše, kterých mohly být dobré dva tucty, jsme spustili do øeky a kdy¾ jsme je zanedlouho z øeky vytahovali, byly plné krásných, velkých rakù. Toto jsme opakovali ještì nìkolikrát a naplnili nìkolik døevìných bedýnek hem¾ícími se raky. No, hem¾ili se pouze do veèera, kdy jejich pozemská pou» skonèila ve vaøící vodì a pozdìji na stole nejen rodiny, ale i pozvaných hostù. Nutno podotknout, ¾e v tomto pøípadì na stole nebylo kromì rudých rakù nic jiného. Nevzpomínám si však, ¾e by si nìkdo pøíliš stì¾oval. Také si vzpomínám, ¾e pøi této pøíle¾itosti nebyla rozsvícena elektrická svìtla, hody se konaly ve svitu svíèek, zasazených v rùznobarevných, døevìných svícnech.
Léto však pøešlo do podzimu a zaèaly první mrazy. Okolní jezera zamrzla a tak jsme se po jejich ledì prohánìli na bruslích, led pod bruslemi krásnì zpíval a vìrný pes-boxer nás tahal na speciální, bruslemi opatøené ¾idli. Jednoho dne nás „Pappa Uhlen“ vzal do místních lázní. Nic zlého netuše jsem se spoleènì s ostatními dùkladnì rozehøál v saunì, kdy¾ milý Pappa otevøel dveøe do úzké chodbièky vedoucí k díøe vysekané v ledu na øece a do ledové vody skoèil, následován Bengtem a Björnem. Co mi zbývalo? Rozlouèil jsem se tiše se ¾ivotem, nebo» mì moudrá matka v¾dy varovala, ¾e kdy¾ rozpaøen vlezu do studené vody, výsledkem bude zápal plic a následná smrt. A tak jsem tam také skoèil… a kombinaci sauna/ledová voda s úspìchem pøe¾il.
To se u¾ však pøiblí¾ila polovina prosince a po rozlouèení s mojí doèasnou rodinou jsem nastoupil opìt do vlaku smìr Göteborg, kde jsem se setkal s dalšími èeskými dìtmi. A jak jsme se domlouvali? Vìøte èi nevìøte, ze zaèátku švédsky!
Po návratu domù jsem si nìjaký krátký èas dopisoval s rodinou, ve které jsem strávil témìø pùl roku, po nìkolika mìsících však výmìna dopisù zaèala slábnout, a¾ na velice dlouhou dobu ustala docela.
Pamìtníci, vzpomínejte!
A tak nìkdy koncem èervna jsem se na jednom z pra¾ských nádra¾í rozlouèil s maminkou a tatínkem a spoleènì s dalšími asi tøemi stovkami dìtí se vypravil na cestu do zemì – tehdy – znaènì vzdálené. Cesta vlakem pøes rozbombardované Nìmecko trvala témìø tøi dny, vlak musel vzhledem ke stavu kolejí mnohdy jet doslova krokem, s èastými, ale zato dlouhými zastávkami. Dodnes si vzpomínám na ty øady odstavených lokomotiv, kterým tzv. kotláøi promìnili parní kotel v úhledný cedník. Potom jsme projí¾dìli malebným Dánskem a poprvé jsem vidìl moøe, kdy¾ jsme se lodí pøepravovali z Dánska do Švédska. Doèasným cílem naší cesty byl Göteborg, kde jsme byli ubytováni v malém ale útulném „koncentráèku“, obehnaném dvojitým ostnatým drátem, kde jsme byli na jistou krátkou dobu v karanténì, kdyby se nìkomu z nás, pøes všechno úsilí švédských lékaøù, podaøilo propašovat do jejich zemì nìjakou tu ošklivou naka¾livou chorobu. Ubytování bylo pøíjemné, v ka¾dém z nízkých døevìných domkù byla lo¾nice, tuším pro deset nebo dvanáct dìtí, koupelna a další malý pokojík pro toho, kdo na nás dohlí¾el. Dohlí¾ející byli vesmìs èeští uèitelé, kteøí nás na cestì z Prahy doprovázeli a dohlí¾eli na nás po dobu pobytu v karanténì. Jídla byla hojnost, i kdy¾ mnohé pokrmy jsme z domova neznali. Jednoho dne pøijela skupinka lidí, ka¾dého z nás si peèlivì pomìøili, vèetnì èísla bot. Za nìkolik dní nato pøijelo nákladní auto, naplnìné „kufry“, na ka¾dém z nich u¾ byla jmenovka. Zavazadla obsahovala kompletní obleèení jak na léto, tak i na zimu, vèetnì prádla a bot.
Maso z ulovených losù bylo potom rozdìleno mezi místní smetánku a tak jsem i já mohl ochutnat steak z losa, uloveného samotným mocnáøem. A kdy¾ u¾ jsem u tìch kulinárních zá¾itkù, nemohu opomenout další z nich. Jak jsem se zmínil, pozemek na kterém stál dùm, patøící Uhlehnùm, konèil na bøehu øeky. Jeden den jsme tam šli s Bengtem a Björnem chytat ryby. Èemu jsem však nerozumìl bylo to, ¾e veškeré úlovky skonèily v proutìném koši na bøehu øeky. Pochopil jsem to a¾ za pár dní, kdy¾ nás rodièe brzy ráno vzbudili a šli jsme k øece, kde ji¾ byly pøipraveny mìlké vrše, do kterých jsme pøivazovali nepìknì páchnoucí ryby, ulovené o pár dnù døíve. Vrše, kterých mohly být dobré dva tucty, jsme spustili do øeky a kdy¾ jsme je zanedlouho z øeky vytahovali, byly plné krásných, velkých rakù. Toto jsme opakovali ještì nìkolikrát a naplnili nìkolik døevìných bedýnek hem¾ícími se raky. No, hem¾ili se pouze do veèera, kdy jejich pozemská pou» skonèila ve vaøící vodì a pozdìji na stole nejen rodiny, ale i pozvaných hostù. Nutno podotknout, ¾e v tomto pøípadì na stole nebylo kromì rudých rakù nic jiného. Nevzpomínám si však, ¾e by si nìkdo pøíliš stì¾oval. Také si vzpomínám, ¾e pøi této pøíle¾itosti nebyla rozsvícena elektrická svìtla, hody se konaly ve svitu svíèek, zasazených v rùznobarevných, døevìných svícnech.