Já chcu Ivoša
Èasto bývám dotazován, zda mi popularita a mediální známost napomáhá pøi získávání klientù. Zpravidla odpovídám, ¾e je to naopak tak trochu pøitì¾ující okolnost - i kdy¾ - najde se i výjimka potvrzující pravidlo.
Tak se jednou stalo, ¾e pøed soudce okresního soudu v Jindøichovì Hradci byl pøedveden recidivista jménem Tonda, jeliko¾ státní zástupce navrhnul jeho vzetí do vazby. Nelíbilo se mu toti¾, ¾e jmenovaný, aè byl pøed ètyømi dny propuštìn z devatenáctého výkonu trestu, stihnul za tuto pomìrnì krátkou dobu udìlat ètyøi chalupy a ještì ukrást auto, se kterým se vydal na malý výlet do Karlových Varù. „Proto¾e jste si nezvolil obhájce, aèkoliv ho mít musíte, bude vám nìjaký ustanoven z øad místních advokátù,“ pravil soudce Tondovi. Do té doby zcela apatický Tonda zareagoval na toto pouèení v soudní síni zcela neèekaným zvoláním: „Já chcu Ivoša!“ „Máte na mysli patrnì doktora Jahelku?“ otázal se soudce, proto¾e my u nás na venkovì se všichni navzájem známe. „Však øíkám, Ivoša!“ opáèil Tonda, a proto¾e jsem byl shodou okolností právì na øadì, mohl soudce jeho pøání vyhovìt, a tak jsem se stal obhájcem Tondy ex offo. I navštívil jsem ho ve vazební vìznici, a pravá pøíèina, proè si pøál za obhájce právì mì, se záhy vysvìtlila. „Jak sem šlohnul ten au»ák,“ povídá mi ten èlovìk, který pro¾il pøevá¾nou èást svého ¾ivota v kriminále, neèetl noviny, na televizi se nedíval a o šoubyznysu nemìl ani tušení, „byly tam taky nìjaký ty kazety, to¾ sem si jednu pustil a vona to byla zrovna ta s tìma tvejma písnièkama a kecama a já se øezal smíchy a¾ do Varù, kde mì zabásli!“
Jako obhájce jsem Tondovi pøíliš pomoci nemohl, proto¾e se ke všemu pøiznal, blí¾ila se zima a on ji chtìl strávit pìknì v teple ve vìznici, a tak jsem mu alespoò vìnoval svoji novou kazetu. A¾ ho v létì propustí, a on zase hned druhý dne ukradne nìjaké to auto, alespoò si bude mít co pustit…