Jabloò opìvovaná i zatracovaná
Mám na mysli tu naši, jediný ovocný strom na zahradì, který zde byl døíve ne¾ my. Byl zde pøi poøízení pozemku, byl zde celou dobu stavby rodinného domku a je zde i ètyøicet let poté. Z uvedeného vyplývá, ¾e je úctyhodných rozmìrù a ¾e tak nìjak k našemu ¾ivotu patøí.
Mezi její pøednosti patøí zejména stav, kdy kvete, je to jako ta nejvìtší kytice, kterou si lze pøedstavit, okouzluje nás nejen krásným vzhledem, ale i vùní, kouzelným oznámením, ¾e zima definitivnì skonèila, ¾e je pøed námi ta lepší èást roku.Ta èást, kdy nebudeme omezeni na pobyt pouze v bytì, kdy budeme moci si vypít kávu a posedìt venku na zahradì, právì i ve stínu této jablonì, co¾ je její další pøínos.
Ale souèasnì ihned po odkvìtu se pøihlásí ta druhá stránka naší jablonì, stránka povinností. Spadlé kvìty se musí zametat a zametat, co¾ však je malièkost s povinnostmi, které následují.
Ne¾ se však dostaví, pokraèuje naše jabloò poskytováním nám pohledu na malá jablíèka, ve které se promìnily kvìty a zejména to mno¾ství, jedno vedle druhého, malinká, ale kouzelná.
Ten pøíjemný dojem je zejména pro návštìvy, my, znalí dalšího vývoje ji¾ na tyto jablíèka hledíme trochu jinak. V našem pohledu se ji¾ odrá¾í zkušenost a znalost toho, co bude následovat. Jablíèka mírnì povyrostou do velikosti, respektive hmotnosti na kterou se v praxi uplatní gravitaèní zákon.
Èasto si pøi té pøíle¾itosti vzpomenu na tvrzení, ¾e Newton na ten gravitaèní zákon pøišel právì kdy¾ le¾el pod stromem a jablko mu spadlo na hlavu. Lituji, ¾e mì pøedbìhl, po zkušenostech s naší jabloní si myslím, ¾e bych na to také pøišel.
V praxi to znamená, ¾e zaènou padat. Padání sem tam malých jablíèek by neznamenalo nìjaký problém, problém je, ¾e to ale naše jabloò takto neumí. Ona umí shazovat jablíèka v mno¾ství minimálnì dva kýble za týden, co¾ je shodná doba mezi odvozem popelnice. Ale i ty dva kýble za týden, pokud tøeba zaprší, nebo zavane vìtøík doká¾e naše jabloò zvýšit na obsah celé popelnice.
Nakonec i ta jablíèka, která na jabloni vydr¾í do zralosti skonèí tím, ¾e spadnou, tentokráte z naší viny, pokud tak lze oznaèit naši ji¾ vìkem sní¾enou odvahou lézt do výšek. Poté následuje celou zimu spad listí. Opìt s tím, ¾e ta naše jabloò nezná míru.
Ale pøes všechny ty povinnosti a trable bychom se jí nezbavili, patøí k nám, patøí do našeho ¾ivota.