POVÍDAÈKY (27) Deme na to !
Na tra» Posázavského Pacifiku padla ve vìtru velká vìtev. Motoráèek zastavil.
Prùvodèí bìhal po vagónku a rozèilenì volal: "Co budeme dìlat, co budeme dìlat? Musíme zavolat hasièe! My zas do tý Prahy, bó¾e, nedojedem!"
Ve vagónku sedìlo nìkolik udìlanejch mu¾ù v pracovních mundùrech. Kdy¾ poklidnì dosvaèili, povídá jeden: "Tak na to, chlapi, dem!"
Rozvá¾nì sestoupili na koleje a obratnì odstranili pøeká¾ku. Prùvodèí se rozveselil a zapískal. Vláèek se rozjel. U¾ je to jedenáct let.
Bejvali i vrabèáci!
Kdykoli jedu vlakem, v¾dy je nìjaké dobrodru¾ství. Vlastnì v¾dy, jedu-li naším Pacifikem. Na jiných tratích se takové vìci nedìjou.
Dnes, v sobotu 28.èervna bylo zøejmé, ¾e nastaly prázdniny. Ve vlaku plno vodákù s pádly, dìtmi a psy, také v Týnci na nádra¾í plno køiku a mezi tím poskakovali nadšenì vrabèáci; z té mely bylo drobkù dost.
A tu z jednoho vlaku vyhrnula se další parta vodákù pozoruhodná tím, ¾e dìvèata byla v kra»asech, kde¾to všichni pánové v pestrých sukních. Nikdo se tomu nedivil! Objevila se khaki dvojice, pøipevnila na zeï nástupištì dva ekologické plakáty a spìchala dál.
Postupnì nástupištì tichlo, a¾ osiøelo úplnì. A tu pøišli dva mu¾íèkové, oba mròaví, tlustí, holohlaví, oba s bíbrem a také v kra»asech, s kapsami. Pobíhali mezi kolejemi, gestikulovali a hlasitì se dohadovali. Pøijel mùj vlak a já bez nehody dojela domù.
Usínání
Svého èasu bývalo královské mìsto Slaný plné vojska. Já, jako studentka, jsem èile cestovala, vlaky i autobusem a všechny ty cesty jsem tvrdì prospala. Jednou také, usedla jsem na jediné volné sedadlo autobusu Slaný-Praha. U okénka sedìl mladý pohledný dùstojník, ale já nikdy nemìla vojsko v ¾ádné podobì v oblibì, ovšem, bylo to jediné volné místo.
Vyjeli jsme, usnula jsem. Bìhem jízdy jsem si uvìdomovala, ¾e se ve spánku kymácím a hroutím, to mì v¾dy na zlomek sekundy probudilo, ale ne¾ jsem staèila vzít svìt na vìdomí, znovu spánek. A¾ mì probudilo cosi nového, co do autobusového spánku nepatøilo a tedy mì to probudilo více. Pohledný dùstojník, hle, šátral po mé noze. Ale pozdì! Ji¾ jsme vjí¾dìli na pra¾ský kula»ák, patøící tehdy samé obranì vlasti a mladík byl nucen vystoupiti. Povstala jsem, abych mu uvolnila cestu. Díval se ltostivì.
Usnout se dá všude. Mùj korpulentní strýc Jan, Libušky dìdeèek, usedl ve zlonickém kinì na krajní ¾idli v øadì, pøišel pozdì a ji¾ se promítalo. Zøejmì pøišel z restaurace, nejspíš Na Vypichu èi od Èeského Lva, nebo» vzápìtí usnul. Promítalo se ve cvièebním sále Sokolovny, místnost byla prostorná, s dobrou akustikou. Strýc ovšem v tom svém pivním spánku se ze ¾idle zhroutil a s hlasitým ¾uchnutím dopadl na zem do ulièky. STOP. Rozsvítila se svìtla, promítání ustalo, øady se zavlnily. Sousedé, nejbli¾ší té nehodì, vyskoèili ze svých sedadel a ochotnì mu pomohli na nohy. Posadili ho zpìt na ¾idli a støídali se v hlídání, aby jim opìt promítání nepøerušil.
Usnout se dá i na vìky. Druhý Libušèin dìdeèek, poctivý ¾ivnostník Wagner, bydlel v pøízemním domku pøímo proti restauraci zvané Na Bìlehradì. Nade dveømi té restaurace byl pùloblouk obrazu, znázoròující to mìsto. Tak tedy pan Wagner, ji¾ dávno na odpoèinku, zašel si po nedìlním obìdì na své obvyklé piveèko. Vrátiv se domù, usedl do své oblíbené lenošky, zapálil si porcelánovou fajfku s obrazem vousatého mocnáøe a spokojenì umøel.