Hotelu, kam pravidelnì jezdíváme opíjet se nádherou okolní pøírody a nìkdy i šampaòským, je pøesnì na den sto padesát let.
Úspìšný majitel pozval stovky hostù, kteøí se tu cítí témìø jako doma. Konají se oslavy. Velkolepé oslavy! Kam oko pohlédne, uzøí hory cukroví, chlebíèkù, salátù, rolád, peèení a pøedevším obrovských dortù v podobì budovy hotelu. Ka¾dý si mù¾e odkrojit pokoj, kde bydlí.
Nápoje, bez ohledu na cenu, teèou ze všech sprch a vodovodních kohoutkù. Kam se podìla voda, nevím. Koneènì, v¾dy» je období sucha, tak se našlo øešení.
Jídelny, pøevleèené do bílého, se nauèily mluvit lidským hlasem. Otøásat se smíchy, vtipkovat, nadšenì vykøikovat, mlaskat a tleskat.
V taneèním sále na podiu hraje a zpívá kapela. Jak pozoruji, vzhledem k zákonu pøita¾livosti ¾vance, jedlíci se nedají rušit, netanèí. Tanèí pouze jedna baculatá maminka se synkem, který se nedávno nauèil chodit.
Aby toho nebylo málo, v rozlehlém parku jsou rozestaveny mohutné grily a v nich se grilují snad všechna grilování schopná zvíøata planety.
Jsem z toho všeho u vytr¾ení. Nakonec, po masá¾i silných dojmù, odpoèívám v pokoji.
Náhle slyším klepání na dveøe. Je to pan vrchní:
„Nesu vám mouèník. Pozornost podniku,“ podal mi talíøek s tajemnou lahùdkou skrytou pod umnì slo¾eným ubrouskem.
Zvìdavost mi nedovolila dál odpoèívat, pøidala mi na mlsnosti a já dychtivì odhaluji slibovanou dobrotu. V tom momentì se mi zatajil šokovaný dech. Na talíøku nele¾el mouèník, ale nìèí zuby! Podlomila se mi kolena. Sedím na podlaze a prosím vìdomí, aby mì neopouštìlo. Pøedstava, ¾e bych kousla do tohoto kulináøského zázraku, nebo ho dokonce spolkla a pokousala si vnitønosti, pøede mne postavila otazník.
Mìl to být vtip?
Reklama zubaøe?
Dárek?
Nebo si na mne nìkdo brousí zuby a dává mi to takto koketnì najevo?
Nìkdo z hostù je zavilý vtipálek?
Nebo to má funkci vykrajovátka, pomùcky do kuchynì?
Nebo to má vypadat jako bi¾uterie, ozdoba na klopu saka, ve kterém se dostavím k hostinì?
Pro jistotu ukládám vypeèený mouèník do kapsy a vracím se do jídelny.
U¾ po dvou minutách nabývám podezøení, ¾e se tam dìje nìco divného. Desítky èíšnic, èíšníkù, servírek a vrchních peèlivì a zvìdavì zkoumají veškeré pokrmy nabízené na mísách, na tácech i ve sklenicích. Kroutí hlavami jako vývrtkami. Ruce se jim tøesou soustøedìním.
Jako by se obávali, ¾e by chtìl nìkdo nìco do úst.
Nervozita vzala útokem mùj nervový systém a vyhnala mne ven, na èerstvý vzduch, do parku.
A ejhle! Koho tu nevidím? U jednoho z grilù sedí kuchaø v bílé èepici a pláèem polévá pštrosí maso, které se otáèí uvnitø.
„Mohu vám nìjak pomoci?“ zeptala jsem se té soucit vzbuzující bytosti.
„Ztratily se mi zuby,“ zašeptal kuchaø se studem na jazyku, a svìøil se mi. „Víte, s umìlým chrupem v puse nemohu ochutnávat, necítím dokonale chu» jídla, které chystám, a tak jsem zuby odlo¾il na talíøek a pøikryl ubrouskem, aby je nikdo nevidìl. A kdy¾ jsem si je chtìl zase nasadit, nebyly tam. Vrchní je asi odnesl. Víte, jak mi je? Veškerý personál je teï hledá,“ pøidal proud slz na pštrosa.
„A co tyhle zuby?“ sáhla jsem do kapsy své støíbrné vesty a ukázala mu „mouèník“, který mi pan vrchní po obìdì pøinesl.
Kuchaø napøáhl ruce, upadl pøitom na rozpálený gril, ogriloval si bøicho, vonìlo pštrosím masem, nasadil si „mouèník“, rozzáøil se jako hvìzda první velikosti, objal mne, vytvoøil mastný otisk svého bøicha na mých sváteèních šatech, s mlasknutím gurmeta mne políbil, poslal vzkaz personálu, aby pøestal hledat, a slavnostní hostina mohla pokraèovat. Pokraèovala a pokraèovala a¾ za èasného rána dopokraèovala.
Hlavy hostù popadaly do vylízaných talíøù, tácù, misek a sklenic. Nastal èas jít spát.
Mouèník