Televize od rána do veèera varuje: Nepøíznivá smogová situace! ®ádné procházky! Epidemie chøipky na pochodu! ®ádné sdru¾ování! Øádí ptaèí chøipka! Nepøipouštìjte ¾ádné ptáky do své blízkosti!
Proto¾e nechci chytit bacil od ¾ádného ptáka, houpu se doma v houpacím køesle. Zjiš»uji pøitom, ¾e mám smog i v hlavì. Poletavý prach vzpomínek.
Jak se tak rozhlí¾ím po pokoji, kde jsem vyrùstala, utkvìly mi oèi na starodávné almaøe. (Nezaèínáme vypadat jako sestry?) Patrnì jsem ji svým upøeným civìním uvedla do rozpakù, proto¾e, svìte div se!, náhle zavrzala.
„Koukáš, jako bys mì ještì nikdy nevidìla, Liduško.“
Leknutí mne vyhouplo málem na lustr. Bojím se: Tak u¾ je to tady! U¾ mi zaèal ten mùj pocukrovanej ¾ivot usilovat o rozum! Almara vzápìtí halucinace vylouèila.
„Neboj se, mlaïouèká! Chci ti jen øíct, ¾e nejseš sama, kdo vzpomíná na staré èasy. Taky jsem mìla pohnutou minulost.“ Zavrzala a celá se otevøela: „Já jsem toti¾ dub,“ pøedstavila se a naštìstí se neuklonila. „Bylo to ještì za císaøe pána, kdy¾ jsem zapustil koøínky v Dolíku v údolí v Orlických horách, kde to dobøe znáš. Tenkrát mì rozèilovalo, ¾e kdejaká kopretina byla vyšší ne¾ já. Ale nedal jsem se. Zimní mrazy, letní vedra, sucha nebo lijáky – všechno jedno. Rostl jsem a nepohnul se z místa! To my stromy umíme, i kdy¾ vám lidem, nìkdy závidíme. Mù¾ete se procházet. Kdy¾ to horské slunce zaèalo pøehánìt a já stál bez sluneèníku v poledním ¾áru, chtìlo se mi rozbìhnout se k øece. Také mì táhla sobotu co sobotu do Kuldovy hájovny taneèní muzika. Tou¾il jsem si zatancovat. Zkusit to.“
Pøiznám se, ¾e mi zaèaly po tváøích téct slzy smíchu pøi pøedstavì, ¾e dub vrazil do taneèní seknice, po¾ádal dceru hajného o tanec, nadzvedl celou hájovnu do vzduchu a pøi valèíku ji roztáèí kolem dokola jako kafemlejnek.
„No, moc se nesmìj,“ napomenul mì ješita. „Byl jsem krásnej, zdravej, silnej, nejvyšší v celém údolí. S obrovskou korunou na hlavì jsem se cítil jako král. Byl jsem blí¾ a blí¾ nebi, listoval jsem v oblacích. Duhu jsem znal osobnì. Ale! Kdy¾ jsem byl nebi nejblí¾, pøišli dva døevorubci s pilou a sekerou. Podøízli mne, skáceli na zem (mimochodem paøez, který po mnì zùstal, je na tom místì dodnes!), odvezli mì na pilu, tam mì rozøezali na prkna, pøišli truhláøi, hoblovali, brousili, natírali, vrtali díry pro zámky a ještì si u toho zpívali. Tenkrát byli øemeslníci machøi. Umìli èarovat. Kdy¾ mì promìnili v almaru, pøišli øezbáøi a vyzdobili mì jako nevìstu. Tak jsem nakonec ani nelitoval, ¾e u¾ nejsem strom. Jako velikánská nádherná skøíò jsem byl zase výjimeèný.“
„A co bylo dál?“ promluvila má zvìdavost.
„Dali mì do výlohy v okresním mìstì. Náhodou šla kolem vaše babièka. Vysvìtlila dìdeèkovi, ¾e beze mne nemù¾e ¾ít. Dìdeèek Jindøich plnil své Fanušce ka¾dé pøání. Koupil mì a nechal pøivézt do vašeho domu. Tenkrát jste ještì nebyla na svìtì. A tak paní Štemberková ještì nebyla babièka a vedla domácnost, jak se patøí. Vzpomínám s jakou peèlivostí do mì ukládala bílé ¾ivùtky, noèní èepeèky, boambarïáèky s krajkami na nohavicích, nabírané spodnièky s volány, košilky s nitìnými knoflíèky na ramenou, kosticové korzety, jemné rukavièky, vyšívané kapesníèky s monogramy celé rodiny a také pánské noèní košile, podvlékaèky, sady tuhých bílých límcù, motýlky a kravaty – však víte, co se nosilo v devatenáctém století. A to jsem zapomnìla na atraktivní dámské klobouky zdobené stuhami a kvìtinami a na cylindry a buøinky.“
„Ve dvacátém století jste asi u¾ takovou pohodu neza¾ila,“ zaèala jsem s pøibývající úctou almaøe vykat.
„Jo, byly napínavé èasy, èasto v nich šlo o ¾ivot. Nejdøív byla první válka, potom druhá válka, pak doba jistých nejistot, pak doba nejistých jistot, a to se projevilo i na ¾ivotì v domì. Stìhováci mì tahali z místnosti do místnosti. Málem mì rozbili, lidé, které jsem neznala, do mì zavírali vìci, které patøily spíš do døevníku, nebo mìly zùstat v tajnosti. Vaše maminka Vìra tomu nemohla zabránit. A do tohohle zmatku jste se narodila s vírou ve š»astnou budoucnost, jak to u miminek bývá.“
„Vzpomínám si, ¾e jste za mých mladých let stála v hale v pøízemí.“
„Pravda pravdoucí, tam mì objevil èervotoè a zaèal mì, gurmet jeden, hned ochutnávat. Øekl mi, ¾e jsem lahùdka a ustlal si pod mou spodní zásuvkou. Takový prcek, a troufal si mì sníst! Byla jsem zoufalá. Naštìstí jste si, u¾ tenkrát starostlivá sleèna, toho nena¾rance všimla a nìjakým lektvarem ho vyhnala. Nikdy vám to nezapomenu. To u¾ bylo další století.“
Sto let sem, sto let tam. Moje povídání s almarou ukonèilo kyvadlo nástìnných hodin. Odbíjelo právì sedm!
„Pøeji radostné a uklidòující zprávy v televizi,“ rozlouèila se uštìpaènì almara a zavøela se.
Vstávám z houpacího køesla pouèena. Ode dneška vím, ¾e to co nevím, mi nábytek, stìny, obrazy, lustry, pavlaè, schodištì, staré nádobí, odlo¾ené šaty a boty, povìdí. A zahrada to dosvìdèí. Od almary vím, ¾e èlovìk není nikdy sám. Kdy¾ je mu smutno, mù¾e se dát do øeèi i se zrnkem písku.
ALMARA