Ono se øekne semenec
„Ono se øekne semenec, ale zobej ho z internetu,“ uvedla svùj monolog naše babièka. Nevídanì rozrušená mi mávala pøed oèima svým oblíbeným èasopisem. „Pøedstav si, ¾e tenhle èasopis bude od letoška vycházet pouze v internetové verzi“, citovala štítivì. „To si ho nebudu moct pøeèíst v posteli? To bude zakletej v týhle bednì?“ ukázala na poèítaè. „To tam mám za ním vlízt? Vejdu se tam vùbec? Je tam kyslík?“ Ukázalo se, jaké má tahle laskavá bytost o internetu fantastické pøedstavy a z tìch fantastických pøedstav fantastickou husí kù¾i. „Tyhle poèítaèe mì uštvou,“ svìøila se. „Slyšela jsem od dìtí, co všechno se do nich vejde. Co je tam informací!“
„A dezinformací,“ pøilo¾ila jsem tøísku do její plamenné øeèi, která se o to víc rozhoøela.
„Jsou tam celé státy, domy, vesnice, nádra¾í, lokomotivy, au»áky, vrabci, kosatky, prezidenti, zloèinci, umìlci, vìdátoøi, medvìdi, politici, psi, koèky, jehòata, prokurátoøi a teï já. Budu tam vylisovaná lapat po dechu. U¾ vím, proè se upøednostòuje štíhlá línie. Anorektici se do internetu líp vcucnou. Tìlnatej zabere víc místa. A co kdy¾ tam chytnu virózu!?“ pøekøikla sama sebe. „Dìti mi vyprávìly, ¾e v poèítaèi mù¾ou øádit viry, na který Paralen 500 nestaèí. Ty virové prej se¾erou všechny zprávy, co tam jsou. Tøeba kolik smrkù roste na Šumavì, nebo povídky, èlánky, kresby. Mù¾ou se¾rat i mì. To bych musela utíkat do jinejch sítí. Koukávám na dvojku a ¾asnu, co je ve vesmíru sluncí. A tìch planet, co kolem nich dokoleèka bìhá!“
„Taková zemìkoule v tretrách, to je hezká pøedstava,“ smìju se.
„Jo v tretrách! Teï má ka¾dá zemìkoule støevíce s podpatkama vysokejma jako Eiffelovka,“ smìje se babièka. „Ba»a by se radoval. Kdyby v tom vesmíru byla aspoò legrace, ale on mi pøipadá takový vá¾ný a tichý. Co myslíš?“
„Kdo ví, jestli se Mar»ani popadají za bøicha, kdy¾ jim po bránici skotaèí smích, nebo jestli vztekle kopou do meziplanetárního prostoru, kdy¾ je nìco naštve?!“ dìlám si legraci.
„Víš, co by mì zajímalo? Jak ti plane»áci vlastnì vypadaj. Kdysi nás uèili, ¾e èlovìk budoucnosti bude mít velikou, holou hlavu, poloslepé oèi, páteø do oblouku, slabé ruèièky a no¾ièky jak nitky. Nebude je skoro potøebovat, proto¾e bude poøád sedìt u poèítaèe. Pøedstavuju si, ¾e na ka¾dé planetì sedí jeden takovej hlavoun a øídí na internetu všechno, co se tam dìje.“
Babièèin popis budoucího èlovìka zpùsobil, ¾e se mi vybavily fotografie lidských embryí, které jsem pøed èasem vidìla v televizi. Poøídil je v USA MUDr. Jan Evangelista Jirásek. Velká holá hlava, oèi, ohnutá páteø, drobounké ruèinky a no¾inky, jako by v prenatálním vìku, v plodové vodì sedìla u poèítaèe… Mo¾ná si moje mozkové závity asi nìkam odskoèily, ale ty popisy se tolik shodovaly!
„A co kdy¾ nìjaká zlomyslná katastrofa vypne na zemìkouli elektøinu?!“ pokraèovala babièka. „To nastane mazec! Bude vymalováno! Celému tomu našemu lidskému hem¾eníèku utne budoucnost. Nastane tma. Konec civilizace! Cha, cha.“ Zvá¾nìla. Odbìhla do kuchynì, aby nespálila masové kulièky plnìné parmazánem, které se líbeznì rozvonìly po celém bytì, a vrátila se s vaøeèkou, kterou zvedla jako dirigentskou taktovku. „Tak pozor! Jestli ten váš internet nepotøebuje papír k èasopisu, ani ke knize, nepotøebuje ani tìlo k èlovìku. To nemù¾eš obejmout toho, koho máš ráda. Pošleš mu jenom emajl? To se lidi ani nepomilujou? To je teda terno mít ctitele v poèítaèi! To budeme jenom duše. Tìla, hajdy na smetištì! Nìkomu se odešlu. Pøíjemce bude radostí bez sebe. Mo¾ná, ¾e to takhle ve vesmíru chodí u¾ dávno a my jsme milióny let za vopicema. Honíme internet myší. Kdyby to aspoò byl tygr!“ dodala opovr¾livì. „Proto taky ¾ádnýho mimozemš»ana nikde nepotkáš,“ vydedukovala. „Nemá tìlo, ale na internetu by ¾il vìènì, kdyby tam byl. I kdyby u¾ nebyl. A chce tam vùbec být? Mo¾ná je spokojený v tartaru, domeèku duší. Co je vlastnì pokrok? Dy» si to vem. Rodièe vyplácaj všechnu energii na to, aby své dìti u¾ivili, aby byly zdravé, a dobøe se uèily. A dìti se jim odmìnìj. Vzdìlané, vymyslí spoustu neuvìøitelných vymo¾eností. A co je paradox? ®e rodièe, tím pádem zùstanou pozadu.
A z prarodièù nadìlají analfabety.“
„Ale babi, u¾ pøeháníš.“
„Vá¾nì? Uvedu pøíklad. Za prvé si málokdo z mé generace umí vybrat vlastní peníze z bankomatu. Za druhé, zvyklí, ¾e dostanou slo¾enky poštou, neplatí to, o èem se nedozvìdí. Jsou zmatení a dìlají chyby. Napøíklad já. V létì jsem, jak víš, odprodala našemu státu metr ètvereèní pozemku, který nutnì potøeboval. Vydìlala jsem tak ètyøi sta tøicet korun. Ale internetem nepouèená, netušila jsem, ¾e mám zaplatit do ètrnácti dnù daò z výdìlku, a tak jsem byla finanèním úøadem obdaøena pokutou pìt set korun. Proto¾e se v poèítaèích nevyznám, odjela jsem to vyøídit osobnì. Domù, co¾, jak víš, je sto padesát kilometrù. Ze šrajtoflièky jsem tudí¾, vèetnì jízdného, vytáhla sedm set ètyøicet korun. Takhle výhodnì já obchoduju. Doufám, ¾e máš ze mì radost,“ zašklebila se babièka pobavenì. „Nemù¾eš popøít, ¾e tahle internetizace, nebo kompjùtralizace, èi jak tomu øíkáte, úplnì oddìlila mládí od stáøí. Døíve si veškeré kultury, které pøe¾ily, vá¾ily starých lidí. Byli pro nì hrdinové.
Cucáci si k prarodièùm chodili pro rady a zkušenosti. K staøešinùm, které uctívali jako bohy. Dnešní staøíci nemohou do poèítaèù mluvit, proto¾e se nestihli nauèit, jak se do nich dostat. Proto¾e na poèítaèe nemají, nebo na nì nevidí. Zato ratolesti jsou obtì¾kány tunami internetových mouder a definicí. Vìtšinou ale netuší, co si s nima poèít. Tak hrajou hry. ®ivot je hra, to se ví. Dru¾stvo dobra proti dru¾stvu zla. Nebe, peklo, to nám jde. Jenom ten ráj ne a ne vyhrát. Podívej se veèer na Zprávy a dáš mi za pravdu. Den co den! Jak píše Chesterton: Reformátoøi v¾dy pøesnì vìdí, jak to být nemá. Nikdy však nevìdí, jak to být má. Stále ta mièuda, kterou si pøehazujem na stadiónu svìta je plná výbušnin a nenávisti, proto¾e nikdo o nikom ve skuteènosti nic neví. Tak se všichni navzájem podezíraj z toho nejhoršího. A jak je to mo¾ný, ¾e si ten váš vševìdoucí internet neví s tímhle rady? Tuší snad, kdo dá gól? U¾ delší dobu mi všechno pøipadá nìjak zkreslený. Napøíklad to, ¾e babièky kleèí pøed vnouèatama a prosí, aby jim laskavì promítla nové fotografie z dovolené, zakleté do støíbrného kotouèe, proto¾e si je samy nedovedou prohlédnout a potìšit se s nima. Vnouèata s mobilem u ucha však nemívají èas. Také vyprávìní babièek a dìdù dìti ruší. Staøí lidé v rodinách mlèí. Nic jiného jim nezbývá. Myslí si své a je jim smutno. Dìti nevnímají, kdy¾ dìdu bolí záda. Nevcítí se do nìj. K èemu soucit? Jenom slabost, zátì¾ a zdr¾ování. Nacpi se práškama, kdy¾ jsi milionáø, a spi! Je to proti pøírodì. Kdy¾ dìcko pouèuje matku, mù¾e jí èasem i pohrdat. Co je digitalizace proti mateøskýmu citu? To není demagogie. Je to, jako kdyby se zelený výhonek stromu, který právì vyrašil, vysmíval koøenùm. A to má být ten pokrok?“
Vzala jsem do ruky kní¾ku. „Tak se podíváme, co ten tvùj Chesterton soudí o pokroku. Cituji: V dìjinách to vypadá takhle: Staøí nemají nikdy pravdu a mladí zas nemají pravdu o jejich nepravdì. I kdy¾ se staøí nìkdy dr¾í hloupé tradice, mladí ji napadají na základì teorie, která se pak uká¾e být stejnì hloupá.“
„No tak vidíš! A to se narodil v roce 1874.“
Šokovala mì znalostí toho letopoètu.
„Pøeèti ještì nìco, kdy¾ u¾ jsi to nalistovala,“ vybídla mì babièka zvìdavì.
„Pokrok nikdy nebyl nic jiného, ne¾ pronásledování obyèejného èlovìka. Zdá se, ¾e u¾ nic normálního, co by se ještì normálnímu èlovìku dalo sebrat, nezbylo.“
„A mìl pravdu pravdoucí. Za mejch mladejch let si na horách postavil chaloupku ka¾dej døevorubec. Na kopci, pod lesem, nad øekou, zleva studánka, zprava potok. A litoval se. To ticho! Ta nuda! Do hospody daleko. S kopce do kopce. V blátì, ve snìhu. Sám a sám. Snil o povozech, o cestách, o obchodech, o ¾enské, která by s ním dokázala sdílet ¾ivot. Byl by jí za to vdìèný a nikdy by se s ní nerozved. Ani to tenkrát nešlo. Kdyby vidìl televizi nebo poèítaè, utíkal by do nejbli¾šího kostela poprosit Pánaboha, aby mu vrátit rozum. Jak se to všechno zmìnilo! Staèila chvilka. Jeden lidskej ¾ivot! Teï by tomu døevorubcovi obestavìli chalupu panelákama. Pod verandou, kde krájívával houby, by vedla dálnice s nepøetr¾itým provozem, s rachotem kamiónù a smrdutých aut. Místo èerných èápù nad údolím letadla a místo prùhledné vody ve studánce sedlina plná jedovatýho svinstva.“
Po tìch slovech babièka ztichla. Vidím v duchu chalupu na rozkvetlé stráni. Je tam ticho, obèas pøerušované bzuèením vèel. Monotónní huèení øeky uzdravuje nervy. Napadá mì, ¾e tenhle luxus je dnes jen pro vyvolené. Døevorubec u¾ by na to nemìl.
„A pozítøí?“ ozvala se moje milovaná rebelka. „Pozítøí udìlí prezident republiky státní cenu tomu, kdo vynalezne louku.“
Mìla u¾ ze všeho hlavu na prasknutí a šla spát. Druhý den u snídanì si povzdechla: „Zamhouøím oèi a jsem v jeskyni. V jeskyni praèlovìk. Sedí na karimatce u poèítaèe, surfuje po internetu, pije plzeòský pívo, kolem se pasou moravský klobásy. Sotva mì uvidìl, zpanikaøil a zaøval: ®enská!!! Kliknul a byl na onom svìtì. Kdy¾ myslel, ¾e u¾ je vzduch èistej, pomyslel, ¾e u¾ chce být zpátky v jeskyni a byl. Mìl toti¾ malilinkatej cestovní poèítáèek pøímo v hlavì. Kdy¾ chce, zjistí, kdy mu letí talíø z Jupitera do Rychnova nad Knì¾nou, a je tam. Tady vidíš, ¾e se kvùli tìm poèítaèùm poøádnì ani nevyspím. Takhle to dál nejde! A proto,“ napøímila se, zaujala stoj spatný a oznámila mi své rozhodnutí. „Pøe¾ila jsem druhou svìtovou, re¾im tøešní, ten, co ¾ijem, dává taky zabrat, tak sem dej ¾idli, otevøi poèítaè a budeš mì uèit!“
Chovala se jak maršál Radecký, kdy¾ táhne do boje. Netrvalo dlouho a šermovala termíny jako software, server, virtuální svìt, hackeøi, antiviry, kyberšikana, distribuovaný útok, facebook, wikipedie, bitty, surfovala po internetu, jakoby to dìlala odjak¾iva.
Je mi jasné, kdo zachrání naši planetu pøed srá¾kou s asteroidem BS – 34, který je 60.000 kilometrù vzdálený od planety Zemì. Pøijde tomu na kloub naše babièka, patrnì v kuchyni pøi loupání brambor. Najde zpùsob, jak asteroid odklonit nebo ho rozstøílet na hvìzdný prach a ten buï osobnì vyluxuje vesmírným luxíèkem, nebo ho nechá nìkde opodál zcuknout v novou hvìzdu, která bude lidstvu pøát š»astný ¾ivot. Na té hvìzdì bude babièka mudrovat o tom, je-li svìt staøeèek nebo mimino, budeme-li mít auta s køídlama, pìnu bez piva, mìsta pod moøským dnem, dvouhlavé vèely, aby bylo víc medu… V¾dy» pøece dìti na Haiti…
