Po chvále školy a studia musí samozøejmì nezbytnì následovat chvála kantorù, tedy všech tìch, kteøí se po celá léta sna¾ili pøimìt naše malé šedé buòky mozkové k tak veledùle¾ité èinnosti, jako je uèení. A je mo¾né, ¾e èasto i marnì... Navíc právì u¾ pøi chvále studia byli kantoøi vlastnì chváleni, leè pouze jaksi implicitnì, tedy dosti skrytì, a tak se teï moc tìším, ¾e to mohu ještì napravit.
Slovo kantor samozøejmì pochází z latinského slovesa canto-cantare-cantavi-cantatus sum, a snad v tìch slovech ještì nìkdo slyší chvályhodné sloveso – zpívat. No – alespoò doufám... Kantoøi bývali také støedovìcí zpìváci, kteøí v kostele zpívali èásti církevních skladeb a nám z toho zùstal hovorový výraz pro uèitele a støedoškolské profesory. A proto¾e tato chvála bude opìt ryze osobní, drze si do mno¾iny kantorù dovolím zaøadit i pár slovutných profesorù vysokoškolských. Všechny budu vychvalovat jako anonymy, proto¾e neznalým by jejich jména vìtšinou nic neøíkala, a znalí a mí spolu¾áci v rozpìtí plus mínus asi deseti let, kteøí budou tuto chválu náhodou èíst, je poznají jistì snadno.
Snad ka¾dý z nás rád vzpomíná na své první uèitele. V¾dy» oni po rodièích a prarodièích byli prvními dospìláky, kteøí nás ovlivnili na celý ¾ivot. Za války v jièínské cvièné škole pøi Raisovì uèitelském ústavu mì uèili ètyøi kantoøi. Mohu-li je ohodnotit s dlouhodobým odstupem, tak první byl prùmìrný, z druhého se vyklubal kolaborant, ale další dva byli vynikající! Oba byli velcí znalci historie Jièínska a velcí vlastenci, kteøí nám vštìpovali lásku k národu i rodnému kraji. V hodinách vlastivìdy jsme napøíklad na pùdì „uèiteláku“ vytváøeli z písku ve velkém rámu reliéfy Èeského ráje a tak dodnes znám jména všech kopcù a kopeèkù, které obklopují jièínskou kotlinu a u nìkterých i jejich pøesné nadmoøské výšky, pøesto¾e èíslo svého telefonu si u¾ nepamatuji!
Jeden z tìch kantorù výbornì maloval, druhý si pak sám psal a vydával rùzné uèební texty a sešity diktátù èeského jazyka. Tento skvìlý kantor nás pøipravil ke zkoušce na „velké“ osmileté gymnasium tak, ¾e si na ni vùbec nepamatuji, tak¾e to asi byla pro mì brnkaèka.
Pak pøišli støedoškolští profesoøi, z nich¾ nìkteøí jakoby vypadli z kní¾ek Jaroslava ®áka. Na pøíklad obávaný latináø, k nìmu¾ jsme se „díky“ u¾ døíve „vychváleným“ reformám z roku 1948 nedostali. Ten nosil buøinku, která mu pøi slušném tiku poskakovala na hlavì, o brýlích nemluvì. Pro mne osobnì byl nejobávanìjší biolog, který chtìl na dvanáctiletých klucích, aby pomocí pinzety a lupy spoèítali na kvìtu tyèinky a pestíky, a podle Klíèe k urèování rostlin dotyènou kytièku pojmenovali. Na ètyøku od nìj si moc dobøe pamatuji. Na oba tyto profesory ale s vdìkem vzpomínají zejména ti, kteøí pak šli na medicínu. I kdy¾ jsem tehdy „plánoval“, ¾e budu profesorem zemìpisu a tìlocviku, zaujala mì i naše pomìrnì mladá matikáøka. Pøi vzpomínce na ni se ale ještì dnes stydím, jak jsem byl prostoøeký a netaktní. V geometrii pøi výkladu osové soumìrnosti nám na sobì pøedvádìla, jak je lidské tìlo soumìrné podle svislé roviny, kolmé na prsa, a proto¾e trochu šilhala, já trochu oponoval …
Ve Vrchlabí na ètyøletém gymplu, který nám zkrátili na tøi roky, jsem opìt za¾il celou øadu pozoruhodných kantorù. Byl by to dlouhý výèet, ale musím pøipomenout alespoò toho nejchvályhodnìjšího – matikáøe a fyzikáøe. Byl to starý mládenec, mìl rád vá¾nou hudbu, pøi výkladu se houpal na kraji stupínku a my èekali, ¾e spadne! A byl to právì on, kdo definitivnì obrátil mou další cestu od tìlocviku a zemìpisu k fyzice. Aèkoliv byl o tøicet let starší ne¾ já, hned po maturitì jsme si zaèali tykat, a kdy¾ jsem mu pak na jednom abiturientském srazu øekl, ¾e nám na fakultì pøednáší ve statistice o souètových køivkách jeden staøièký profesor, úplnì zazáøil a prohodil, ¾e ten byl starý u¾ v dobì, kdy pøednášel jemu!
A tak se pøímo klasicky dostávám k profesorùm vysokoškolským, které bych slovem kantor asi titulovat nemìl, ale neš». Opìt tìch chvályhodných bylo nìkolik habadìjù, ale pøipomenu jen tøi. První mìl stejné jméno jako náš nejlepší bì¾ec všech dob, byl to slavný geofyzik a vedoucí nejen mé diplomové práce. Kdy¾ jsem mu ji pøinesl ke kontrole, hrál ve své pracovnì krásnì na violoncello a natáèel to na tehdy první fakultní magnetofon. Psal se rok 1958. Širší veøejnosti by pak mìl být známý pro nás tehdy obávaný profesor optiky, jeho¾ Pìtimístné logaritmické tabulky byly vytlaèeny z knihoven, škol a rùzných vìdeckých a technických pracoviš» a¾ kapesními kalkulaèkami. Nejhodnotnìjším èlovìkem pro mì pak byl skvìlý matematik, který nám u¾ jako šestadvacetiletý odborný asistent pøednášel algebru. Mìli jsme ho moc rádi u¾ proto, ¾e – podle vlastních slov – odmítal pøednášet v noci, co¾ znamenalo, ¾e jeho pøednášky nikdy nezaèínaly døíve, ne¾ v deset hodin! A svìte div se, s tímto samozøejmì u¾ dávno profesorem, ale pomìrnì èerstvým dìkanem naší alma – mater, jsme se sešli na jedné kandidátce pøi jednom z neúspìšných bláhových politických projektù pøed volbami v roce 1992. Mìli jsme toti¾ na programu – mimo jiné – zachování ÈSR od Šumavy k Tatrám, pøesnìji od Aše a¾ po Èiernou pøi Èope…
Všichni zde nejmenovaní anonymní kantoøi a profesoøi jsou u¾ bohu¾el na vìènosti, ale touto chválou bych chtìl pøipomenout všem, aby si také obèas zavzpomínali na své chvályhodné neanonymní kantory!