POVÍDAÈKY (25)
Tyto povídaèky vznikly dávno, pøed patnácti roky. Dnes u¾ vlakem nejezdím a jistì u¾ je všechno jinak.
Ka¾dý den se nepovede!
Do koleèkové tašky zvané Andula nalo¾ila jsem knihy pro antikvariát a vydala se na naše døevìné nádra¾í. Místo vlaku pøijel ¾lutý autobus – tra» se opìt opravuje. Radost cestujících upøímná.
V Jílovém usedli jsme do motoráèku, ta¾eném obludnou dieselovou lokomotivou a vyjeli jsme ku Praze. Radost cestujících neznala mezí. Minuli jsme Luka, kde v pondìlí doslou¾ila lokomotiva a dojeli do Davle, kde nedávno mému vagonku upadlo kolo. Poté pokraèovali jsme ku Praze. Pøed Petrovem na trati vláèek zastavil a malinko couvl zpìt do Davle. Milý prùvodèí nám sdìlil, ¾e na trati je padlý strom a bude to chvilinku trvat.
Na potvoru zapomnìla jsem doma mobil, ale hodný pan výpravèí mi dovolil, zavolat dìtem z úøedního telefonu dokonce zadarmo, proto¾e je-li na trati pøeká¾ka, je všechno dovoleno.
V mém vagonku bylo mezitím ¾ivo: jeden cestující, vezoucí s sebou koèièku, právì s ní zápasil, ona mu lezla na holou hlavu, zatínala drápky, je¾ila se a prskala. Byla velmi mrštná, ale i pán se sna¾il. Kdykoli unikla pod lavice, lezl stateènì po ètyøech za ní.
Dva pøítomní psi situaci zvládali s pøehledem na klínì svých panièek.
A tu pøišel hodný pan výpravèí v èervené èepici, hovoøil vlídnì k pánovi i ke koèce a støídavì je oba hladil. Koneènì po pùldruhé hodinì nás vysvobodili hasièi a¾ z Prahy! Vyjeli jsme !
V duchu jsem odøíkávala mantru „jsem spokojená, nic se nedìje, je mi dobøe“. Takto dospìla jsem a¾ do stanice metra Národní, kde na schodech jedoucích vzhùru upadla jsem i s Andulou na záda. Jak, nevím. Vnímala jsem nezadr¾itelný pád, chaos knih, nìèí volání – a» nedává ruce na schody - a koneènì mì dva mladí lidé postavili na nohy, rozcuchanou ale nepoškozenou.
V antikvariátu pøi pøebírání knih vzal pan vedoucí do rukou moji obèanku a pomocí lupy potìšen zjistil, ¾e pro jakousi vadu mám úøednì neplatnou obèanku. Chvíli jsme si povídali o Kocourkovì a poté já, zbavena tíhy knih, vydala jsem se, opìt metrem, za dìtmi.
Neèekali mì u¾ ani a tak mì nejradostnìji vítal pejsek Nero, který má hlavu jako kladivo a hubu jako krokodýl, sílu má jako pivovarský kùò a pøimìøenì k tomu je nì¾ný.
Hladit psí srst opravdu uklidòuje!
Jirka tomu nevìøil
Jirka pøijel na návštìvu a poptával se po místních zajímavostech. Naše vyprávìní o nebezpeèných jízdách Posázavským Pacifikem pova¾oval za pøehnané. Jsa smíølivé povahy, své pochyby nám zamlèel.
Den po štìpánské koledì vydali jsme se spolu vláèkem do Èerèan, zakoupit záchodové prkénko. Cesta tam probìhla hladce. Cestou zpátky jsme se radovali: za pùlhodinku jsme doma.
První zastávka v Peceradech se ale protáhla.
Dveøe našeho vagonku ne a ne se samoèinnì zavøít dálkovým povelem mašinfíry. I pøišel ten dobrý mu¾, tøímaje v ruce kladivo, a jal se jím tu a tam lehce »ukat do obna¾eného zaøízení. Postupnì bušil èím dál silnìji, ale pøesto¾e ze stroje vypadlo nìkolik šroubù, ani¾ jim ten dobrák vìnoval pozornost, dveøe se zakously ještì sveøepìji.
Obìtavý prùvodèí se nabídl, ¾e bude otevøené dveøe bránit za jízdy vlastním tìlem a to konal svìdomitì, dokud jsme nedojeli do Týnce. Tam, po kratším, ale urputném zápasu obou mu¾ù s proklatými dveømi dostalo se cestujícím rady, aby pøestoupili do jiného vagonku, ¾e náš marod tu zùstane. Mašinfíra stranou poznamenal – to pùjde do šrotu.
Jirka jásal nad tou pøíhodou, a ¾e u¾ nám všechny zvìsti o Pacifiku úplnì vìøí. Vesele se smìjíce, pøestoupili jsme do vedlejšího vagonku. Zbytek cesty jsme ale hlavnì mlèeli a dýchali jen úspornì, proto¾e vnitøek vozu byl nasycen naftovými zplodinami.
Copak se pøihodí pøíštì ?
Èteèka
Od Èeských drah zakoupila jsem EU roèní prùkazku pro seniory. Jsem teï i s fotkou elektronicky zaregistrována v pøíslušné databázi. Pan výpravèí v Týnci mì pouèil, ¾e ka¾dý prùvodèí v celém Èesku mì teï má ve své èteèce a díky té èteèce mì snadno zkontroluje. Jak taková èteèka vypadá, ptám se sama sebe? U¾ teï nosí prùvodèí na bøiše malý poèítaè a ještì èteèka!
Pøi první jízdì vlakem prùvodèí pøišel, mou elektronickou prùkazku ze vzdálenosti tøí metrù omrknul pøes své zam¾ené brejle a pravil "dobrý". Uvidíme dále.
Pøi další jízdì prùvodèí pedant vzal mou prùkazku opatrnì do rukou a divnì s ní »ukal do svého poèítaèe na výdej jízdenek. Dokonce bych øekla, ¾e pøedstíral vlastnictví èteèky! Uvidíme dále.
Pøi tøetí jízdì pøišel prùvodèí v¾dy bodøe hlomozící. Ten prùkazku popad, jednou s ní pøejel nad tím svým poèítaèem naplocho a bylo. Tedy pokud vùbec mìl v tom poèítaèi èteèku. Øekla bych, ¾e taky nìco pøedstíral, proto¾e nehulákal jako jindy. Co uvidíme dále?