Chvála školy a studia
Kdy¾ se øekne škola – ka¾dý si pøedstaví budovu a v ní mnoho místností-tøíd. V ka¾dé z nich pak tabuli a ještì více lavic a rùzných uèebních pomùcek. Tøídu na obrázku z Wikipedie si u¾ pamatují u¾ jen ti nejstarší z nás...
Co se týèe studia, pak aby nenastala nìjaká mýlka, co se to vlastnì chystám chválit, musím to upøesnit. Bude to chvála na základì výhradnì osobních zkušeností a nebude to chvála ¾ádného nahrávacího, vlasového ani nehtového studia, alébr¾ chvála studování, tedy studia, jako¾to cílené a systematické èinnosti, která smìøuje k získávání co nejvšestrannìjších, ale tøeba i vrcholnì specializovaných znalostí a zkušeností.
Studium je vlastnì jakási vyšší forma uèení, která navazovala na základní triviální školy. Ty u nás zavedla osvícená císaøovna Marie Terezie pøi velké reformì školství v roce 1774.
V èeských a moravskoslezských zemích to byly vesnické školy, do kterých mìly povinnì chodit dìti od šesti do dvanácti let a uèily se tam èíst, psát a poèítat, a to èesky. Na tyto triviální školy pak navazovaly hlavní školy v krajských mìstech, a v nich se u¾ uèila nìmèina i základy latiny a nìkteré další pøedmìty. A právì na tìchto hlavních školách se u¾ ¾áci pøestali uèit, stali se z nich studenti a zaèali studovat!
S tím zvláštním slovem – triviální – jsem se seznámil pomìrnì velmi pozdì a navíc velmi zajímavým zpùsobem. Na prvních pøednáškách na fakultì nás tím cizím termínem pøímo bombardovali témìø všichni pøednášející! V¾dy po nìjakém výkladu se obrátili na nás – vykulené novopeèené vysokoškoláky s dotazem, zda tomu rozumíme. A kdy¾ odpovìdí bylo hluboké mlèení celé posluchárny, v¾dycky se bohorovnì podivili a pronesli: „Èemu nerozumíte? V¾dy» je to tak triviální!“ Sice jsem tušil, ¾e by to mìlo být nìco velmi jednoduchého a banálního, ale pøesný význam jsem zjistil a¾ pozdìji. Aèkoliv toto slovo bì¾nì pou¾íváme, mo¾ná ka¾dý neví, ¾e je spojeno právì s tìmi tøemi hlavními cestami, s tøemi vyuèovacími pøedmìty v triviální škole.
Zdá se, ¾e i v souèasné dobì se vlastnì zaèíná studovat a¾ po škole základní, tedy v rùzných gymnáziích, prùmyslovkách, vysokých školách, na univerzitách a technikách. A dokonce i v rùzných kurzech, semináøích, pøi postgraduálním studiu, èi dokonce na univerzitách tøetího vìku. Proto¾e jsem mìl to štìstí, ¾e jsem se mohl úèastnit této chvályhodné èinnosti témìø ve všech obdobích svého u¾ docela dlouhého ¾ivota, mohu také uèení i studium vychválit ve všech jeho jednotlivých etapách
Chválu „studia“ – tedy uèení v pøedškolním vìku si odpustím, ale jak je dùle¾itá, to skvìle vysvìtlil Robert Fulgham ve své kní¾ce - „Všechno, co opravdu potøebuju znát, jsem se nauèil v mateøské školce.“
V základní škole, co¾ byla v mém pøípadì Cvièná škola pøi Raisovì uèitelském ústavu v Jièínì, kde se na nás ¾ácích uèili uèit studenti tzv. „uèiteláku“, jsem zjistil, ¾e na té kantoøinì mo¾ná nìco bude! Na podzim v roce 1946 jsem se v primì jièínského Lepaøova gymnázia na první hodinì èeštiny seznámil s dalším cizím slovem. Hned na první stránku našeho èistého sešitu nám profesorka èeštiny nadiktovala tuto definici – logika je nauka o správném myšlení – a opìt jsem musel uznat, ¾e na tom nìco je!
Ne ka¾dá etapa našich dalších studií však byla chvályhodná. Od roku 1948 a¾ do roku 1953 následovala jedna školská reforma za druhou - kam se Marie Terezie hrabala na tehdejšího ministra školství a kultury - tì¾ko stravitelného Zdeòka Nejedlého. Na dva roky na mìš»anku, pak opìt na gympl. Ten nám ve tøetím roèníku, který se u¾ nesmìl jmenovat septima, zkrátili, oktávu“ jsme „vystudovali“ za prázdniny a na Mat-fyz fakultu mì pøijali koncem èervna, tedy ještì pøed maturitou, kterou jsme skládali a¾ na konci srpna…
Pøi celo¾ivotním studiu se pak setkáváme s dalšími zajímavými poznatky, kdy¾ na rùzných postgraduálech a kurzech vás najednou uèí lektoøi, kteøí jsou nejprve o jednu a posléze i o dvì generace mladší, ne¾ jste vy sami. Nakonec – nebýt potomkù, na poèítaèi bych si ani neškrtl!
Pøes všechny kotrmelce a hrùzy doby však zcela jistì pova¾uje má generace studijní léta 1946-1958 za nejkrásnìjší období našeho ¾ivota. Kromì toho, ¾e bylo po válce a byli jsme mladí, je se studiem toti¾ neodmyslitelnì spojena nekoneèná øada pøíhod a situací, které jsou nezapomenutelnì ulo¾eny na tìch nejlepších harddiscích – v našich srdcích.
A nezbývá, ne¾ abych na závìr této chvály slavnostnì prohlásil – studium jednoznaènì patøí k jedné z nejchvályhodnìjších èinností èlovìka a zahrneme-li do nìj i uèení, mù¾eme si ho u¾ívat doslova od kolébky a¾ do hrobu. Kdo nesouhlasí – není èlovìk!
