Chvála hospody
Na tuto chválu jsem se dlouho tìšil a doufám, ¾e zejména ètenáøi také. Èeská hospoda je pøece fenomen fenomenù – instituce nìkdy doslova k nezaplacení! A navíc – pokud to nevíte - je to jediné místo, kde se ze savcù stávají plazi! A tak další klepání do klávesnice bude pro mne potìšením opravdu pøevelikým.
Nevím, jak kdo, ale má malièkost se s touto ryze èeskou a na výsost chvályhodnou institucí seznámila u¾ ve velmi raném pøedškolním vìku. V Jièínì jsem se pøed válkou u¾ jako tøíletý zejména na jaøe tìšil na nedìlní výlety do Prachovských skal, kde si naše rodinka v restauraci pøi Chatì klubu èeskoslovenských turistù „dávala do nosu“. Rodièe kávu se šlehaèkou a já se starším bratrem malinovku a èokoládový dortík.
Kdy¾ pak ve válce šlehaèka i èokoláda „kamsi“ zmizely, seznámil jsem se s další bílou pìnou. Bylo to samozøejmì po cestì z blízké hospùdky, kam jsem obèas chodil svému tatínkovi a dìdovi pro pivo. Mìl jsem drátìný košíèek s otvory na tøi pùllitry, ale brával jsem jen dva. V jednom bylo svìtlé pivo a ve druhém èerné. Mince na zaplacení jsem mìl pøesnì odpoèítané, obèas jsem dostal od hostinského od cesty i lízátko na špejli. Bílé èepice na pùllitrech lákaly a tak jsem si v¾dycky ten pamlsek obalil pivní pìnou Mok samotný mi samozøejmì tehdy nic neøíkal. Tu blízkou jièínskou hospùdku jsem obdivoval zejména zvenèí, kdy¾ tam pøivá¾eli døevìné sudy zlatavého i tmavého moku, které padaly do propadla v chodníku. Ještì více fascinující bylo, kdy¾ stejní pivovarští konì pøivá¾ely led na chlazení. Ty velké kvádry ledu se v zimì øezaly na zamrzlém rybníku, a jak je po krutých váleèných zimách uchovávali hostinští v létì, to mi zùstalo záhadou dodnes. Lednice toti¾ tehdy byly naprostou výjimkou!
S postupným dospíváním jsem chvály hodnost hospod poznával pomìrnì pomalu, ale jistì! Matièka zlatá Praha je nejen stovì¾atá, ale i stohospùdková! Pra¾ských vì¾í je jak známo mnohem více ne¾ sto, a hospùdek jsou mo¾ná dokonce tisíce. Bìhem pìtiletého studia jsem samozøejmì „studijnì“ navštívil vìtšinu vyhlášených hospod na Malé stranì a na Starém i Novém Mìstì, ale vìtšinou jen proto, abych se pak mohl chlubit svým „malomìstským“ kamarádùm doma. Oèarovaly mì tak, ¾e jsem dokonce na nìkteré pra¾ské hospùdky slo¾il pozdìji jakousi „ódu“, z ní¾ si dovolím pøedvést malou ukázku, kterou paní Marie Zeiglerová kulantnì vlo¾ila do své kolá¾e.
Naše studentská parta však logicky preferovala - „osvì¾ovny“ v nejbli¾ším okolí našich vysokoškolských kolejí. Jak kolem Albertova a Budèe, tak i výše na Vinohradech jich bylo nìkolik, na které nelze zapomenout. To u¾ mnì pivo docela chutnalo, cenami nebudu zbyteènì drá¾dit, proto¾e srovnávat nelze. Do nìkterých hospùdek jsme chodili na opeèené buøtíky s „oblohou“, do jiné okukovat švarnou mladou servírku, do další naopak poslouchat starou houslistku, která zpívala prostonárodní staropra¾ské písnièky a do jiných na klasický karambolový kuleèník.
Z tìchto malých hospùdek mi uvízla hluboko v pamìti hospùdka v Grégrovì ulici, která a¾ do konce padesátých let byla soukromá. Bylo zde asi jen šest stolù, starý kuleèník a dokonce i staré rozladìné pianino, na nì¾ sem tam nìkdo - a nìkdy i já - obèas nìco zabrnkal. Nápojový i jídelní sortiment IV. nebo spíše V. cenové skupiny nám naprosto vyhovoval, a i kdy¾ jsme mariáš èastìji hráli na koleji, u tìch hospodských stolkù to bylo jaksi stylovìjší. Nacházeli jsme tu vše, co nám staèilo k mimo studijnímu štìstí, a to prosím bez ¾enských lákadel. Tedy, abych byl upøímný – alespoò vìtšinou!
Ale konec nostalgickému vzpomínání – vra»me se do souèasnosti. Ka¾dý by mìl mít alespoò jednu „svou“ hospùdku a v ní „svùj“ stùl se správnými spolustolovníky!
A na závìr ještì malý apel. Je tøeba neskonale obdivovat a podporovat zejména malé vesnické hospùdky, které to nemají lehké. Na svùj provoz si toti¾ musí vìtšinou vydìlat bìhem nìkolika letních mìsícù, proto¾e jinak tøeba „premávají“ nanejvýš pouze o víkendech nebo v zimì pøi nìjakých tìch hasièských plesech. Ale klobouk dolù – piva a štamgastù si stále vá¾í.
Tak¾e – milé èeské hospùdky – velká chvála vám – chvála, chvála, chvála, stokrát a ještì jednou chvála!
Vladimír Vondráèek
Foto internet, kolá¾ Mara Zieglerová